Byla to bitva, jak se patří, jako by pocházela z dob, kdy se v parlamentech řešily důležité věci s patřičnou razancí. Jejím svědkem byl minulé úterý zasedací sál budovy Evropského parlamentu ve Štras­burku; hlavními aktéry šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová a polský premiér Mateusz Morawiecki. „Toto zpochybňuje veškeré základy Evropské unie. Je to v přímém protikladu k jednotnosti evropského práva,“ říkala zvýšeným hlasem první dáma evropské exekutivy. Nastínila, co všechno se může Polákům stát, od ztráty hlasovacích práv při rozhodování o unijních záležitostech až po odepření výplaty již dohodnutých peněz, které má Varšava z Bruselu dostat. Byl to diplomatický ekvivalent létajícího nádobí italské domácnosti.

Morawiecki nezůstal nic dlužen. „Pokud chcete z Evropy udělat superstát bez národů, napřed k tomu získejte souhlas všech evropských zemí a společenství,“ kontroval hlasem ještě zvýšenějším. Vykreslil svoji zemi jako oběť bruselské zvůle a šikany jen proto, že jeho vláda je konzervativnější, než je v Evropské unii momentálně zvykem.

Když se prominentní politici takto zhádají na veřejnosti, obvykle k tomu mívají dobrý důvod. V tomto případě bylo tím důvodem rozhodnutí polského Ústavního soudu z prvního říjnového týdne. Jeho autory byli soudci, jejichž většinu dosadila sporným způsobem do funkcí vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS). Vyhlásili, že vůle jejich orgánu může v Polsku mít větší slovo než vůle Evropského soudního dvora v Lucemburku. Že se rozhodnutí týkalo „pouze“ prvního a devatenáctého článku Lisabonské smlouvy, je méně důležité než princip samotný.

Evropský establishment se otřásl nechutí a obavami najednou. Nechutí proto, že současná polská vláda nemá v Bruselu dobré jméno. Zakazuje potraty, zahlíží na lidi LGBT ražení, je konfrontační tam, kde si Západ zvykl hledat kompromis. V době, kdy byl její domácí oponent Donald Tusk evropským kvaziprezidentem, nechala jej polská vláda stíhat. Je kritická k Bruselu natolik, že vedle ní vypadá Václav Klaus jako eurohujer. A především kastruje justici rezavým šroubovákem (viz box).

Nepsaný konsenzus

Obavy jsou však také namístě, protože polský výpad proti zaběhnuté evropské praxi vnímat rozhodnutí Evropského soudního dvora jako závazné je dosud nejzávažnější svého druhu. Eurokomisař pro spravedlnost Didier Reynders o něm mluví jako o evropském ekvivalentu amerického 6. ledna, kdy na výzvu Donalda Trumpa napadly tisíce jeho přívrženců washingtonský Kapitol plný zákonodárců. „Je to útok na právní a politický konsenzus, jenž evropský blok spojuje,“ citoval z Reyndersova vystoupení server Politico.eu. „Po mnoho let jsme měli za to, že pokud je někdo členem Evropské unie, je samozřejmé, že se drží vlády práva, respektuje demokracii, dodržuje základní lidská práva a udržuje vlastní zákony – i když někdy má své pochybnosti – v souladu s právem evropským.“

Takto řečeno je to pravda. Skutečně, takový konsenzus v Evropské unii i jejích předchůdcích existoval a v mnoha případech existuje i nadále. Druhá stránka věci je, že Evropská unie není hotová, samozřejmá věc, jež by se opírala o ústavní tradici natolik silnou, že by jí ani nebylo nutné dávat písemnou podobu (jako to funguje v Británii).

Je tomu právě naopak. Evropská unie je historicky neznámým jevem, který není ani volnou konfederací, ani federálním státem. Proto často spoléhá na literu zákona i tam, kde by mohl stačit letitý úzus, kdyby nějaký existoval. Obvyklý sklon evropských politiků i úředníků držet literu zákona v obzvláštní úctě pramení právě z tohoto vědomí.

A tady je slabé místo argumentace eurokomisaře Reynderse i jeho šéfky von der Leyenové. Nadřazenost evropského práva právům národním skutečně není nikde zakotvena – ačkoli, jak víme, europolitici jinak zakotvují rádi. Takový dovoz zelí je zakotven na stovkách stran regulací, směrnic a direktiv; ale klíčový, zásadní princip právní hierarchie je závislý na blahovůli evropských politiků, tedy i Mateusze Morawieckého.

V žádné ze smluv, které tvoří právní rámec evropských společenství, od Říma v roce 1957 až po Lisabon, se princip nadřazení evropského práva nevyskytuje. Jediný pokus o oficiální ustavení tohoto principu se objevil v roce 2004 v návrhu Evropské ústavy. Ten však neuspěl; následující skromnější Lisabonská smlouva už jej neobsahuje. Stávající praxi, po­dle níž prostě všichni respektují Evropský soudní dvůr a basta, zavedl – hádáte správně – Evropský soudní dvůr. V roce 1964 zvrátil rozhodnutí italského Ústavního soudu (právníci ocení, případ Costa vs. ENEL) – a Italové to akceptovali. Od té doby čerpá evropská právní hierarchie legitimitu – a tím sílu – z ochoty jednotlivých členských zemí tento nepsaný konsenzus dodržovat. Znamenalo to, zhruba řečeno, že vlády všech členských zemí si byly přes veškeré výhrady vůči Bruselu (či „Bruselu“) vědomy toho, že Evropská unie je celkem vzato pozitivní věc, kvůli níž stojí za to netlačit příliš na pilu.

Riziko versus odměna

Mateusz Morawiecki, a především jeho de facto chlebodárce Jarosław Kaczyński jednají, jako kdyby byli jiného názoru. Podle všeho svoji zemi z Evropské unie vyvést nechtějí (ačkoli si polští politici berou brexit do úst často). Bylo by to příliš drahé a zároveň by se jim to nejspíš nevyplatilo doma, protože Poláci en bloc patří k nejhorlivějším Proevropanům celé sedmadvacítky. Polská vláda hraje vysokou hru, v níž její země – na rozdíl od vládnoucí partaje a jejích exponentů – může podstatně více ztratit než získat.

Paradoxně totéž platí o Evropské unii. Žádný mechanismus na vyloučení Polska či jakékoli jiné země z Unie neexistuje. I proto von der Leyenová minulé úterý tak nahlas mluvila o sankcích a postizích; mnoho jiného v ruce nedrží. A přitom dosud nejpravděpodobnější výsledek sporu, že ze svých pozic ne­ustoupí ani Unie, ani Varšava, je obtížně přijatelný. Je to hra na velké riziko za slabou odměnu. 

Dva tisíce dnů bezpráví

Titulek je vypůjčen od polského nevládního projektu wolnesady.org, jenž monitoruje zhoršování právní situace v zemi.

2015

Andrzej Duda je zvolen prezidentem, Právo a spravedlnost vítězí v parlamentních volbách.

březen 2016

PiS obsazuje funkci státního žalobce za pomoci nového zákona, jenž (podle Benátské komise při Radě Evropy) „je pro právní stát nepřijatelný“.

prosinec 2016

PiS násilně obsazuje Ústavní soud loajálními soudci.

srpen 2017 – únor 2018

PiS provádí justiční čistku, šikanuje, vyšetřuje a odvolává nedostatečně loajální soudce.

prosinec 2017

PiS obsazuje Nejvyšší soud pomocí čistky, která vyprovokovala Evropskou komisi k výzvě zvažovat uplatnění článku 7 Lisabonské smlouvy (jenž může vést k odebrání hlasů dotyčné zemi v Evropské radě).

březen 2018

PiS obsazuje Národní justiční radu podobným způsobem jako Nejvyšší soud; Evropská komise znovu doporučuje zvážit článek 7; Evropská síť justičních rad pozastavuje polské členství.

jaro 2021

Pokus (neúspěšný) o obsazení úřadu ombudsmana.

říjen 2021

Ústavní soud rozhoduje v rozporu se zaběhnutou praxí, že jeho vlastní rozhodnutí mají v Polsku větší slovo než rozhodnutí Evropského soudního dvora; evropské právo tedy není vždy nadřízené právu polskému.

Zdroj: wolnesady.org