Česká veřejnost může znát jméno vědce Martina Jínka nejpozději od podzimu roku 2020, kdy Nobelův výbor ocenil prestižní cenou za chemii objev genových nůžek CRISPR-Cas9. Cenu sice formálně převzaly chemičky Emmanuelle Charpentierová a Jennifer Doudnaová, ale Jínek byl spolu s Polákem Krzysztofem Chylinským tím, kdo si to „odmakal v laboratoři“. „Představa vědeckého výzkumu jako osamělé práce jednotlivců je zastaralá. Posledních minimálně padesát let je to vysloveně týmová práce. A že pak cenu dostanou šéfové týmů? To je přirozené, ty ceny vznikaly v určité době a každý objev je třeba nějak personalizovat,“ říká Jínek.

Modifikování DNA je velká věc, v budoucnu by nám mohlo umožnit eliminovat dědičné choroby, ale teoreticky také zdokonalit lidskou rasu. A přesně proto je také kontroverzní – mnoha lidem (včetně vědců) se nelíbí představa, že bychom si měli „hrát na bohy“. Ať v té debatě stojíte na kterékoli straně, editování genů, které CRISPR-Cas9 výrazně usnadňuje, přináší revoluci.

V roce 2012, kdy publikovaly Charpentierová s Doudnaovou v prestižním časopisu Science svůj přelomový objev molekulárních nůžek, byl Jínek postdoktorandem v laboratoři Doudnaové v kalifornském Berkeley. Dnes už je sám šéfem, univerzitním profesorem ve Švýcarsku. Vede vlastní laboratoř v Curychu a pokračuje ve výzkumu, který mu vynesl podíl na prestižním ocenění.

Naším cílem je objasnit základní molekulární mechanismy a ty poznatky potom aplikovat do dalšího vývoje nových technologií, abychom je udělali přesnější, bezpečnější nebo efektivnější. Vlastně pracujeme na zjednodušení práce s genovými nůžkami CRISPR-Cas9. Snažíme se je co nejvíc zdokonalit. Kromě toho pracujeme i na jiných systémech – náš poslední článek popisuje strukturu systému, který na rozdíl od CRISPR-Cas9 DNA nestříhá, ale umí ji do jiné DNA vkládat.

Ano, tak se to určitě dá říct.

Já bych to neviděl jako nějaké soupeření mezi Amerikou a Evropou nebo Asií. Je pravda, že velká část pokročilého výzkumu v biochemii a biotechnologiích se odehrává v Americe, ale v Evropě už je řada špičkových pracovišť. Jen tady ve Švýcarsku je jich pět nebo šest. A mnoho vědců, kteří dnes působí v Evropě, má za sebou zkušenosti z Ameriky. Takže myslím, že evropský výzkum má rozhodně vysokou úroveň.

To musíte rozlišit. Jedna věc je výzkum a zdokonalování CRISPR a druhá práce s ním. Samotnému výzkumu se věnují určitě desítky týmů a stovky vědců. ­Ovšem vzhledem k tomu, jak široké využití molekulární nůžky nabízejí, využívají je vědci z mnoha různých oborů. Pro ně je to nástroj. Takže tady se můžeme bavit určitě o tisícovkách lidí.

Spolupráce je ve vědě naprosto klíčová, ale úplně stejně důležitá je vzájemná konkurence. To je to, co vás motivuje k většímu úsilí a rychlejší práci. Vědu dělá spousta inteligentních a ambiciózních lidí a ti přirozeně chtějí být vždycky nejlepší. Konkurence je motivuje. Chtějí být první a to posouvá výzkum dál. Zároveň je ale někdy velmi prospěšná spolupráce, sdílení informací, protože výzkumy různých skupin se mohou vzájemně doplňovat.

Vůbec. Jeden můj kolega říká, že někdo musí řídit a někdo to odmaká. Takže my jsme to s Krzysztofem Chylinským odmakali. Ale to je normální. On byl doktorand v laboratoři u Emmanuelle, já postdoktorand u Jennifer v Berkeley. Šéf laboratoře je spíš takový manažer, určuje směr, dohlíží. A náš přínos samozřejmě nikdo neumenšuje, naše jména figurují u článků, jsme spoluautory patentů.

Víte, ona je představa vědeckého výzkumu jako osamělé práce jednotlivců zastaralá. Posledních minimálně padesát let je to vysloveně týmová práce. A že pak cenu dostanou šéfové týmů? To je přirozené, ty ceny vznikaly v určité době a kaž­dý objev je třeba nějak personalizovat.

CRISPR-Cas9 vlastně odstartoval revoluci v genovém inženýrství, to se bude těžko překonávat. Ta práce měla obrovský ohlas a dopad a tím, že jsem se na ní podílel, jsem se určitě dostal do nějakého povědomí. A navíc jsem si při stěhování do Curychu mohl vzít s sebou část výzkumu, který jsem dělal v Berkeley. Takže v něm můžu pokračovat a posouvat ho dál.

Někdy ano, někdy ne. Obvykle je to tak, že si každý vědecký tým dělá na svém, a když se jejich výzkumy protnou nebo se můžou vzájemně doplnit, domluví se na spolupráci. A to je i případ můj a Jen­nifer. Ale každopádně jsem z Berkeley odcházel v dobrém, často si zavoláme a vídáme se na konferencích. A také samozřejmě spolupracujeme v rámci Caribou Biosciences.

Ano, přesně tak.

Loni uzavřelo Caribou dohodu s farmaceutickou firmou AbbVie a společně budou vyvíjet buněčnou terapii pro pacienty trpící určitými druhy rakoviny. A jedna terapie právě vstoupila do první fáze klinického testování. Ale samozřejmě potrvá ještě roky, než projde všemi fázemi testování a schválí ji regulátor (FDA).

CRISPR-Cas9 je revoluční v tom, že oproti dřívějším metodám ohromně zjednodušil manipulaci s genetickou výbavou buněk či celých organismů. Mění způsob, jakým můžeme dělat základní výzkum, jak ten výzkum můžeme aplikovat v biotechnologiích a biomedicíně. Je to relativně jednoduchý nástroj, který má široké možnosti použití. To ale samozřejmě neznamená, že je použitelný všude nebo že by byl v tuto chvíli už dokonalý. Na jeho zpřesňování a zdokonalování pořád pracujeme a potrvá to ještě určitě roky. Nicméně vidím jeho ohromný potenciál například při somatické genové terapii (při níž se opravují geny v buňkách pacienta, aniž by došlo k dědičnému předávání opravených genů na další generaci, pozn. red.).

Genetice, biotechnologiím… Ano, je to možné. Ale to všechno se teprve ještě rozvíjí a bude to trvat roky, než dokážeme potenciál genových nůžek skutečně využít.

Především ještě nejsme a patrně ještě poměrně dlouho nebudeme v situaci, kdy bychom nějakého hraní si na bohy byli schopni. Nicméně debata o využívání genových modifikací probíhá už dnes a je to dobře. Protože to není něco, o čem by mohli vědci rozhodovat sami. Své k tomu musí říct i politici, etici i veřejnost. Je to složitá otázka. Jedna věc je využití genetických modifikací k odstranění například smrtících genetických poruch a druhá k vylepšování lidí. Ta hranice je velice tenká, ale vylepšování je podle mého názoru nepřípustné. Ale jak už jsem říkal, ta debata probíhá a jednou z hlavních moderátorek je Jennifer Doudnaová, která si to etické dilema velmi dobře uvědomuje.

To samozřejmě nedokážu říct, protože ten nástroj je široce dostupný, ale domnívám se, že po skandálu kolem Che Ťien-kchueje (viz box Děti na zakázku) si i v Číně uvědomují, že to není cesta. Pokud ten experiment něco dokázal, tak že technologie CRISPR-Cas9 ještě zdaleka není dostatečně přesná a bezpečná, aby se pro něco takového po­užívala. Nemluvě o tom, jak je samotná modifikace embryonální DNA sporná. Takže ne, věřím, že v dohledné době se to opakovat nebude. Musí se o to vést široká diskuse a musí se najít nějaký konsenzus.

Archiv

V tom bych nesouhlasil. Já jsem přesvědčen, že se ten konsenzus najít podaří. I když to může trvat celkem dlouho. Jsem zkrátka optimista.

Nevím. Připadá mi trochu zvláštní, že se ten odpor týká zrovna vakcín proti covidu. Třeba proti žloutence musí být zdravotníci povinně očkovaní a nikdo neprotestuje.

U mRNA vakcín od BioNTechu a Moderny jde o to, naučit lidské buňky, aby si tu vakcínu vyrobily samy. mRNA slouží jen jako nosič genetické informace pro výrobu spike (hrotového) proteinu viru, která se doručí do svalových buněk v oblasti vpichu a nejpozději po čtyřiadvaceti hodinách se v nich rozloží. Nezůstane po ní ani stopa. Pouze způsobí, že ty buňky přechodně produkují virový protein, ten se ukáže imunitnímu systému, aby si zapamatoval, jak rozpoznat útočící virus. mRNA nic dlouhodobě, natož trvale, nemodifikuje. Není důvod k obavám.

Přirozeně je lepší to nechat na svobodné vůli člověka, ale zároveň musím mít na paměti, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka. A pokud svým jednáním, v tomto případě odmítáním očkování nebo nerespektováním covidových pravidel, toho druhého ohrožuji, ohrožuji i jeho svobodu.

To ani tak ne, ale hodně jsem četl. Jsem z lékařské rodiny a od začátku mi šly přírodní vědy. A k tomu jsem se odmalička, od druhé třídy, učil cizí jazyky – angličtinu, němčinu. Ještě za komunistů. Takže když se potom na gymnáziu v devadesátých letech naskytla příležitost odjet na roční stipendium studovat do Anglie, všechno se to sešlo a já toho využil. Nejdřív jsem strávil na soukromé střední škole poblíž Readingu rok, klasická soukromá britská internátní škola, jako z Harryho Pottera. A když jsem měl jet domů, přišli za mnou, jestli nechci zůstat ještě rok, že mi prominou školné. Britské školy soupeří v tom, čí studenti budou mít nejlepší výsledky v závěrečných zkouškách, takzvaných A-levels, a vedení té mojí si asi spočítalo, že bych se jim mohl hodit.

Když se chcete věnovat výzkumu a dělat vědu co nejlíp, ani to jinak nejde. A toho stěhování po světě zase tolik nebylo. Teď jsem ve Švýcarsku a nikam dál se zatím nechystám.

Ne, mám pořád české. Získat švýcarský pas je zdlouhavá záležitost. A já vlastně ani nevidím důvod, proč bych o něj měl usilovat. Kdo ví, kde budu za pár let.

Zatím o tom neuvažuju. Ale nikdy neříkej nikdy. 

Martin Jínek (42)

• Pochází z Třince.

• Vystudoval chemii a přírodní vědy na Trinity College v Cambridgi.

• Pokračoval doktorátem z molekulární biologie v Heidelbergu v laboratoři Eleny Contiové.

• Postdoktorandskému výzkumu se věnoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley pod vedením Jennifer Doudnaové. Byl klíčovým členem týmu, který v roce 2012 publikoval průlomový článek o genových nůžkách CRISPR-Cas9, za něž byla v roce 2020 udělena Nobelova cena.

• Od roku 2013 působí jako profesor na katedře biochemie na Curyšské univerzitě, kde vede vlastní laboratoř a pokračuje ve výzkumu nástrojů pro editaci genomu.

• Je ženatý, má dvouletého syna.

Děti na zakázku

V listopadu 2018 čínský vědec Che Ťien-kchuej použil CRISPR-Cas9 k zásahům do lidských embryí, při nichž odstranil gen, jenž vytváří receptor HIV, tedy viru způsobujícího nemoc AIDS. Výsledkem jeho práce bylo narození dvojčat, která se stala prvními „dětmi na zakázku“ na světě.

Che Ťien-kchuejův experiment vyvolal velký poprask a bouřlivou diskusi o etice genových manipulací a zákazu modifikací lidských embryí. Po počátečních oslavách „hrdiny“ nakonec Cheovu práci odsoudila i oficiální čínská média, vědec byl propuštěn a odsouzen ke třem letům vězení.