Umělá inteligence v práci? Boomeři šlapou generaci Z na paty, říká Bělková z Microsoftu

Není to jen o věku. Zástupci generace Z mají k technologiím blízko, boomeři ale za nimi nezaostávají a stále častěji používají nástroje AI i v práci. „O lidi, kteří se s nimi naučí, bude vždycky zájem,“ říká personální ředitelka českého a slovenského Microsoftu Andrea Bělková.

Není to jen o věku. Zástupci generace Z mají k technologiím blízko, boomeři ale za nimi nezaostávají a stále častěji používají nástroje AI i v práci. „O lidi, kteří se s nimi naučí, bude vždycky zájem,“ říká personální ředitelka českého a slovenského Microsoftu Andrea Bělková.

Celý článek
0

Samsung zpoplatní umělou inteligenci ve svých telefonech

Mobilní telefony od Samsungu jsou dlouhodobě považovány za lídra pokročilých technologií. Firmě se také jako první podařilo plnohodnotně implementovat do svých přístrojů umělou inteligenci, čímž dosáhla rekordních prodejů. Uživatele namlsala, následně je ale vyždímá. AI totiž v přístrojích v dalších letech zpoplatní.

Mobilní telefony od Samsungu jsou dlouhodobě považovány za lídra pokročilých technologií. Firmě se také jako první podařilo plnohodnotně implementovat do svých přístrojů umělou inteligenci, čímž dosáhla rekordních prodejů. Uživatele namlsala, následně je ale vyždímá. AI totiž v přístrojích v dalších letech zpoplatní.

Celý článek
0

Green Dealu natruc. Německá vesnice zmizí z mapy kvůli těžbě hnědého uhlí

Vesnice Mühlrose v německé Lužici, která leží u hranic s Českem a Polskem, je zřejmě jedním z posledních sídel, která musejí ustoupit těžbě uhlí na území Evropské unie.

Vesnice Mühlrose v německé Lužici, která leží u hranic s Českem a Polskem, je zřejmě jedním z posledních sídel, která musejí ustoupit těžbě uhlí na území Evropské unie.

Celý článek
0

Básníci na cestách: kterak Jan Neruda a Vítězslav Hálek rajzovali po světě

Jan Neruda a Vítězslav Hálek byli překvapivě akční cestovatelé. Oba – před více než 150 lety – navštívili Cařihrad a Neruda k tomu přidal ještě Palestinu a Egypt

Básníci na cestách: kterak Jan Neruda a Vítězslav Hálek rajzovali po světě
Cesta Vítězslava Hálka do Cařihradu trvala čtyři měsíce. Byl lepší pozorovatel než Neruda a na Balkáně zažil dobrodružství, která si nezadala s dobovými historkami z Divokého západu. | Archiv

V dálce vidíme strmou svatou Akropolis, popisoval Jan Neruda okamžik, kdy se loď jednoho červnového rána roku 1870 přiblížila na dohled Athénám. Nijak okouzlen však nebyl. „Šedivá, smutná, rozvalená, halící se v charost časného jitra! Její rozvaliny šklebí se na nás do dálky jako zuby mrtvé lebky,“ napsal později v jednom ze svých fejetonů.

Athény pro něj vůbec byly zklamáním, a čtenáři proto radil: „Nechoď vůbec do Athén, je-li ti milý sen!“ Z Akropole podle něj zbývalo „sotva dvacet celých“ sloupů, „v škole Platonově vzdělávají zeleninu, v lykeiu Aristotelovu cvičí se vozatajstvo“, božská jména Afrodita a Apollon „neslouží k ničemu jinému víc než k pojmenování špinavých rybářských bárek“, Odysseus byl nějaký čas vůdcem loupežníků, „ale umřel již“ a po „vznešené bohyni Athéně nezbylo nic než sovy v pustých skalách“. Ulicím – tehdy zhruba dvacetitisícového města – chybělo dláždění a mimo dvě hlavní třídy byl dle jeho líčení jen „smutek, samá nepravidelnost, bouda, sbořenina a nejpravější jižní špína“. Od uliček Cařihradu se prý ty athénské lišily jen stafáží – „místo prašivých psů zrzavé kozy“. Sečteno a podtrženo: „Naše Plzeň je zrovna tak krásna jako Athény nové a naše Prachatice jsou mnohem zajímavější.“

A zklamanému Nerudovi se navíc nelíbily ani Řekyně (starý mládenec Neruda si žen všímal vždy a všude) a jízlivě podotýkal, že jestli byly stejně krásné i ty starověké, „nebylo arci těžko tvořit Venuše: sochař by mohl z nich vzít kterou­koli – jedna je jako druhá –, udělat všechno na ní jinak a Venuše je hotova“. Vrcholem pak byli loupežníci, kteří sužovali okolí města. Chtěl spolu s Emanuelem Kittlem, zámožným pražským podnikatelem (a budoucím otcem Emy Destinnové), který ho na cestě doprovázel, navštívit městečka Eleusis a Marathon, „kde právě bylo několik Angličanů ubito“. Jenže hostinský, u něhož bydleli, o tom zpravil úřady, a tak s nimi jeli vojáci: „K Marathonu měli jsme na to dostat třikrát tolik vojska – nechali jsme Marathonu raděj být.“

Ještě že brzy poté nasedli na loď a odjeli do maloasijské Smyrny, kde – když už nic jiného – bylo „co děvče, to květ“.

Páprdové v Orientu

Důležitou součástí dnešního pohledu na básníka a novináře Jana Nerudu je jistá usedlá „páprdovitost“ a takřka genetická vrostlost do jeho rodné Prahy. Jenže není to tak úplně pravda. Neruda na rozdíl od naprosté většiny svých současníků hodně a rád cestoval. Kromě své velké východní pouti, kterou absolvoval ve svých 36 letech (9. května až 23. července 1870), projel Německo a Uhry a proslavila ho série fejetonů z Paříže. A většinou si u toho ani moc nestěžoval a nešermoval Prachaticemi. Stejně zcestovalý byl i další básník, „májovec“ Vítězslav Hálek, který vyrazil na východ již pět let před Nerudou (1. května až 31. srpna 1865). Oba pány lze sotva označit za klasické cestovatele, spíš za jedny z prvních turistů, ovšem z dob, kdy turistika po Orientu ještě bývala velkým dobrodružstvím.

Ostatně přesvědčil se o tom i zakladatel stejnojmenné britské turistické kanceláře Thomas Cook. Ten už od roku 1841 pořádal organizované zájezdy po Anglii, o čtrnáct let později vyslal své klienty poprvé do Evropy a roku 1868 se vypravil na inspekční cestu do Turecka, Palestiny a Egypta. Díky navázaným kontaktům se už příští jaro osobně postavil do čela své první blízkovýchodní „Grand tour“, ovšem po okradení výpravy v Jeruzalémě musel konstatovat, že „ve Francii a Švýcarsku je cestování stejně snadné jako ve Skotsku nebo Irsku (…) ale tady jsou okolnosti úplně jiné“.

Divoký západ na Balkáně

Neruda svou cestu zjevně pečlivě plánoval, protože víza a cestovní lístky sháněl dle studie rusistky Danuše Kšicové Nerudova cesta na Blízký východ měsíce dopředu. Spolu s Kittlem vyrazili z Terstu, poté to vzali na Bělehrad a nasedli na dunajský parník, v Giurgiu si odskočili vlakem do Bukurešti a pak po proudu dopluli k Černému moři a dál do Cařihradu (Istanbulu). Hálek cestoval v obráceném gardu. Z Terstu vyrazil po dalmatském pobřeží a mířil stále na jih, zdržel se v Černé Hoře, na skok se zastavil v (tehdy turecké) Albánii a přes Brity obsazené Korfu a okolo Peloponésu dorazil do Cařihradu z jihu. Na rozdíl od „turisty“ Nerudy neviděl Jeruzalém a Káhiru, jenže byl na cestě déle, hodně se bavil s místními lidmi a nejspíš byl i lepší pozorovatel, a tak jsou jeho postřehy hlubší. Jeho zážitky ze zpáteční cesty – z Cařihradu se vracel přes Černé moře a pak proti proudu Dunaje – si navíc nijak nezadají s dobovými historkami z Divokého západu.

Suezský průplav byl slavnostně otevřen v listopadu 1869. Pouhých osm měsíců poté brázdil jeho vody „turista“ Jan Neruda a „nejobrovštější dílo našeho století“ ho fascinovalo.
Profimedia.cz

Zatímco Neruda čtenářům líčil, že Bělehrad i Bukurešť jsou zdálky krásná města, ovšem uvnitř čekají cestovatele „prach, bláto, k zoufání mizerné dláždění, smrduté, nečisté postranní uličky“, Hálka turecké úřady zavřely v Constanțě kvůli epidemii cholery do karantény. Byl z toho nadobro zbědovaný: „Nemohl jsem ničeho požíti pro špínu a byl jsem zesláblý tak, že jsem se opravdu obávati počal o své zdraví.“ Když byl konečně volný, odjel z Constanțy (dnes je v Rumunsku, tehdy ji ovládali Turci) do města Cernavodă a chtěl nasednout na dunajský parník, jenže ten – kvůli choleře – nejel, a tak se spolu s dalšími lidmi propuštěnými z karantény rozložil u řeky a čekal. Vedle v jakési dřevěné boudě mezitím probíhala strašná pitka lidí všech národů: „Turci, Bulhaři, Francouzi a Angličané od dráhy.“ Uprostřed noci je probudil křik. Vběhli dovnitř a viděli, jak jeden z mužů „vínem rozpálen vrhal se na jednu z ženštin, chlípnost mu zrovna sršela z očí“. Ženy před ním utíkaly, ale osazenstvo lokálu je nechtělo pustit ven. Násilník pak „vytáhl z pasu nůž“ a jedné z žen „jedním rázem rozřízl vzadu šaty odshora dolů“. Začala rvačka: „Vyhrnulo se vše ze síně na dvorek, nožů se obnažilo několik, avšak i revolverů vytaženo několik a tím snad se zadržela vražda na uzdě.“

Když konečně loď připlula, našel na ní Hálek pestrou společnost. Vídeňanku neustále si stěžující, jaké by to bylo „náramně pohodlné cestování“, kdyby všichni mluvili německy, srbského řemeslného karbaníka, který „jezdil ustavičně po Dunaji dolů a nahoru“ a odíral naivní ubožáky, a pak Turka, jenž snad vůbec poprvé viděl zrcadlo, lekl se svého obrazu „tak velice, že mžikem se obrátil a upaloval ze salonu za smíchu všeobecného“. Naprosto zhnusen byl pak Hálek Bělehradem. Srbové byli podle něj příjemní lidé, ale jejich vládu (knížetem byl zrovna Michal Obrenović) považoval za „nejbujnější byrokracii“ a policejní režim: „Toto-li jest svoboda vybavená tolikerou obětí, tolikerou krví z okovů tureckých?“

Pod suknicemi dervišů

Cařihrad okouzlil svorně oba cestovatele. „Cokoliv sobě fantasie kouzlila o pohledu na Cařihrad, Cařihrad sám to překonává, on nedegraduje obrazotvornost jako Řím, Paříž, on ji netušeně povznáší,“ básnil Neruda. Jejich návštěva se ­ovšem hodně podobala tomu, co dnes ve městě zažívají miliony současných turistů, a tak jen krátce. Nerudu samozřejmě dál popuzovaly místní neupravené ženy – „punčochy roztrhané a sklouzlé na paty, nohy pod nimi špinavé, hedváb na těle od dlouhého nepřevlékání strašně pomačkaný“ – a páchnoucí uličky, ale kromě nich tu byly krásné mešity, pitoreskní bazary, vyjížďky hbitými lodičkami zvanými „kaiky“ a pak samotné kosmopolitní velkoměsto: „Není pražádné výlučnosti, Evropan tu pospolu s Asiatem a Afrikánem, křesťan s moslémem. Pařížanka s mouřenínkou.“

Speciální vzpomínku věnovali oba básníci cařihradským pouličním psům. „Psové tito žijí jako u nás vrabci na ulicích. Živí se toliko z odpadků,“ vzpomínal Hálek a Neruda dodával, že „ve městech orientálních jsou hlavně obyvatelé dvojí: lidé a psi“. Oba také zhlédli extatický tanec dervišů (muslimských súfijských mystiků) zvaný „zikr“, ale každý si z něj odnesl něco trochu jiného. Nerudovi se líbil, zato Hálek, ač si nechal vysvětlit symbolický význam jednotlivých tanečních figur, v něm shledával „nejednu komickou stránku“. Obzvláště upozorňoval na „několik tlustých exemplářů“, škobrtající tanečníky, kterým se zamotala hlava, a pak na to, co bylo vidět pod jejich „nadmutým šatem“ a co nikterak nezvyšovalo „dojem estetický“.

V sedle do Jeruzaléma

Hálek, jak už víme, zamířil po odjezdu z Cařihradu domů, zatímco Neruda s Kittlem vyrazili do provinčních a nudných Athén. Odtud se vydali – s mezipřistáním ve Smyrně (Izmir) a Mersinu – do Palestiny. Ve starobylém přístavu Jaffa (dnes je čtvrtí Tel Avivu) se vylodili, respektive byli vyloděni, na břeh. „Strašný rámus zahlučel kolem našeho ruského parníku, jakmile kotva byla spuštěna. Dmoucí se vlny mořské házely tu sice jen as 10 neb 15 bárek, ale v každé bárce sedělo as šest Arabů, a když se Arab rozkřičí – překřičí ho už jen Neapolitán,“ vzpomínal Neruda na horlivost majitelů loděk bojujících o bakšiš: „Naše zavazadla letěla jako míče dolů a my dřív, než lodní schody se spustily, za nimi, až kosti praskaly.“

 

Ubytovali se v ruském hospitalu, v němž bylo blech „jak mušek“, a večer – aby se vyhnuli dennímu žáru – vyrazili se svým dragomanem (tlumočníkem a průvodcem) koňmo a po zuby ozbrojeni do Jeruzaléma. Cestou uslyšeli jakési hlasy, ale naštěstí to byli počestní beduíni, a ne lupiči. „Kdyby přišli, zde střelte, zde dobře střílet, člověk se ještě ubrání, za Jeruzalémem už líp nechat se obrat,“ vysvětloval dragoman. Odpočali si až za svítání v pouštní „kavárně“, která připomínala „houfec žlutého a zhnědlého roští“. Kvůli hmyzu se rozložili venku na deky a pili „koflík za koflíkem“. Z děr mezi kamením začaly mezitím vylézat malé myšky: „Běhají nám kolem nohou a dívají se pichlavýma očkama na nás zvědavě a bez bázně.“

Samotný Jeruzalém Nerudu nijak nenadchl, což okomentoval slovy, že historie ve městě dávno odumřela: „Tři tisíciletí zde zkameněla a kámen je němý!“ Prohlédl si Chrám Božího hrobu, ale ve srovnání s pražskými kostely u něj zrovna neuspěl: „Nemáť slohu, nemá pravidla, je pln nejrozličnějších koutů a kapliček.“ Ve svých fejetonech opět podrobně popsal místní bazar a ruch v ulicích, ale najít v nich lze i pár ryze antisemitských vejšplechtů (v tehdejší české společnosti byly poměrně běžnou záležitostí), z nichž snad nejmírnější zní: „Ohyzdnějších Židů a ohyzdnějších šatů jsem posud nebyl viděl.“

Nejobrovštější dílo 19. století

Jestliže „starožitnosti“ dávno mrtvého světa Nerudu příliš nezajímaly, čerstvě otevřený Suezský průplav (v listopadu 1869) ho – už dopředu – fascinoval. Ve svých fejetonech vzpomínal, jak na lodi, která se blížila k městu Port Said na středomořském konci průplavu, „alespoň v myšlenkách“ smekl klobouk: „Měl jsem spatřit nejobrovštější dílo našeho století.“ A nebyl zklamán. Líbil se mu ruch přístavu i moderní, „takřka přes noc“ vyrostlé město. „Kamenné, cihlové i dřevěné budovy pnou se do výše několika pater, elegantní kavárny jsou přeplněny, kasino i divadlo dává zábavu, se střech vlají konsulské prapory všech států.“

Krátce nato se nalodili na „hanebně drahý“ parníček, vyrazili na prohlídku průplavu a nastal čas na lyriku. Spolu s Kittlem pozorovali ryby vyskakující nad hladinu, po břehu běžícího psa, který byl „více šakálu podoben“, míhající se rybářské loďky a odpočívající mořské ptáky, díky nimž vypadala modrá hladina, jako by na ní bylo „naseto bílých hvězd do milionů“. Zarazilo je však, že leckde je vybagrován jen úzký střed průplavu a jak málo lodí jím pluje. Neruda si to spojil s novinovými zprávami, že staviteli Ferdinandu Lessepsovi došly peníze (průplav několik prvních let nevynášel a na podzim roku 1870 rozzlobení akcionáři Lessepse málem lynčovali), a horoval za to, že „Evropa nemůže více nechat podnik ten zahynout“.

Idyla skončila zhruba v polovině průplavu – v Ismailiji, kde přesedali na vlak. Přijel o dvě hodiny později a bylo jim v něm „tak příjemno jako v středověku husám, když je pekli za živa“. Zpoždění navíc stále narůstalo, protože anglický průvodčí se „namol opil“, a strojník si dokonce na jedné zastávce „lehnul někam za pytle a balíky a usnul“. Písek jim skřípal mezi zuby, sužovaly je tisíce much, a jejich spolucestující v kupé – jakýsi „neslušně dlouhý Angličan“ – jim ještě k tomu co chvíli bez dovolení kladl své „dlouhé nohy na klín nebo dle okolnosti i na hlavu“. Tortura skončila až v Suezu na pobřeží Rudého moře. Oba cestovatelé si poté vyjeli na oslech na obhlídku pobřeží a Neruda zalitoval, že nemůže pokračovat dál na východ do Indie: „Jen tři měsíce času více mít!“

Na pyramidy a zpět

Místo toho nasedli na vlak a odjeli na západ do Káhiry. Podobně jako Cařihrad ho uchvátila. Trpěla sice všemi neduhy orientálních měst – „smradu všude dost a smetišť také dost“ –, ale bazary byly ještě pitoresknější a mešity ještě čarokrásnější než na Bosporu: „Není města a místa ve světě, kde by se krása, pestrost a vznešená nádhera saracénského slohu tak snadno a důkladně mohly studovat.“ Vzpomínal na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který Egypt navštívil na konci 16. století, a liboval si, že nevěřící už nemusejí „nosit na hlavách jen šaty černé“, využívat k jízdě osly a při vstupu do lázně „mít rolničku na krku“. Přesto však, jak napsal, zažil ve slavné mešitě al-Azhar „malý důkaz náboženského fanatismu mohamedánského“. Když se po skončení prohlídky obouval, ucítil, „jak se nějaká noha lehýnce dotkla mých zad“. Ihned se otočil, ale „fanatik“ se již schoval mezi ostatní a jen nohou naznačoval kopnutí do „franckého psa“.

Jan Neruda na rozdíl od svých současníků hodně a rád cestoval. Už před svojí velkou východní cestou projel Německo a Uhry a proslavila ho série fejetonů z Paříže.
Profimedia.cz

Samozřejmě vyrazili s Kittlem a jakýmsi Němcem ze Stuttgartu do Gízy na pyramidy. Vyjeli asi hodinu po půlnoci „ve voze a ozbrojeni ručnicí a revolvery“. Jak se dalo čekat, Nerudovi se hrobky dávných faraonů ani trochu nelíbily. „Jaká to obrovitá pitomost, jaká zázračná kůpa bezmyšlénkovitosti, jaký to do nebe trčící, blbě do vůkolí pohlížející pomník královské svévole!“ láteřil Neruda a jejich architektonickou hodnotu srovnával s obyčejnou skálou, „jakoby ubroušenou do čtyř hran a do hrotu“. Nechal se ještě arabskými naháněči řvoucími „ve všech jazycích moderních cestovatelů“ (Thomas Cook éru komerčního cestování do Orientu teprve zahajoval, ale pyramidy táhly jednotlivce už od konce napoleonských válek) vlákat dovnitř Chufuovy pyramidy, ale nahoru se drápat odmítl: „Usedl jsem do vozu a nechal za tři franky místo sebe lézt tam mladého Araba.“ Zespoda pak „sklem“ pozoroval své soudruhy, jak stoupají nahoru, odpočívají a zase se dávají do pohybu: „Každého táhli dva Arabové z předu za ruce a jeden pomáhal od zadu.“

Ve stínu pyramidy pak vypili několik „drobňounkých koflíčků kávy“, absolvovali „malou šarvátku stran dalších a konečných bakšišů“ a vyrazili na voze zpět do Káhiry. „Bylo rozkošné ráno, nad námi kroužila hejna divokých holubů v závratné výši a pod nimi veslovali sokolíci, ostříži a majestátně rozpjatí orlové.“ Čas si cestovatelé krátili střelbou, ale to už jejich egyptské dny nezadržitelně spěly ke konci. Z Alexandrie odpluli do Messiny na Sicílii, navštívili ještě Neapol, Řím a Benátky, aby se nakonec vrátili do Terstu, kde jejich pouť před necelými třemi měsíci začala.