Biochar z lidských exkrementů může pokrýt až 7 % fosforu (s močí 15 % P, 17 % N, 25 % K), snížit rizika kalů i emise a přinést cirkulární ekonomiku do zemědělství.
Shutterstock.com
Z toalety na pole: biochar z lidského odpadu jako hnojivo budoucnosti
Uhlí z lidských exkrementů by podle nové studie mohlo ulevit globálnímu nedostatku hnojiv, a přitom snížit znečištění i energetickou náročnost zemědělství. Jde o jednoduchý krok k cirkulární ekonomice: z toho, co běžně končí v kanalizaci, se stane zásobárna chybějících živin a zároveň účinný uhlíkový sklad. „Mluvit o odpadech není tak trendy jako o obnovitelné energii, ale předcházení plýtvání zdroji vytvářením cirkulární ekonomiky je klíčové pro zelenou transformaci,“ říká Johannes Lehmann, profesor půdní biogeochemie z Cornell University a hlavní autor studie v PNAS.
šéfredaktor
Biochar je forma uhlí z organické hmoty zpracované při vysokých teplotách. Na polích funguje jako hnojivo i jako pohlcovač uhlíku. Podle autorů by biochar vyrobený z pevné složky exkrementů mohl pokrýt až 7 % světové spotřeby fosforu. Když se do něj navíc vrátí živiny získané z moči, lze dosáhnout přibližně 15 % roční zemědělské spotřeby fosforu, 17 % dusíku a až 25 % draslíku. Města by tak mohla poskytovat stabilní zdroj základních živin pro půdu.
Rozmetávání upravených kanalizačních kalů je už dnes realitou, ale problémem je, co v nich zůstává: mikroplasty, těžké kovy, PFAS, patogeny i rezidua farmak. Studie tvrdí, že biochar tenhle balík potíží obchází díky zpracování odpadu u zdroje. Logisticky jde o skok: hmotnost a objem pevné složky exkrementů se při výrobě biocharu snižují až o 90 %, což je proti vodnatým kalům zásadní úleva pro dopravu i peněženky. Navíc lze upravovat poměry živin „na míru“ plodinám, a omezovat tak vedlejší škody spojené s přehnojováním — od bujení plevelů po eutrofizaci. Ta nastává, když přebytečné živiny pronikají do podzemní vody a nádrží, rozjedou růst řas, odebírají kyslík a stíní podvodním ekosystémům.
Zemědělství se podle IPCC podílí na čtvrtině světových emisí skleníkových plynů. A výroba klíčových hnojiv je drahá na energii i na přírodu. Dusík se váže ze vzduchu Haberovým procesem a jeho proměna na dusíkatá hnojiva podle studie vyprodukuje ročně více CO₂ než letectví a lodní doprava dohromady. Fosfor se dobývá povrchovou těžbou fosfátových hornin, která zanechává jizvy v krajině, a zpracování navíc generuje radioaktivní phosphogypsum. Těžba uhličitanu draselného přispívá k zasolování půdy a znečišťuje sladkou vodu velkým objemem odpadních solí.
„Dopady těžby přesahují samotné zemědělství a zahrnují ekonomiku i geopolitiku. Jak se konečné nerostné zdroje stávají vzácnějšími, země bez významných zásob mohou být závislé na těch, které je mají, pokud jde o hnojiva a potravinovou bezpečnost. Například Maroko drží 70 % veškerých světových zásob fosfátů,“ upozorňuje Lehmann. A dodává i nástin východiska: „Budoucnost, v níž se živiny recyklují v rámci cirkulární ekonomiky, by mohla zemím umožnit produkovat potraviny bez závislosti na dovážených hnojivech, napravovat problémy environmentální spravedlnosti napříč globálním Jihem a potenciálně mírnit klimatickou migraci, jejímž jedním z hlavních motorů je selhávání zemědělství.“
Z nepohledné suroviny se tak stává strategie, která proměňuje odpad na zdroj, ulevuje klimatu a snižuje geopolitické závislosti. Pokud se čísla studie potvrdí v praxi, biochar z exkrementů může dodat citelný podíl fosforu, dusíku i draslíku — a zároveň přinést přesnější hnojení, lehčí logistiku a méně rizik než stávající kaly. Jednoduchý nápad, který dává smysl tam, kde se s odpadem rodí i řešení.
