Charakteristikou efektivního legislativního kompromisu při zápolení zájmových skupin je situace, v níž ani jedna zájmová skupina není s výsledkem nijak zvlášť spokojená, ale nevyplatí se jí investovat extra náklady do další snahy získat rovinu legislativní výhody na svoji stranu. Vypadalo to, že takovým kompromisem je výsledná podoba novely exekučního řádu, která po bouřlivých jednáních opustila Poslaneckou sněmovnu a zamířila do Senátu. Nakonec to tak ale být vůbec nemusí.

Konkurence zlevňuje

Nikomu, kdo analyzuje ekonomickou nebo právní podstatu vztahu mezi dlužníky a věřiteli, neunikla informace, že se i v Senátu svede vcelku tvrdý boj o podobu legislativy. Není vyloučeno, že křehké ekvilibrium z Poslanecké sněmovny rozkymácí opětovná snaha vrátit do hry teritorialitu nebo naopak vyškrtnout problematické zavedení povinných záloh exekutorům.

Vládní novela zákona počítala s tím, že by věřitelé museli povinně a v předstihu hradit exekutorům zálohy na v budoucnu odváděnou práci na vymožení dluhu, a sice při samotném podání exekučního návrhu (paušálně stanovená náhrada hotových výdajů za úvodní úkony exekučního řízení ve výši 200 korun), a dále také zálohy na náklady exekuce. Možnost stanovit si zálohy existuje i v současném systému, avšak není povinná. Vyhláška ministerstva spravedlnosti stanoví, že výši zálohy určí exekutor, a limituje jej tím, že tato záloha nesmí přesáhnout 50 procent očekávané odměny a náhrady nákladů exekutora.

V praxi však tato záloha není ze strany exekutorů požadována, především díky konkurenčnímu prostředí mezi nimi. Záloha na plnění s nejistým výsledkem není v konkurenčním prostředí něčím, co by se uplatnilo. Když přijdete do restaurace, také neplatíte kuchaři zálohu na objednané jídlo, když nevíte, jestli vám jej vůbec uvaří. Navíc většina exekutorů řeší velké množství pohledávek, a proto je pro ně lepší přijmout riziko nevymožení části z nich než se zabývat zdlouhavou administrativou každého případu.

To by se ale mohlo změnit. Cílem povinných záloh je dle argumentace předkladatelů nastavení ekonomických motivací - odradit část věřitelů od toho, aby své pohledávky od dlužníků vymáhali. Ekonomické důsledky rizika, že exekucí se na povinném nepodaří vymoci ani náklady exekuce, jsou ještě více přenášeny na věřitele, který je motivován získat co nejkvalitnější informace o dlužníkovi a porovnat pravděpodobnost a očekávanou hodnotu úspěšné exekuce s náklady a rizikem s ní spojenými. Jelikož exekutor informace o povinném (a tedy i riziko) zjišťuje až po přijetí dané exekuce, očekává se menší zatížení exekutorských úřadů „marnými“ exekucemi vůči dlužníkům bez prostředků nebo exekucemi spojenými s nízkou jistinou dluhu.

Cílem má být rovina

To by bylo nepochybně efektivní řešení, pokud by cílem legislativy mělo být zamezit věřitelům domoci se svých práv na úhradu dlužné částky. Ale je to o poznání méně efektivní, pokud by cílovým stylem legislativy měla být rovná práva mezi dlužníkem a věřitelem. Označit totiž určitou část nároku věřitelů, třeba neuhrazenou pokutu za jízdu načerno v MHD nebo neuhrazené stočné obci, za „nedůležitou“ pohledávku je pro ekonoma šokující - bez ohledu na komplikovanou situaci řady dlužníků (zejména z dob „Divokého západu“ před úpravou legislativy) musí být jasně deklarováno, že postavení dlužníka a věřitele je rovné, respektive že si zákonodárci uvědomují, že obě skupiny mohou mít v případě nerovného postavení značné existenční potíže. Proto nezbývá než doufat, že Senát povinné zálohy exekutorům nechá v šuplíku.

Autor je ekonom a vysokoškolský pedagog, pracuje jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.