Vraždy podle předlohy aneb Čím větší ticho, tím méně mrtvých a také pokecaných obrazů
Masové vraždy a vraždy z nenávisti jsou vysoce nakažlivé. Čím méně se o vrazích, jejich činech, motivaci a duševním světě bude mluvit, tím méně takových vražd bude
Když ve středu 12. října zastřelil devatenáctiletý vrah před bratislavským gay barem Tepláreň dva muže, činila se média, jak mohla. Nejdřív se zpravodajství – vyprávěné velmi expresivním jazykem – soustředilo na místo činu a na fotkách a videích se do omrzení opakovaly motivy jako rozsvícená světla policejních aut či zelenobílé pásky s nápisem „POLÍCIA“. Krátce poté novináři objevili první svědky, kteří popisovali vraždu či mluvili o obětech – Jurajovi s Matúšem.
Dohady se brzy změnily v jistotu a na veřejnost se dostalo jméno, věk a fotografie – v té době již mrtvého – vraha. A spolu s nimi jeho poslední tweety a úryvky z pětašedesátistránkového „manifestu“ plného přihlouplé homofobie a antisemitismu, v němž vrah blábolí cosi o tom, proč se rozhodl, jak to sám nazývá, „vykonat operaci“. Média kromě toho zveřejnila fotografie z městské kamery, na nichž je vidět, jak vrah před barem čeká na své náhodně vybrané oběti, a později jeho plán zaútočit na vrcholné slovenské politiky. K motivaci činu se vyjadřovaly desítky odborníků všeho druhu a otec vraha (a nacionalistický politik v jedné osobě) měl možnost odvyprávět svou verzi příběhu, v níž syna označil za „oběť“.
Chrstnutí rajské polévky nebo bramborové kaše na slavný obraz nemá s vraždou z nenávisti zdánlivě nic společného, protože lidský život je přece jen víc než všechno umění (navíc pod ochranným sklem). Jenže chlístání polévek a lepení k obrazům ve jménu záchrany Země před globálním oteplováním se nám v poslední době nějak rozmohlo: už v červenci to odnesly Constableův Vůz na seno, Botticelliho Jaro a (kopie) da Vinciho Poslední večeře, v polovině října se přidaly van Goghovy Slunečnice a před týdnem došlo na Monetovy Kupky sena. Zřejmě jen málokdo si dovolí tvrdit, že jednotlivé útoky spolu nesouvisejí. Dosud zcela bezvýznamným „lepičům“ a „polívkářkám“ se dostalo nezasloužené pozornosti a jejich názory na klima si vyposlechl celý svět – tak proč měnit něco, co tak dobře funguje?
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot