Fúzní elektrárny už nejsou sci-fi, Evropa je může mít do třiceti let

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Řízenou termojadernou fúzí se věda zabývá už od konce druhé světové války a za tu dobu výzkum hodně pokročil. V současnosti už probíhá výzkum na desítkách experimentálních reaktorů po celém světě včetně tokamaku v Česku. „Pokud vše půjde dobře, mohli bychom se první skutečné fúzní elektrárny dočkat kolem roku 2050,“ říká Radomír Pánek, ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Celý článek
0

Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Sto milionů Američanů nemá na to mít děti. USA trápí fenomén Alice

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Celý článek
0

Státní rozpočet je smutným odrazem představy, že všichni mají nárok na všechno

Proč se musíme smířit s rozpočtem, který jen na účet jedněch kompenzuje rozhazování ve prospěch jiných

Státní rozpočet je smutným odrazem představy, že všichni mají nárok na všechno
Ministr financí Zbyněk Stanjura | foto Profimedia.cz

Státní rozpočet na příští rok prošel prvním hlasováním a směřuje ke schválení. Opozicí je vydáván za jakousi morovou ránu, která uvrhne národ do bídy a zmaru, zatímco voliči vládní koalice spolu s ekonomickými experty v lepším případě krčí rameny a považují rozpočtové hospodaření dál za neudržitelné a fiskální politiku své vlády za zklamání.

A těch 252 miliard, nebo přesněji 270 miliard, protože část investičních výdajů bude jako letos vyvedena k mimo­rozpočtovému financování do Státního fondu dopravní infrastruktury, je tristní výsledek.

Díky očekávanému hospodaření místních rozpočtů zdravotních pojišťoven a dalších fondů bude sice deficit celých veřejných financí pod vzývanými třemi procenty HDP, ale jen díky avizovanému oživení a z něj odvozenému vyššímu daňovému bonusu. Strukturální deficit se totiž ve skutečnosti sníží o pouhou desetinku procenta HDP.

Někoho bude bolet víc

Pro opozici by to byl snadný cíl kritiky, kdybychom neměli za sebou dva roky jejích návrhů, které by veřejné finance hodily do hluboké propasti. Takto můžeme konstatovat, že bychom to chtěli lepší, ale máme jen to, co jsme si zvolili, a alternativa, která se momentálně nabízí, je horší. Holt příště budeme muset vybírat u voleb trochu lépe.

Zatím se musíme smířit s rozpočtem, který na účet jedněch odčiňuje vládní rozdávání ve prospěch jiných. Prostě to výchovné pro důchodkyně a platy tisícovek v posledních dvou letech nově nabraných státních zaměstnanců někdo zaplatit musí.

Že to bude bolet o trochu více než všechny ostatní například majitele nemovitostí, kterým se zvedá daň, nebo odboráře, kterým se ruší daňová odečitatelnost odborářských příspěvků, byla, přiznejme si to, spíše loterie koaličních vyjednávání než nějaký hlubší reformní záměr. Nicméně třeba Kalousek to před dvanácti lety nedělal o moc jinak, ale výsledek byl přesvědčivější a fungoval skoro do covidové krize i v maláčovsko-babišovských vládách.

Nároková společnost

Od té doby se však mnohé změnilo. Zejména přesvědčení různých skupin obyvatelstva o jejich nároku na cizí peníze. Stali jsme se nárokovou společností, kde má každý nárok na cokoli, a současná vláda, bohužel, nebyla ochotna vést o limitech tohoto přístupu s veřejností otevřenou diskusi a jasně se postavit za změnu.

Naopak dál slibovala všechno všem. I to, co nemohla splnit a kvůli čemu je nyní popotahována a viněna ze lží, třeba v případě učitelských platů, které slibovala na úrovni 130 procent průměrné mzdy.

Příští rok se rozpočtové hádky povedou zase, i když žádné další škrty nebudou. Bude se chystat rozpočet na volební rok a to bývá drahé. Dražší, než si v současné kondici tato země může dovolit.

A tak to, co nyní schválí Sněmovna, si zaslouží přístup postarších pánů sedících u piva a komentujících půvab žen procházejících okolo hospodských oken známou sexistickou hláškou: „Viděl jsem hezčí a spal jsem s ošklivějšími.“