Komentář: Staré dobré časy, kdy byl ČEZ tiskárnou na peníze, končí

Windfall tax je sice průšvih, ale ve hře je mnohem víc – budoucnost ČEZ. Místo dividend se bude investovat. A ne úplně bezrizikově. 

Windfall tax je sice průšvih, ale ve hře je mnohem víc – budoucnost ČEZ. Místo dividend se bude investovat. A ne úplně bezrizikově. 

Celý článek
0

Američané si všímají českých zbrojařů. Vydělali miliardy na opravách sovětských tanků

Skupině CSG se nebývale daří a z jejího šéfa Michala Strnada se stal dolarový miliardář. Úspěšného byznysového příběhu českých zbrojařů si všímá americká agentura Bloomberg, jež pasuje zbrojní skupinu na jednu z nejrychleji rostoucích firem v Evropě.

Skupině CSG se nebývale daří a z jejího šéfa Michala Strnada se stal dolarový miliardář. Úspěšného byznysového příběhu českých zbrojařů si všímá americká agentura Bloomberg, jež pasuje zbrojní skupinu na jednu z nejrychleji rostoucích firem v Evropě.

Celý článek
0

Muskův masakr: Propustil desetinu Tesly, zaměstnanci na to přišli, až když je ostraha nepustila do práce

Pracovníci společnosti Tesla se dozvěděli o svém propuštění neobvyklým a náhlým způsobem – jejich čipy byly deaktivovány a oni byli posláni zpět domů bez možnosti vstoupit do pracovních prostor. Tento krok přišel po nedělním oznámení firmy, že dojde k propuštění více než deseti procent její globální pracovní síly.

Pracovníci společnosti Tesla se dozvěděli o svém propuštění neobvyklým a náhlým způsobem – jejich čipy byly deaktivovány a oni byli posláni zpět domů bez možnosti vstoupit do pracovních prostor. Tento krok přišel po nedělním oznámení firmy, že dojde k propuštění více než deseti procent její globální pracovní síly.

Celý článek
0

Zámečník: Přijmout euro, nebo ne? Pro sebevědomou zemi jde o zástupné téma

Dohadování se o přijetí eura zastíní debatu o důležitějších úkolech. Mezi ně patří adaptace země na stárnutí obyvatelstva i na klimatickou změnu, reforma školství a budování celoevropské obrany.

Zámečník: Přijmout euro, nebo ne? Pro sebevědomou zemi jde o zástupné téma
referendum o přijetí eura je téma jako hrom, ale v podstatě zástupné, které zastíní seriózní debatu o nejméně půltuctu důležitějších domácích úkolů. | foto Shutterstock.com

Jednou je to závazek, ty se mají plnit a pro „zemi s otevřenou a exportní ekonomikou, ležící ve středu Evropy, je společná měna logickou budoucností“, řekl v novoročním projevu prezident Petr Pavel. Zároveň vybídl politiky ke konkrétním krokům.

Zatímco zájmová skupina, která by euro chtěla, je vcelku jednoduše identifikovaná a také se k tomu exportéři a jejich zastřešující organizace hlásí, motivace jeho odpůrců jsou velmi různé. Snadný na pochopení je tábor euroskeptiků: když vám není po chuti ani samotný vstup do Unie, pak vás vývoj po roce 2004 pouze utvrdil v tom, že czexit musí být jediná správná odpověď. Je jasné, že tuto skupinu – nepočetnou, avšak dosti hlučnou – nemá cenu přesvědčovat. 

Existují ovšem sofistikovaná zdůvodnění „nevstupu“, která upozorňují na to, že eurozóna není v žádném případě optimální měnová oblast, což je nepochybný a snadno doložitelný fakt. 

Jenže stejně tak je doložitelné, že ani bývalá československá federace nesplňovala podmínky optimální měnové oblasti, a to nad sebou měla rozsáhlý redistribuční mechanismus v podobě federálního rozpočtu. Jen co se měnová unie rozpadla, slovenská koruna vůči české oslabila. A vydržela v tom až do konce své existence, kdy Slováci nemilovanou korunu (každodenní pohled na kurzovní lístek musel být pro slovenské vlastence obzvlášť iritující pohana) vyměnili za euro. 

Plusy a minusy vlastní měny

Je vcelku nesporné, že přijetí eura by bylo přínosem pro zvýšení konkurence prostřednictvím nižších transakčních nákladů a cenové transparentnosti na českém trhu. Někdejší eso v rukávu odpůrců, že přijetí eura povede ke zdražení – když už z žádného jiného důvodu, tak kvůli zaokrouhlování –, vyznívá vzhledem k současné zkušenosti s českou spotřebitelskou inflací poněkud trapně. Bodejť by ne, když se v řadě položek cenové hladiny mezi Českem a Německem srovnaly rychleji, než si kdo kdy dovedl představit. 

Co by naopak inflaci v Česku zvedalo, je samotné nastavení měnové politiky: Evropská centrální banka začala zvyšovat úrokové sazby měsíc poté, co ČNB se zvyšováním sazeb na sedm procent skončila; navíc se na tuto úroveň nikdy nedostala. Možnost citlivěji reagovat na přehřívající se tuzemskou ekonomiku je rozhodně plusem koruny. Ovšem malý trh s korunou a z toho vyplývající vyšší citlivost na to, jak se finanční trhy stavějí k měnám „emerging markets“ (tam je bohužel koruna řazena), rozhodně minusem.

V případě ČNB platí, že sice začala se zvyšování sazeb spolu s Maďarskou národní bankou nejdřív v Unii, ale přesto „pozdě, a málo“. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že podmínky přitvrzovala skrz faktické a později verbální intervence ve prospěch koruny. 

Velká otázka: kurz koruny k euru

Pět let zpátky tehdejší premiér Andrej Babiš s guvernérem ČNB Jiřím Rusnokem hovořili o dvaceti korunách za euro jako o kurzu, který by se jim líbil. Jasně, ale zatím kupodivu nikoho v ČNB nenapadlo otočit kormidlem a začít intervenovat tak razantně (vyplýtval by se na to ekvivalent, řekněme, dvou set miliard korun z devizových rezerv), aby se k této hladině začala koruna rychle blížit. 

Naštěstí, protože by to Česku způsobilo takovou ztrátu cenové konkurenceschopnosti, že by to vyvolalo – ale opravdu důkladnou – hospodářskou krizi. 

„Doškrábat“ se k takovému nominálnímu kurzu neintervenční, udržitelnou cestou je v zásadě možné, ale vyžadovalo by to řadu let zvyšovat národohospodářskou produktivitu tak o dva procentní body rychleji než Německo. Česko je země, jejíž podnikatelská reprezentace hovoří o potřebě zvyšování přidané hodnoty a zároveň bez uzardění lobbuje za to, aby firmy dostaly dotace na elektřinu a nenesly její plné náklady. Přitom jsou to věci, které se vzájemně vylučují. 

To neznamená, že euro nemůžeme přijmout. Samozřejmě že ano, ale ne při kurzu dvacet korun za euro.

Proč platit dluhy za „nějaké Řeky“?

Vysvětlením, proč od září roku 2009 průzkumy veřejného mínění konzistentně dokazují, že většina dotazovaných Čechů nechce přijmout euro, jsou však hlubší faktory než obecná nechuť ke změnám. Zvláště k takovým, které by vyžadovaly jisté oběti a přicházely by zvenčí. Bůh ví, že Češi nejsou žádní světáci: čtyřicet let žili pod poklopem, jazyková vybavenost je zejména u starší generace tristní a hodně lidí považuje svět – s výjimkou organizované turistiky či nákupních expedic do blízkého zahraničí – za nepřátelské místo. 

Vrcholný nesouhlas s eurem přišel v době, kdy se nahlas mluvilo o riziku rozpadu eurozóny a o tom, že společné solidární ručení za Evropský stabilizační mechanismus by mohlo znamenat, že Češi budou platit dluhy za „nějaké Řeky“ nebo, nedej bože, za další jižní národy oddané „dolce far niente“. 

Za těchto okolností se Čechům do eurozóny pochopitelně nechtělo. A nedá se to shodit jen jako postoj nesolidárního postkomunistického burana, přesvědčeného o tom, že „sám mám málo“ – zeptejte se Nizozemce, Fina nebo Němce, jak moc chce platit cizí dluhy. 

Přijmout euro můžeme, ale také nemusíme

Akutní krize opadla, ale nijak neopadlo přesvědčení většiny Čechů, že výhody koruny převažují nad nevýhodami. Budoucnost Česka nestojí a nepadá s přijetím či nepřijetím eura a nač krvácet na tématu, které zkonzumuje příliš mnoho drahocenného politického kapitálu. 

Takové referendum o přijetí eura je téma jako hrom, ale v podstatě zástupné, které zastíní seriózní debatu o nejméně půltuctu důležitějších domácích úkolů. Od změn ve školství, které by připravilo nastupující generaci tak, aby byla schopná tvořit vyšší přidanou hodnotu, přes adaptaci země, podniků a institucí na stárnutí obyvatelstva a klimatickou změnu až po schopnost stát se funkční součástí společné evropské obrany.  

Sebevědomá a úspěšná země, která toto zvládne, klidně může přijmout euro, ale také nemusí. Nebude to vnímat jako osudový zápas.