Andrej Babiš připustil, že si dokáže představit, že po volbách skončí v opozici. Na přímou otázku odpověděl: „Může to být zajímavé.“ Otevřel tak otázku po své vlastní politické budoucnosti. Pro odpověď, nakolik to myslí vážně, nebo zda jen blufuje, je třeba vrátit se ke kořenům Babišova politického angažmá. 

Babišův vstup do politiky nebyl dílem náhody. Nešlo o momentální rozhodnutí střelené od boku nebo náhle vyhecované jeho blízkými spolupracovníky v rámci Agrofertu. Odehrál se promyšleně a po jednotlivých krocích. Byl reakcí na upadající vliv v nově se formujících politických poměrech po volbách v roce 2006 a 2010. Změny ohrožovaly Babišův byznys postavený na mohutných evropských i domácích dotacích a investičních pobídkách v podobě slev na daních. Poslední kapkou očividně bylo, když tehdejší prezident Klaus vetoval novelu zákona o ochraně ovzduší, která zvyšovala podíl biosložek v palivech a kterou Babiš dlouhodobě pracně prolobbovával. 

Nákup vydavatelství Mafra představoval mezikrok pro finální vstup do politiky. Babiš postupně překračoval veškeré dosud nepřekročitelné bariéry mezi byznysem, mediální sférou a politikou. Navenek vystoupil proti korupci. Z vlastního rozhodnutí se zároveň stal člověkem, který každé ráno vstává a každý večer uléhá s bezprostředním a permanentním střetem zájmů. Babiš zvolil dráhu, z níž je návrat možný jen tehdy, pokud se politik chová normálně a nezaplétá se do vlastních sítí. Tak to snad mohlo prvních pár měsíců Babišova působení na ministerstvu financí a jeho ANO ve vládě alespoň navenek vypadat. 

Cesta, z níž není návratu

Jenže pak přišel zlom. Kauza Čapí hnízdo se sice dotkla jen titěrné části jeho státem podporovaného byznysu, avšak zasáhla samotného Babiše a celé jeho nejbližší okolí. Byl to předěl, symbolická poslední možnost odejít – úplně, nebo se alespoň dočasně stáhnout za účelem očištění jména. Babiš ji nevyužil. Rozhodl se bojovat a svůj boj dovést do volebního triumfu.

Tím finálně vykročil na cestu, ze které pro člověka jeho založení a zájmů již není návratu. Od této chvíle je odsouzen k permanentnímu vítězení, zvětšování moci a vlivu, neustálému rozšiřování sítě, zahlazování stop a vytváření tlaku na všechny možné části státního aparátu. Je odsouzen vyhrávat politické bitvy a soudy doma, v Evropě i s celým světem. Stojí proti všem a ti čekají na jeho chyby.

Jedinou alternativou Babišova permanentního mocenského triumfu je totiž nezadržitelný pád do nicoty. Pád, který ohrozí celoživotní byznys, bezúhonnost a dost možná i život jeho samého i jeho blízkých. Za to vše nese obrovskou osobní zodpovědnost. 

Odejít po volbách do opozice a zůstat v politice dává smysl jedině pro standardně fungujícího politika nezatíženého vlastními kauzami. Může to být příležitost pro návrat v ještě větším lesku, protože konkurence se třeba znemožní a společnost změní názor. Babiš ale není standardní politik. Ani trochu. Opozice je pro něj synonymem ztráty smyslu politického angažmá, konce byznysu se státem, konce snu o vlastní trestněprávní nepolapitelnosti. Na klidu mu přitom určitě nepřidává pohled na to, co se kolem různých exponovaných kauz děje v jeho rodné zemi – na Slovensku.

Právě proto musí Babiš udělat naprosto cokoli, aby příští sněmovní volby vyhrál. A to tak zřetelně, že to jeho konkurentům neumožní vyšachovat ho ze hry. Potřebuje získat minimálně 30 procent hlasů. Potřebuje, aby jeho konkurenti nezískali přes 20 procent a aby se do sněmovny dostalo co nejvíc slabých stran. Jak toho všeho dosáhne, je mu úplně jedno.

Aktuální řeči o opozici jsou jen divadlo. Pro média a opozici, aby usnuly. Pro vlastní ovečky, aby věděly, že je rozhodně nenechá na holičkách. 

Opoziční prezident?

Z jednoho úhlu pohledu by povolební odchod do opozice přece jen jakýsi smysl dával. To tehdy, jestliže se Babiš rozhodl, že cestou k beztrestnosti a uchování alespoň části moci a ekonomického vlivu je stát se na dlouhých 10 let prezidentem. Nástupcem Miloše Zemana – z jeho vůle a s jeho podporou. Ale to už je téma na jiný komentář.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.