Profimedia.cz
Benešova těžká hodina
Jak pozapomenutá vzpoura v našem vojsku v Británii ohrozila legitimitu československé exilové vlády
redaktor
Zažitou představu o tisících odhodlaných Čechoslováků, kteří se rozhodli na západní frontě bojovat proti Hitlerovi a za osvobození republiky položit i svůj život, nabourává událost, k níž došlo před osmdesáti lety. Na konci července 1940 vypukla mezi československými vojáky v Anglii vzpoura. Zúčastnil se jí i mladíček jménem Ján Ludvík Hoch, kterého po válce poznal celý svět jako vydavatelského magnáta Roberta Maxwella.
Původní Maxwellovo jméno znělo Abraham Leib Hoch. Pocházel z chudé židovské rodiny z Podkarpatské Rusi, která před válkou patřila k Československu. K československé vojenské jednotce ve Francii se dostal poměrně dramatickou cestou přes Blízký východ. Předtím ale musel nejprve utéct z policejní cely v Budapešti, kde pomáhal emigrantům dostat se z okupovaného Československa.
Zhrzení krajané
K vojsku ve Francii se Maxwell připojil jako jeden z posledních, nedlouho před evakuací do Británie. Československá jednotka už od počátku trpěla některými neduhy, které hrály významnou roli při pozdější vzpouře. Jádro jednotky, která vznikala od podzimu 1939, tvořili vlastenci, jejichž jediným cílem byl boj proti Hitlerovi. K nim se ale postupně přidávali další vojáci, jejichž důvody k odchodu z vlasti už nebyly tak jednoznačné a různorodá byla rovněž jejich motivace zapojit se do odboje. Patřili mezi ně například krajané ve Francii, kteří opustili Československo ve dvacátých letech kvůli své kritické chudobě a nyní byli povoláni do armády.
„Mnozí z nich se už spíše cítili jako Francouzi a na Československo, které jim nedokázalo dát práci a slušnou existenci, neměli právě nejlepší vzpomínky,“ říká Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Do jednotky nastoupilo i několik stovek bývalých interbrigadistů ze Španělska a českoslovenští Židé. Někteří z nových vojáků navíc mluvili hlavně německy nebo maďarsky. Od počátku vznikaly konfl ikty a nedorozumění, objevoval se antisemitismus. Na stmelení a vycvičení jednotky navíc nebyl dostatek času. Nedostávalo se moderních zbraní ani dalšího vybavení včetně výstroje, obuvi nebo spodního prádla.
S podmínkami, které měly k ideálu daleko, se nedokázali vyrovnat ani mnozí mladí důstojníci vychovávaní v národoveckém duchu. Jeden čas bylo například zakázáno mluvit německy a maďarsky. „Za dvacet let od vzniku republiky se přece mohli naučit česky!“ zněl jeden z argumentů.
Mužstvo bylo navíc frustrované rychlým postupem německých vojsk ve Francii. Spousta československých vojáků při ústupu „zmizela“ – někteří se například vrátili ke svým rodinám ve Francii. Evakuace na britské ostrovy se organizovala narychlo. „Ne všichni mířili do Anglie s touhou pokračovat zde v boji, pro někoho šlo o jedinou možnost, jak uchránit holý život a vyhnout se nebezpečí nacistické perzekuce,“ vysvětluje Maršálek.
V anglickém parku
V červenci 1940 dorazily víc než čtyři tisíce československých vojáků do Liverpoolu. Mezi nimi byl i Robert Maxwell, kterému tehdy ještě nebylo ani osmnáct, ale velitelům svůj věk zatajil, aby ho do jednotky přijali. Pro Čechoslováky byl připraven stanový tábor v zámeckém parku v Cholmondeley u Chesteru. Britové jim chtěli dát čas na regeneraci po porážce ve Francii, přestože se pro ně dostala válka do kritické fáze: Hitler mluvil o invazi a britská armáda na ni rozhodně nebyla připravená.
V relativním klidu nádherného zámeckého parku, kde to mezi prastarými stromy vypadalo, jako by ani žádná válka neexistovala, ovšem demoralizace části mužstva dosáhla vrcholu. „Vojáci odpírali poslušnost, nezdravili důstojníky, výcvik se nekonal,“ připomíná historik Maršálek. O to víc času zbývalo na neustálé rozebírání „francouzského období“, kritiku velitelů, poměrů v armádě, ale rovněž celého zahraničního odboje. Do toho ještě působila komunistická propaganda, podle níž šlo o imperialistickou válku. Ze svého londýnského ústředí dostali komunisté jednoznačný úkol: rozložit toto buržoazní vojsko. A tak se mezi vojáky například objevily letáky s heslem „Pod reakčním vedením nelze bojovat proti fašismu“.
Nespokojenost, rozmíšky a buřičské nálady nepanovaly výhradě mezi Čechoslováky, objevily se také v dalších exilových armádách – ve francouzské, belgické, polské nebo nizozemské. U československé jednotky situace vyvrcholila na konci července 1940, kdy se důstojnický sbor zeptal mužstva, kdo se už nadále nechce podřídit jeho velení. Výsledek překvapil i velitele: vystoupilo více než pět set vojáků, tedy zhruba každý sedmý.
K nim patřil také mladý Robert Maxwell, o jehož přesných důvodech zapojení do vzpoury se ovšem nedochovaly žádné konkrétní informace: podle historiků se mohl jen nechat strhnout událostmi, možná mu někdo předhazoval jeho židovský původ, možná jen chtěl změnit prostředí a bojovat v jiné armádě. Každopádně spolu s ostatními revoltujícími vojáky skončil v izolované části tábora.
Benešova mise
Vzpoura velmi zaskočila a znepokojila prezidenta Edvarda Beneše. Přišla totiž v nejméně vhodnou dobu. Jen několik dní předtím se mu totiž podařilo dosáhnout toho, aby byla uznána exilovaná reprezentace za prozatímní vládu. Události v Cholmondeley zasadily těžkou ránu Benešově snaze prezentovat londýnský exilový kabinet jako vůdce všech Čechoslováků v exilu i ve vlasti. „Pro nás to byla tehdy krize vážná, nejtěžší, jakou jsme ve svém vojsku ve druhé světové válce zažili,“ napsal Beneš po válce ve svých pamětech.
S početným doprovodem, v němž nechyběl ani čerstvě jmenovaný ministr národní obrany Sergej Ingr, se Beneš vypravil do vojenského tábora, kde promluvil s důstojníky, prostými vojíny, někdejšími legionáři i se zástupci vzbouřenců. Situace se posléze sice uklidnila, ovšem ke konečnému smíru to nevedlo. Všech více než pět set vzbouřenců proto bylo vyloučeno z armády a předáno do britské internace.
Počátkem října 1940 pak dostali nabídku, aby se jako pomocné oddíly zapojili například do budování letišť a dalších vojenských objektů. Většina včetně Roberta Maxwella na to přistoupila, pouze asi 180 mužů, převážně španělských interbrigadistů, to na základě směrnice londýnského vedení KSČ odmítla. „Ukázalo se tak, že pro ně nebyla hlavním důvodem vzpoury nespokojenost s poměry v československé armádě, ale právě instrukce nebojovat dále v ‚imperialistické‘ válce,“ poukazuje Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny.
Pak ovšem londýnské vedení KSČ zjistilo, že by 180 rebelů mohlo být z Anglie převezeno do Kanady, čímž by zcela přišli o vliv na zahraniční exil. Proto následoval pokyn, aby vzbouřenci přece jen přijali nabídku a vstoupili do britských jednotek. Britové většinu přijali, pouze sedmdesát podněcovatelů vzpoury poslali do internačního tábora – nikoli do Kanady, nýbrž do Skotska. V této skupině byl rovněž Vlado Clementis, který se po únoru 1948 stal prvním komunistickým ministrem zahraničí, aby po čtyřech letech skončil na popravišti jako jedna z obětí procesu s údajným spikleneckým centrem Rudolfa Slánského.
Pro Edvarda Beneše nakonec vzpoura skončila bez výrazných následků. Britové událost v Cholmondeley nikdy veřejně nevytáhli a nepoužili proti němu jako politickou zbraň.
Návrat k jednotce
Situace mezi československými vojáky na ostrovech se změnila po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Podle Kominterny i KSČ se válka z imperialistické změnila na spravedlivou a všichni „pokrokoví“ Čechoslováci se najednou měli hlásit do vojenských jednotek. Do československého vojska v Británii tak začali vstupovat levicově smýšlející exulanti a po složitých jednáních se vyřešila i otázka někdejších vzbouřenců. Všichni sice byli degradováni na vojíny, prezident Beneš jim ale udělil abolici, tedy zastavil trestní stíhání za vzpouru.
Benešův dekret byl zveřejněn na Vánoce 1941 a už první lednový den roku 1942 se od britských pomocných oddílů vrátila do československé jednotky první početnější skupina někdejších rebelů. O návrat nakonec požádala většina vzbouřenců.
Robert Maxwell mezi nimi už nebyl. Spolu s hrstkou dalších zůstal v britské armádě a udělal tam dokonce hodně slušnou kariéru. Vylodil se v Normandii a došel až do Hamburku. Dotáhl to na kapitána a za statečnost byl dokonce vyznamenán britským Válečným křížem – v lednu 1945 mu ho osobně předal generál Bernard Montgomery, jeden z nejslavnějších vojevůdců druhé světové války. Maxwell nesčetněkrát veřejně mluvil o svých válečných zážitcích – například o výsleších esesáků. O vzpouře v Cholmondeley se nezmiňoval, patrně pro něj představovala jen drobnou epizodu jeho vojenské kariéry.
Robert Maxwell
Narodil se v červnu 1932 ve vesnici Slatinské Doly na Podkarpatské Rusi, dnes je to část ukrajinské obce Solotvina. Po válce zůstal v Londýně a stal se úspěšným vydavatelem a podnikatelem. Vlastnil například přední americký deník Daily News, v roce 1990 začal vydávat známý týdeník The European. Koupil rovněž další noviny, nakladatelství, ale i letecké společnosti a další firmy po celém světě. V šedesátých letech byl britským poslancem za Labour Party.
Jako velmi vlivného člověka ho vzali na audience do Bílého domu, Elysejského paláce nebo do Kremlu. Několikrát navštívil i Prahu, naposledy v srpnu 1989, kde ho na Pražském hradě přivítal tehdejší prezident Gustáv Husák. Setkal se i s dalšími významnými osobnostmi své doby, například Matkou Terezou. Zemřel za ne zcela vyjasněných okolností v listopadu 1991 ve věku 68 let při plavbě na své luxusní jachtě Lady Ghislaine. Jeho tělo bylo nalezeno v moři nedaleko Kanárských ostrovů, podle pitvy dostal pravděpodobně infarkt.