Datová centra mají až živočišný hlad po energii. Obří technologické společnosti tak zápasí o to, kdo ovládne přístup k jaderným zdrojům
koláž Hrot24 / Shutterstock.com
Energie Big Tech
Datová centra žerou elektřinu jako Otesánek. Svět se vrací k jádru, uran prudce zdražuje
Explozivní rozvoj umělé inteligence odhalil slabé místo digitální ekonomiky: energii. Datová centra potřebují nepřetržitý výkon, který obnovitelné zdroje samy nezvládnou. Výsledkem je návrat jádra, růst cen uranu a nová bitva o energetickou bezpečnost.
editor
Rozvoj umělé inteligence naráží na realitu fyziky. Svět rychlých algoritmů, dat a softwaru se střetl s pomalým, kapitálově náročným světem jaderné energetiky.
Ukazuje se, že AI není jen digitální inovací, ale strukturální změnou v globální poptávce po elektřině. Podle investorů už nejde o dočasný výkyv, ale o nový základ energetického plánování.
Ještě nedávno dominoval argument efektivity: lepší čipy měly vyvážit rostoucí spotřebu. Jenže generativní AI spotřebu nejen zvyšuje, ale násobí. Čím efektivnější hardware, tím větší modely a více výpočetních operací.
Datová centra dnes spotřebují energii srovnatelnou se středně velkými městy a vyžadují téměř stoprocentní dostupnost. Ze své podstaty nestálé obnovitelné zdroje takovou zátěž samy nezvládnou.
Odhady hovoří o tom, že spotřeba elektřiny datových center může v příštích letech přesáhnout 2 200 terawatthodin ročně – objem odpovídající připojení celé německé energetiky.
Právě proto technologické firmy začaly jednat pragmaticky. Pokud chtějí dominovat v AI, musejí si zajistit stabilní zdroj výkonu. A tím je jádro.
Na straně nabídky ale naráží svět na dlouhodobý problém. Po havárii ve Fukušimě se těžba uranu léta zanedbávala. Sekundární zásoby – vojenské rezervy a skladované palivo – se vyčerpaly.
Big Tech bojuje o jádro
Těžený uran dnes podle odhadů pokryje méně než tři čtvrtiny budoucí poptávky reaktorů. Aby se vyplatilo znovu otevírat uzavřené doly a zahajovat nové projekty, potřebuje trh cenu kolem 135 dolarů za libru. Nejde o růstový optimismus, ale o nouzový signál.
Zároveň se mění role jádra ve společnosti. Z veřejné služby se stává strategická komodita. Technologičtí giganti uzavírají dlouhodobé smlouvy s jadernými elektrárnami a zajišťují si „čistý“ základní výkon pro vlastní platformy.
Veřejná síť a běžní odběratelé se ocitají až na druhé koleji, přičemž náklady na posílení infrastruktury často nesou státy nebo spotřebitelé.
Do hry vstupuje i geopolitika. Západ se snaží znovu vybudovat dodavatelský řetězec, který sám rozložil, a zároveň čelí závislosti na zahraničních kapacitách obohacování.
Čína na nic nečeká a staví více reaktorů než zbytek světa dohromady. Kdo zajistí palivo, získá výhodu nejen energetickou, ale i technologickou.
Svět se tak vrací od abstraktních kliků počítačovou myší ke konkrétním kilowattům. A ty budou drahé. Pokud se nabídka uranu nerozšíří, čeká nás éra trvale vysokých cen energie – výjimku budou mít jen ti, kdo si ji dokážou předplatit. Umělá inteligence slibuje hojnost, ale účet za ni teprve přichází.
