Že Spojené státy přišly před pár dny o nejvyšší rating u agentury Fitch, vyvolalo pochopitelné nesouhlasné reakce na politické scéně v USA, ale i rozpaky četných ekonomů a komentátorů. Je to celkem pochopitelné, protože lepší, spolehlivější a bezpečnější věřitel než největší a nejbohatší ekonomika světa se najde jen sotva.
Ale takový Wall Street Journal (WSJ) to ve svém redakčním komentáři vidí trochu jinak a není od věci nad tím přemýšlet, zejména na našem evropském dvorku. „Snížení ratingu Spojených států odráží očekávané zhoršení fiskální situace v příštích třech letech, vysoké a rostoucí dluhové zatížení veřejných financí a zhoršení správy v porovnání se srovnatelnými zeměmi s ratingem ‚AA‘ a ‚AAA‘ v posledních dvou desetiletích, které se projevilo opakovanými patovými situacemi ohledně dluhového limitu a řešeními na poslední chvíli,“ uvedla agentura Fitch.
A WSJ, který rozhodně nepatří k fanouškům administrativy prezidenta Bidena, fakticky polemizuje jen s otázkou konfliktů kolem dluhových stropů. To podle něj byly jediné okamžiky, kde vláda řešila nějaké snížení budoucích výdajů.
Jenže, jak připomíná WSJ, poměr veřejného dluhu USA k HDP činil v roce 2010 pouze 65,5 procenta, zatímco Rozpočtový úřad Kongresu očekává, že v letošním roce dosáhne 98,2 procenta a při současném rozpočtovém vývoji vzroste do roku 2033 na 115 procent HDP, což je 2,5násobek mediánu zadlužení tříáčkových zemí. Americký deník upozorňuje, že může být ještě o dost hůře. Třeba náklady na dotace na prodej elektromobilů jsou v takzvaném zákoně o snížení inflace, který masivně zavádí dotace pro zelené technologie, vyčísleny na čtrnáct miliard dolarů.
Banka Goldman Sachs však upozorňuje, že ve skutečnosti mohou vystoupat až na 393 miliard dolarů a celkové náklady na zelenou politiku by mohly být až 1,2 bilionu dolarů, tedy třikrát vyšší, než je vládní odhad. Rozpočtový proces v Kongresu je nefunkční a odhady výnosů daní a rozsah výdajů jsou často zcela chybné.
Podle WSJ američtí politici ignorují, tak jako naši evropští, odchod generace babyboomu do penze. Progresivističtí demokraté prosazují nové miliardové nároky, trumpovští republikáni nechtějí o nějaké reformě ani slyšet a prorůstová volnotržní politika je nahrazována dotacemi a protekcionismem. USA se tak mohou brzy dostat na trajektorii pomalého růstu, jako se to stalo v Evropě. Bez rychlejšího růstu nebo politických reforem se fiskální výhled USA zhorší.
V Evropě zatím nikoho moc netrápí, že ten nárůst dluhu v EU od finanční krize je prakticky identický. Přitom na počátku minulé dekády v době dluhové krize běžela docela ostrá diskuse o fiskální politice a udržitelných dluzích. Někteří ekonomové předpovídali, že po Velké recesi, vyvolané privátními dluhy na hypotékách, přijde mnohem horší krize na státních dluzích. A co se zatím stalo?
Některé země EU už mají problém prodat dluhopisy bez intervencí Evropské centrální banky. A tak jsme se posunuli a půjčuje si Unie jako celek, čímž je využívána dluhová kapacita zodpovědně hospodařících zemí, aniž by o tom s obyvateli těchto zemí někdo diskutoval. A dluhy rostou na obou stranách Atlantiku. Jako by se nad ním vznášel duch expremiéra Špidly a šeptal: „Zdroje jsou, zdroje jsou.“
Jsou. Jenže to jsou naše zdaněné peníze na účtech bank a fondů.
