Máme před několikerými volbami, což je obecně nebezpečné období, kdy se politici snaží testovat, kterak se své cílové skupině nejvíc zavděčit. Zažil jsem státy, kde se zjevně politicky agnostické a materiálně velmi prakticky orientované obyvatelstvo nelákalo na „balíčky“, ale na opravdové balíky. Takový tříkilový pytlík rýže, petka jedlého oleje, pár konzerv a nějaké ty pamlsky pro děti jako přímé věcné pobídky zabíraly účinněji než nějaké myšlenky na křídlech holubice – jinak by to nikdo nedělal. 

Česko je vyspělá země, kde se hlasy takhle levně nakoupit nedají, ale tentokrát půjde do tuhého. Rozpočet je v rekordním schodku a podmazávat v téhle situaci voliče není něco, co by si Česko mohlo a mělo dovolit: volební klání zkrátka přichází v mimořádně nevhodný čas.

ANO i ČSSD o přízeň seniorů soupeří srozumitelným, v praxi osvědčeným a jednoduchým způsobem: přebíjejí se, kdo přihodí víc. Každé navýšení nad zákonnou indexaci příjemce potěší a kdo by rok a něco před parlamentními volbami argumentovat tím, že tahle „aukce“ znamená miliardové navýšení budoucího vyměřovacího základu navěky? Ještě tak ten jednorázový, vhodně načasovaný dárek, který nevstoupí do vyměřovacího základu, to by bylo v rámci možností ČSSD docela rozumné. Česko propáslo nepopulistickou možnost zavést indexaci podle životních nákladů seniorů před lety, kdy by vypadala jako vymoženost a ochrana, a je to jenom jedna z mnoha věcí kolem penzí, v níž nám ujel vlak. 

Každému něco

Ekonomicky aktivní by mělo pro změnu potěšit zrušení „superhrubé“ mzdy a ponechání rovné sazby na 15 procentech, o němž nahlas uvažoval Andrej Babiš. Líbivé to nepochybně je, ale účet bude odpudivě vysoký. Je přitom jedno, zda na něm bude miliard devadesát nebo jenom třiasedmdesát, jak tvrdí premiér – výpadek tohoto rozsahu ročně na příjmové straně rozpočtu hned tak nezalepíte. Proto také ani ministryně financí, ani premiér nechtějí prozradit, jak veliký plánují na příští rok schodek; pouze deklarují, že bude nižší než letos. No, počkejme si na podzimní makroekonomickou prognózu, od níž se má rozpočet odrazit, ale dosavadní úvahy neslibují nic uměřeného.

Miroslav Zámečník

A do třetice tady máme další evergreen, jímž jsou vysoké sazby sociálního pojistného. Což o to, jejich snížení by bylo hezké, ale i tady by vyšel jakýkoli podstatný zásah na desítky miliard. Navíc je potřeba se připravit na další výpadky způsobené demografickým vývojem – přispěvatelů bude ubývat. Z čeho by se lepila díra ve virtuálním důchodovém účtu, který beztak čekají už jenom deficity? Levnou penzijní reformu totiž vymyslet nelze, pokud nechcete úplně popřít princip zásluhovosti. Ostatně „rovný důchod“ by byl v rozporu s verdiktem Ústavního soudu, nehledě na to, že díky redukční hranici už teď vychází pro solventní přispěvatele v produktivním věku současný systém velmi neatraktivně. Do voleb s reformou nikdo nepůjde. 

Kde brát?

V mezinárodním srovnání vychází, že ve zjevném nepoměru jsou na jedné straně naše vysoké podíly sociálního pojistného (včetně zdravotního) na celkovém výběru, zatímco zcela zanedbatelné jsou majetkové daně. Nižší než mezinárodní průměr je i zdanění příjmů fyzických osob. Když si však sečtete podíl pojistného a zdanění příjmů fyzických osob, protože pojistné je ve skutečnosti sociální a zdravotní daní (z příjmů), už to zdaleka tak do očí netluče.

Z hlediska výtěžnosti druhý nejrobustnější zdroj, DPH, je politicky naprosto ztracená záležitost. 

Zvedat daně z příjmu firem také není nejchytřejší nápad v časech, kdy je země v hospodářském útlumu, a popravdě řečeno nikdo neví, kolik zůstane v některých oborech obětí. Banky momentálně tvoří opravné položky za desítky miliard na potenciálně špatné úvěry a snad ani ČSSD nemůže myslet vážně oprašování bankovní daně v situaci, kdy nás čeká kapitálově hodně náročná změna struktury samotné ekonomiky. Investice se u nás nefinancují přes burzu, ale přes dlouhodobé investiční úvěry; těch je podle statistik ČNB něco přes 600 miliard.

Milionář v důchodu

Takže nám zbývá poslední – zdanění příjmů bohatých, případně jejich majetku. Co si budeme povídat, když se soustředíme na „milionáře“, nebude to masy tolik bolet. Ani zvýšená daňová progrese ovšem nepřinese dostatečně vysoké výnosy na zalepení výše uvedených děr v rozpočtu, které ve svém součtu velmi snadno přesáhnou sto miliard. 

Zkuste se na chvíli zamyslet nad široce pojatou majetkovou daní. Kupříkladu, do jaké částky osvobodit majetek od zdanění nějakou vyšší „milionářskou“ sazbou? 

Ocenit majetek v podobě podílů ve firmách, které nejsou veřejně obchodovány, není nic jednoduchého, navíc hodnota se v čase mění. V případě, že je zaparkován třeba v nějakém holandském „bévéčku“ nebo v jiném zahraničním domicilu, je to ještě komplikovanější, a to i v případě, že znáte konečné vlastníky.

Miroslav Zámečník

Ani zdanění nemovitého majetku není triviální záležitost. Takový pražský důchodce v třípokojovém bytě v osobním vlastnictví na lepším sídlišti, s chaloupkou v Jizerkách nebo na Vysočině, má nemovitý majetek snadno převyšující pět milionů korun. Každé procento zdanění navíc však bude představovat pořádnou zátěž jeho příjmů. A že by vás po tomhle někdo volil, když mu přidáte pár tisíc ročně na důchodech, ovšem pár desítek tisíc seberete na majetkové dani?

Česko má daňovou kvótu velmi blízko průměru vyspělých zemí sdružených v OECD (viz graf). K tomu, aby zajistilo vyrovnané rozpočty, nepotřebuje zvyšovat daňovou kvótu, ale přestat vymýšlet příliš drahé volební dárky. 

Kdy tedy dojde k návratu starých ctností? Přesně jako ve Švejkovi, až nám investoři přestanou levně půjčovat peníze.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník