Stávky nestávky, vláda musí jediné – řezat rychle a hluboko

Tomáš Turek, týdeník Hrot

Stávky nestávky, vláda musí jediné – řezat rychle a hluboko

Sociální citlivost a vyhýbání se reformám popularitu nepřinesou. Školství a zdravotnictví potřebují zásadní reformu. Politici by měli najít odvahu.

Pavel Páral

Pavel Páral

hlavní komentátor

Studenti pražské filozofické fakulty aktuálně stávkují za klima a proti kapitalismu. Činí tak na výročí studentské stávky před 34 lety, kdy studenti stávkovali za návrat demokracie, a tudíž i kapitalismu, bez něhož se demokratický systém neobejde a bez něhož žádná demokracie na světě nefunguje a fungovat nebude. 

Dodejme, že kapitalismus se naopak bez demokracie v pohodě obejde. Kapitalističtější než ta naše zahnívající západní civilizace jsou dnes třeba čínští či vietnamští komunisté, k nimž zřejmě ještě hluboké myšlenky o zaostalosti používání měřítka hrubého národního produktu nedospěly, i když s ekonomií nerůstu mají hluboké historické zkušenosti.

Učitelé, odboráři, lékaři…

Nadějní filozofové nejsou ve svém stávkovém entuziasmu osamoceni. Stávková sezona totiž letos právě začíná a může oslovit i trochu větší a méně filozofující část populace, která momentálně nemá moc důvodů sršet optimismem.

Už 27. listopadu se mají zavřít školy, protože učitelé se pro změnu domáhají dalších peněz (čeho jiného) daňových poplatníků. A ve stejný den největší odborová centrála vyhlásila den protestů doplněný demonstracemi a stávkami. K nespokojenosti s konsolidačním balíčkem odboráři aktuálně přifařili ještě hluboký nesouhlas s ohlášeným zvýšením cen energií.

A hned od prosince stávkují mladí lékaři. Tedy přesně řečeno nestávkují, ale nechodí na obří přesčasy, bez nichž se nemalá část nemocnic neobejde. Ve finále jde, jak jinak, zase o peníze.

Úspory štvou, ale bez reforem to nejde

Je vcelku normální, že rozsáhlé vládní šetření na výdajích štve skoro každého a řeči o sociálně citlivém vyvažování nákladů pro jednotlivé skupiny obyvatelstva dokážou rozčílit. Bylo by ale dobré pochopit, že žádná sociální citlivost nefunguje a při reformách je lepší řezat radikálně a hluboko: křik bude slyšet tak jako tak a snížit deficit o pouhých pár miliard za to pak ani moc nestojí.

Typické je, že největší nespokojenost panuje v oborech, které už dávno volají po hluboké reformě, bez níž je zdravé a dostatečné financování nemožné. Nad mizernými učitelskými platy se chytil za nos už Andrej Babiš a začal do školství vydatně sypat ze státního rozpočtu. Nová vláda plná učitelů v tom hodlala s Babišem závodit, načež její velkolepé sliby celkem pochopitelně narazily na dno státní kasy. 

O tom, že si učitelé mají slušně vydělat, není pochyb, ale také je třeba, aby školství bylo efektivní a kvalitní, čehož prostým zvýšením tabulkových platů a nabíráním dalších tisíců nových kantorů (a jejich asistentů) evidentně nelze dosáhnout.

Obrovské množství malých škol zřizovaných tisíci obcí, které nejsou na efektivitě výuky nijak zainteresovány, protože veškeré platy plynou z ministerstva, to je jen jedna ukázka z množství nelogičností a „specifik“, jež si žádají hlubokou reformu. Na tu však nikdy nebyla politická odvaha. 

Chybějící politická odvaha

Zmíněná politická odvaha chybí i k razantnímu zásahu do systému financování zdravotnictví. To se do budoucna neobejde bez zásadního zvýšení kompetencí a odpovědnosti zdravotních pojišťoven, bez optimalizace sítě nemocnic a bez úpravy všemožných normativů vyvolávajících neskutečnou byrokracii a nutících nemocnice k neefektivitě, které je i beztak dost. 

Je také potřeba zavést nadstandardy a nějaký systém spoluúčasti pacientů obvyklý v civilizovaných zemích. Jenže to by se někde přišláply penězovody a byl by z toho ještě větší poprask než kvůli přesčasům. Někdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek by mohl vyprávět.

Jistě, byl silně neoblíbený. Jenže tato vláda vyhýbající se – stejně jako ta předchozí – hlubším reformám není o moc populárnější.