Jedním z průvodních znaků hospodářských potíží bývá nárůst „nevýkonných úvěrů“, lidově řečeno špatných dluhů, zatěžujících hospodaření bank nebo jiných finančních věřitelů. Body zvratu v příslušných statistikách se tedy sledují okem jestřábím. 

Po vypuknutí pandemie se čekalo, kdy a v jakém objemu se začnou potíže dlužníků promítat do reportingu, který s měsíčním zpožděním zveřejňuje ČNB. Samozřejmě že velké zkreslení co do jejich rozsahu vneslo splátkové moratorium, které trvalo od jara až do konce října: Když nemusíte splácet ze zákona, nedává smysl ani vést takové půjčky jako „nevýkonné“. Proto se docela napjatě čekalo, jak se skončení moratoria „propíše“ do objemu nesplácených půjček. Z historických časových řad je přitom jasné, že lidé i firmy se hodně dlouho drží a snaží se splácet i za cenu omezení veškerých zbytných výdajů. 

Z grafů je také vidět, že trvalo skoro dva roky, než kulminovaly špatné dluhy způsobené propadem odbytu českých podniků po finanční krizi, a ještě déle, než se to stalo u domácností. Ty splácely zejména hypoteční úvěry, seč mohly. Pravda, minulá krize je jen přibližným vodítkem té současné, mimo jiné z důvodu, že „kmen“ se změnil s tím, jak se třeba hypotéky oproti minulosti neuvěřitelně rozšířily.

Miroslav Zámečník

V žádném případě nedělá bankám radost „topit“ jakéhokoli dlužníka, u něhož je alespoň nějaká naděje, že se „rozplatí“. Ani ekonomicky to nedává smysl, zvlášť ne tehdy, když klesají ceny zástav, což se v hlubší recesi zejména u specifických aktiv (pro něž neexistuje likvidní sekundární trh) děje, neboť přede dveřmi nestojí zástupy zájemců o účast v dražbě a dosahované ceny jsou mizerné. Prodávat nějakým supím fondům, specializovaným na nákupy tohoto typu, znamená pro banky typicky velkou ztrátu. 

Dosavadní absolutní objem „nevýkonných úvěrů“, i relativní v poměru k celkovým bankovním bilancím, je velmi nízký a celkový kapitál v Česku působících bank by vstřebal sice bez radosti, ale bez problémů několikanásobek toho, co se zatím vykazuje. Polštář je takový, že by banky dokázaly i při této situaci zvedat objem půjček a „profinancovat oživení“, aniž by musely chodit za akcionáři a žádat o peníze. 

Změněná politická atmosféra

Pro banky je důležitý nejen finanční, ale i reputační kapitál a chovat se nepřiměřeně tvrdě k dlužníkům, zejména k těm, kteří se nedostali do problémů vlastní vinou, může způsobit „kolaterální škody“. Včetně politické reakce a změn v legislativě, které postavení věřitelů v časech nějaké krize zpravidla nezlepšují, zato nadlouho poškozují rentabilitu vloženého kapitálu. V současné atmosféře bude pro banky rozhodně takticky lepší „nedráždit kobru bosou nohou“, poskytovat odklady a restrukturalizovat. 

Tohle platí v dnešní Americe stejně jako v Evropě, Česko nevyjímaje, a bankéři na obou stranách Atlantiku to dobře vědí. 

Nejistota přetrvává, vklady rostou

Zatímco jedni již mají velké potíže se splácením, od konce února do konce listopadu byla drtivá většina hospodářských oborů schopna svoje vklady zvýšit, často o desítky procent, bohužel mnohdy i za cenu odkladu plánovaných investic.

Miroslav Zámečník

Hodně z nich je v čisté „věřitelské“ pozici vůči bankám, když jejich vklady převyšují objem toho, co si od bank půjčily. Celkový rozdíl byl u nefinančních podniků v listopadu loňského roku přes 75 miliard korun, což je sice méně než u živností, kde byl přes 118 miliard, ale přesto se jedná o potvrzení nového trendu. A už vůbec to nelze porovnávat s depozity obyvatelstva, které tradičně už od Františka Josefa převyšovaly nabrané bankovní půjčky, v listopadu „jen“ o jeden bilion a 22 miliard korun. Historicky to bylo tak, že spořivé obyvatelstvo prostřednictvím bank a kampeliček ve středoevropském prostoru financovalo zdejší ekonomický rozvoj a firmy si na investice od bank půjčovaly.

Podle aktuální bankovní statistiky České národní banky přinesl listopad vzestup korunových úložek i depozit v cizí měně, a to jak ve vztahu k nefinančním podnikům (o 9,8 mld. na 1227 miliard korun), tak k domácnostem (o 18,3 mld. na 2774,2 miliardy korun) a živnostníkům (o 3,6 mld. na víc než 165,7 miliardy korun).

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.