Když ve středu 12. října zastřelil devatenáctiletý vrah před bratislavským gay barem Tepláreň dva muže, činila se média, jak mohla. Nejdřív se zpravodajství – vyprávěné velmi expresivním jazykem – soustředilo na místo činu a na fotkách a videích se do omrzení opakovaly motivy jako rozsvícená světla policejních aut či zelenobílé pásky s nápisem „POLÍCIA“. Krátce poté novináři objevili první svědky, kteří popisovali vraždu či mluvili o obětech – Jurajovi s Matúšem.

Dohady se brzy změnily v jistotu a na veřejnost se dostalo jméno, věk a fotografie – v té době již mrtvého – vraha. A spolu s nimi jeho poslední tweety a úryvky z pětašedesátistránkového „manifestu“ plného přihlouplé homofobie a antisemitismu, v němž vrah blábolí cosi o tom, proč se rozhodl, jak to sám nazývá, „vykonat operaci“. Média kromě toho zveřejnila fotografie z městské kamery, na nichž je vidět, jak vrah před barem čeká na své náhodně vybrané oběti, a později jeho plán zaútočit na vrcholné slovenské politiky. K motivaci činu se vyjadřovaly desítky odborníků všeho druhu a otec vraha (a nacionalistický politik v jedné osobě) měl možnost odvyprávět svou verzi příběhu, v níž syna označil za „oběť“.

Chrstnutí rajské polévky nebo bramborové kaše na slavný obraz nemá s vraždou z nenávisti zdánlivě nic společného, protože lidský život je přece jen víc než všechno umění (navíc pod ochranným sklem). Jenže chlístání polévek a lepení k obrazům ve jménu záchrany Země před globálním oteplováním se nám v poslední době nějak rozmohlo: už v červenci to odnesly Constableův Vůz na seno, Botticelliho Jaro a (kopie) da Vinciho Poslední večeře, v polovině října se přidaly van Goghovy Slunečnice a před týdnem došlo na Monetovy Kupky sena. Zřejmě jen málokdo si dovolí tvrdit, že jednotlivé útoky spolu nesouvisejí. Dosud zcela bezvýznamným „lepičům“ a „polívkářkám“ se dostalo nezasloužené pozornosti a jejich názory na klima si vyposlechl celý svět – tak proč měnit něco, co tak dobře funguje?

V případě útoků na obrazy jde o prvoplánovou a na první pohled zřejmou inspiraci předchůdci. S masovými vrahy a s vrahy z nenávisti je to složitější. Přesto existují desítky dobře podložených studií, které nám říkají, že vraždy tohoto typu jsou vysoce „nakažlivé“. Víme třeba, že po spáchání jedné masové vraždy následuje s vyšší pravděpodobností další, víme, že vrahové své předchůdce překvapivě často obdivují a imitují (vraha z Teplárně přímo inspiroval osmnáctiletý rasista z Buffala, který v tamním obchoďáku letos v květnu zastřelil deset černochů), víme i to, že řada vrahů se chtěla proslavit a sdělit světu své názory. A konečně víme, že média a sociální sítě – které dávají anonymním vrahům tvář a jméno, donekonečna se přehrabují zákoutími jejich bezvýznamných duší a veřejně prezentují jejich zbytečná moudra – bývají katalyzátorem, který přivolává další podobnou tragédii.

Už Masaryk

Stopy imitace a napodobování objevili psychologové a kriminologové v mnoha typicky lidských nepravostech – od přejídání, kouření a přecházení na červenou přes dětskou agresi a hrubost na pracovišti až po únosy letadel. Zdaleka nejdůkladněji se ale zabývali sebevraždami. Ostatně už Masaryk ve své habilitační práci Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti psal roku 1879 o tom, jak „je sebevražednost nakažlivá“, a vysvětloval, že obrazotvornost tehdejší společnosti bývá „v divadle a četnými novinářskými zprávami o sebevraždách, vraždách a neštěstích vůbec ustavičně drážděna“ tak silně, že „jest na jedné straně mnohé sebevraždy svésti docela na působení tohoto psychologického zákona, na druhé straně, že zákon ten čin v každém případě usnadňuje“. Připomněl i některé konkrétní případy nakažlivosti sebevražd – třeba když se po jedné sebevraždě v pařížské Invalidovně následně „oběsilo pět jiných“.

Obvykle se tvrdí, že nejstarší zaznamenanou vlnu imitačních sebevražd vyvolalo vydání Goetheho románu Utrpení mladého Werthera z roku 1774. V celé Evropě se tehdy údajně v jistých kruzích citelně zvýšil počet sebevražd, přičemž nešťastní mladí muži se prý oblékali stejně jako Werther, stříleli se stejně jako on a v okamžiku smrti u sebe mívali onu zlořečenou knihu. Nuance čtvrt tisíciletí starých tragédií se ale ověřují těžko, a tak se zaměřme na události novější.

Sebevraždy z obrazovky

Autoři jisté britské studie z roku 1999 například zjistili, že bezprostředně po odvysílání dílu seriálu Casualty, v němž se jeden z hrdinů pokusil úmyslně předávkovat, vzrostl počet předávkování tou samou drogou. Netflixovská série 13 Reasons Why (Proč? 13× proto), která se nimrá v sebevraždě sedmnáctileté dívky (a obsahuje tříminutovou scénu samotného aktu), vedla pro změnu ke strmému nárůstu internetových dotazů týkajících se sebevraždy. Například dotaz „Jak spáchat sebevraždu“ byl najednou častější o 26 procent. Reálný nárůst sebevražd sice tenkrát nikdo exaktně nezjišťoval, ale (nejen) ze studie, která mapovala výskyt sebevražd v tchajwanském hlavním městě Tchaj-peji mezi lety 2004 a 2009, plyne, že mezi „sebevražedným googlením“ a počtem spáchaných sebevražd existuje významná souvislost.

Není divu, že Netflix (po jistém nátlaku) zmíněnou sebevražednou scénu smazal, a stejně tak není divu, že Světová zdravotnická organizace (WHO) i americká Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) vydaly v minulosti vodítka pro média, jak o sebevraždách informovat a předcházet „nákaze“. Média v některých zemích, třeba v Rakousku, se také podobnými pravidly pokoušela se střídavým úspěchem řídit a ze zmíněného státu také pochází (dnes už patnáct let stará) studie, která přínosy této politiky kvantifikuje. Řečená studie dala dohromady počty sebevražd v zemi, počty (mimořádně mediálně zajímavých) sebevražd ve vídeňském metru s podrobnou analýzou mediálního informování o sebevraždách a její autoři došli k závěru, že dodržování zmíněných pravidel zabrání v průměru 81 sebevraždám ročně (což není na zemi, v níž se každý rok sprovodí ze světa zhruba 1300 lidí, úplně málo).

Vrah je Bůh a já jeho prorok

Hledání souvislostí mezi masovými vraždami a obecnou lidskou tendencí imitovat chování jiných lidí nemá ani zdaleka tak bohatou historii a přímo vychází ze staršího a tradičnějšího studia sebevražd. Souvislosti jsou však přesto víc než zřejmé. V roce 2015 například prestižní vědecký časopis PLOS One publikoval článek, jehož autoři se na masové vraždy a školní „střílečky“ dívali očima statistika tak, jako by šlo o nákazu, a došli k závěru, že každá masová vražda dočasně – a to na třináct dní – zvýší pravděpodobnost dalšího takového činu a v průměru podnítí 0,3 nové masové vraždy.

Ty nejpozoruhodnější věci lze ale samozřejmě vydestilovat z textů, „manifestů“ a chování samotných vrahů. Podrobnou sondu do jejich hlav podnikl třeba americký psycholog Peter F. Langman, který svá zjištění publikoval před pěti lety v časopise American Behavioral Scientist. Langman se zabýval hlavně školními vrahy a našel celkem 32 relevantních případů nápodoby. Zdaleka „nejpošahanějším“ imitátorem byl střelec, který roku 2012 zavraždil 26 lidí v základní škole Sandy Hook. Vytvořil rozsáhlou tabulku, do které si zaznamenával podrobnosti o činech více než stovky svých předchůdců, a dokonce upravoval jejich hesla na Wikipedii. Zvlášť posedlý byl masakrem na Columbine High School (1999), během nějž dvojice studentů povraždila třináct lidí.

Jiní školní vrazi sice tak pečliví nebyli, ovšem i oni se statisticky nejčastěji inspirovali masakrem z Columbine. Někteří školní střelci dvojici prostě jen obdivovali („jsou jedni z mých hrdinů“, „stali se mými idoly“ nebo „tenhle chlap je pro mě zasranej hrdina“), jiní prožívali až zamilovanost („Je prostě tak hezký. Nemůžu uvěřit, že si nemohl sehnat doprovod na maturitní ples. Kdybych byl holka, na ples bych s ním šel.“), jeden podnikl na místo činu v Columbine 2600 kilometrů dlouhou „pouť“, několik dalších inspirovaly jejich myšlenky („přirozený výběr“ a zabíjení „méněcenných“), další si pořídili podobné oblečení či stejně upravili (a dokonce pojmenovali) své zbraně, a ti poslední dospěli až k jisté formě zbožštění. Jeden z následovníků označil vrahy z Columbine za „mučedníky“, jiný za „novodobé světce“, a další je dokonce přirovnal k Buddhovi a sám se pasoval za jeho „proroka“.

Frustrovaní mladí muži

Neoriginalita většiny těchto obdivovatelů je až otravná a jednomu se skoro nechce věřit, že někdo sám sebe dokáže tak snadno přesvědčit, aby se stal masovým vrahem. Uvědomme si ale, že emocionálně narušených, odstrčených, šikanovaných, vyšinutých a životem frustrovaných mladých mužů (ženy páchají masové vraždy čtyřicetkrát méně často a starší muži nehledají tak často vzory k imitování) je plná nejen Amerika, ale celý svět a jistou malou část z nich může tato extrémní podoba „padoušství“ a odklonu od společnosti oslovit. A podle Langmana v tom mohou silnou roli sehrát média, když se ve svém zpravodajství soustředí „na pachatele, a nikoli na oběti“. Veřejné prohrabávání se duševním světem masových vrahů zkrátka tyto vyšinuté mladé muže podněcuje k páchání vlastních zločinů: „Ať už kvůli napodobování, inspiraci, zbožňování, vnímané podobnosti, sympatiím k věci (či ideologii, pozn. red.) samé, nebo z touhy po slávě.“

Vojtěch Velický

Důvodů, proč někdo konkrétní sáhne po zbrani a začne zabíjet, bývá samozřejmě pokaždé mnoho: snadná dostupnost zbraní (v extrémní míře to platí pro Spojené státy), duševní onemocnění (u masových vrahů to ovšem nebývá pravidlem), konflikt v rodině, problémy v práci či ve škole, popřípadě přijetí extrémní ideologie. Nápodoba ale může být spouštěčem, bez kterého by k ničemu nedošlo.

Američtí psychologové James N. Meindl a Jonathan W. Ivy proto už před několika lety navrhli, jak by měla média o masových a školních vraždách informovat, a logicky při tom vyšli ze starších doporučení týkajících se sebevražd. Jejich řešení znamená ve zkratce nudu, málo podrobností a takřka úplné ignorování vraha: omezit senzačnost i důležitost zprávy, nepopisovat detaily vraždy (vedou k napodobování), nejmenovat vraha a neukazovat jeho fotky, nepopisovat to, čeho chtěl svým činem dosáhnout, a rozhodně nezveřejňovat žádné jeho manifesty, texty na sociálních sítích, fotky ani videa.

Potichoučku, potichu

Otázka samozřejmě zní, jestli má taková mediální „hygiena“ v době internetu a sociálních sítí – kde kdokoli jen trochu „posedlý“ najde po jisté námaze cokoli, co chce – smysl. Zdaleka ne všichni také budou nějaká pravidla respektovat. Koneckonců otec bratislavského vraha dostal příležitost promluvit o svém synovi v rádiu provozovaném extremistickou LSNS a zpovídal ho sám předseda této strany Marian Kotleba, což není zrovna pán, který by si nechával nějakými etickými ohledy svazovat ruce.

Cenzura v demokracii nemá místo, a tak úplné „ticho“ z logiky věci nikdy nezavládne, Každý, kdo něco veřejně píše nebo říká, by si ale měl uvědomit, jak schizofrenní je pohoršovat se nad tím, co se stalo v Teplárni, a zároveň citovat z manifestu vraha. Volba je přitom jasná: čím větší ticho, tím méně mrtvých – a mimochodem také méně obrazů pokecaných rajskou polévkou.