Autoři dokumentu Hlavní směry revize Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (viz Hrot 14/2022) poukazují na to, že kurikulární práci většina škol nevzala za svoji, ředitelé škol i učitelé v tom viděli formální práci. Učitelé nevěděli, jak mají klíčové kompetence (tehdy úplná novinka) spojit se svými předměty, neviděli zde jednotící linku. Systémová změna po roce 2005 totiž nepředpokládala, že učitelé jsou nejen nepřipraveni, ale bohužel mnohdy i neochotni změnit svoje uvažování, pracovat společně, sdíleně přemýšlet o cílech pedagogické práce – jinak by se totiž ke kompetenčnímu přístupu samozřejmě dostali prostřednictvím společně definovaných cílů vzdělávání na své škole.

Hledání důvodů

V dokumentu je opatrně přiznáno, že reforma byla přijata vlažně a nepochopena. Podle mne v tomto případě korektnost není namístě. Je třeba otevřeně uznat a pracovat s tím, že jsou v této oblasti úspěšní ředitelé a úspěšní učitelé vytvářející použitelné a smysluplné školní vzdělávací programy a stejně tak ti, kteří budou stále dokola hledat další a další důvody, proč to nejde.

Nakonec Česká školní inspekce popisuje v tematické zprávě konkrétní klíčové faktory kvalitních základních škol – silný pedagogický lídr v čele školy, spolupracující pedagogický sbor, výborné klima, vzájemná důvěra, sdílená vize i školní vzdělávací program.

Dvoustupňové kurikulum má totiž jedno zásadní úskalí. Potřebuje, aby školní vzdělávací program připravoval a realizoval tým zdravě sebevědomých a vzdělaných učitelů pod vedením skutečného pedagogického lídra. Pozorně čtu první ohlasy a reakce na zveřejněný materiál z terénu a vidím, že žabomyší války mezi předměty, sebestřednost a čekání na Godota u mnohých pedagogů přetrvávají.

V posledních měsících se začalo diskutovat o nezbytnosti snížení objemu učiva. Podle mne to není zásadní problém. Učivo se stává povinným tehdy, když je zakomponováno ve školním vzdělávacím programu. Toto je v pravomoci školy od začátku reformy. Proto je zbytečné bavit se o přetěžování kurikula na celostátní úrovni a schovávat se za státní pokyn. Vnímá-li svůj ŠVP škola jako přetížený, není to vinou státního rámce. Ale vím, vyžaduje to ochotu převzít odpovědnost za výsledek vlastní práce.

Dohodneme se, že se dohodneme

Materiál ministerstva školství není ani tak návrhem směru plánované revize kurikula pro základní vzdělávání, jako spíše pokusem o deklaraci, že se členové odborného týmu chtějí v budoucnu domluvit. Řada proklamací je psána v kondicionálu (mělo by se, bylo by dobré, kdyby se stalo, změna by vyžadovala…), na řadě míst je přiznána neshoda mezi názory členů týmu a potřeba o věcech ještě uvažovat. Přitom harmonogram dalších prací je tak napnutý, že v aktuál­ně rozdaných personálních kartách nemá Národní pedagogický institut ČR vůbec šanci jej kvalitně dodržet.

Pokud v dokumentu hledáme v souladu s jeho názvem hlavní směr revize, z mého pohledu jej tam hledáme marně. Co má učitel z první linie potom komentovat? Grafy a nicneříkající šipky? Definice rizik? To nejdůležitější tam chybí, implementaci se dokument věnuje ve velmi omezeném rozsahu. Přitom v úvodu je uvedeno, že právě implementace byla před patnácti lety slabým místem. Není to od tvůrců jen chabý pokus o získání alibi, že se učitelská veřejnost měla možnost vyjádřit? Až bude k čemu, jistě to učitelé rádi udělají. Čas na plýtvání energií nad touto náloží frází jistě umějí využít jinak.

Autenticita tvůrců vzdělávací politiky nespočívá v sestavení dokumentu a jeho prosazení, ale ve schopnosti nabídnout takový směr, kterým se jednotlivé školy mohou a chtějí vydat. Potom to opravdu budou jejich příběhy. 

Autor je zakladatelem Ředitelské akademie, působil jako učitel na základní, speciální i střední škole, ale také jako ředitel gymnázia