Bude na Ukrajině válka? Pokud ano, jaká? Ne-li, co bude místo ní? Od prezidenta Spojených států až po posledního novináře v Česku se tak ptá prakticky celý svět. Odpověď, alespoň částečnou, má v ruce jediný muž, ruský prezident Vladimir Putin. Po minimálně několik desetiletí nebyla takto bezvýhradně upřena globální pozornost na jediného člověka.

Lze se domnívat, že si kremelský vládce té pozice pěkně užívá. To není zbytečný osobní útok na politického oponenta; člověk, který se nechá filmovat, jak jakoby mimochodem vytahuje z Černého moře antické památky, sebeprezentaci rozhodně nezanedbává. Když je vaše jméno na titulních stránkách 500 světových deníků, asi by to zahrálo na ješitnou strunu i lidem, jejichž chata u vody stojí méně než miliardu dolarů.

A představení je to velkolepé. Minulý týden si státníci celého světa špitali o válce; americký prezident Joe Biden rozhodl, že do Evropy (symbolicky) pošle tři tisíce vojáků ke stávajícím osmi a půl tisícovkám. Posily se měly rozjet do Polska a Německa, zatímco ti vojáci, kteří už v Německu byli, dostali příkaz k přesunu do Rumunska. Polsko i Rumunsko přímo sousedí s Ukrajinou, jež je zase středem Putinovy pozornosti.

Hvězda dne

Kreml se nechal slyšet, že posílení americké vojenské přítomnosti je „destruktivní“; to zřejmě v kontrastu s více než desetinásobkem ruských vojáků, kteří tou dobou čekali na druhé, východní straně ukrajinských hranic. Zmínění američtí vojáci přitom nemají vůbec za cíl vstup na ukrajinské území, nýbrž pouze ochranu spojenců ze Severoatlantické aliance.

Aby se to nepletlo, Kreml zároveň obvinil kyjevskou vládu z porušování dohod z Minsku, které měly zaručit jakés takés příměří mezi vládními silami a separatisty z Doněcku a Luhansku.

Ruským prezidentem se mezitím zabývali ti nejmocnější muži světa. „Je důležité, abychom panu Putinovi i celému světu vyslali silný signál, že Spojeným státům na Alianci záleží, stejně jako našim spojencům,“ řekl mluvčí Pentagonu John Kirby. A uznal, že na tahu je právě ruský prezident: „Pořád si nemyslíme, že už dospěl k rozhodnutí podniknout invazi hlouběji na ukrajinské území.“

Putin sám mezitím mluvil po telefonu s britským ministerským předsedou Borisem Johnsonem. Řekl mu, že Američané chřestí zbraněmi a chtějí konfrontace na Ukrajině využít jako záminky k uvalení dalších sankcí na jeho zemi. Zmínil mu také „chronickou sabotáž“ minských dohod a neochotu NATO vhodně reagovat na ruské „oprávněné obavy“, vydal poté Kreml o rozhovoru prohlášení.

Kromě toho se politické špičky planety dohadovaly o tom, jestli je pravda, co napsal španělský deník El País, že USA v tichosti nabídly Rusku rozhovory o částečném jaderném odzbrojení a dalších nespecifikovaných opatřeních „výměnou za zmírnění napětí na Ukrajině“, jak praví nestárnoucí žargon diplomatické branže. (Pentagon to potvrdil.)

A to všechno se událo během jediného dne, minulé středy. Na světě v těch chvílích skutečně nejspíš nebylo častěji zmiňovaného jména; představení ruského prezidenta bylo působivé. Zároveň se mu však začal rýsovat problém: jaká bude repríza?

Zdrženlivost je namístě

Dost možná nijak slavná. Podle náznaků, které minulý týden přicházely z ruské mise na čtyřstranných rozhovorech o osudu Donbasu ve Francii, i z rozhovoru Putina s Johnsonem se dalo usuzovat, že k invazi – kterou ještě týden předtím na Západě kdekdo považoval za jistou věc – nakonec vůbec nedojde, nebo jen ve velmi omezeném měřítku.

Putin by ke zdrženlivosti měl dobrý důvod. Krátce předtím se stalo, že moskevská burza poklesla o strašidelných sedm procent během jediného dne, a to ještě milosrdně měřeno v rublech. Ve skutečnosti to bylo více, protože zároveň tento propad netypicky provázel i dramatický pokles rublu a pořizovací hodnoty státních dluhopisů. Index moskevské burzy jen letos ztratil dvacet procent a je zhruba na předpandemických hodnotách – ačkoli ropa, hlavní ruská vývozní komodita, je o třetinu dražší, než byla v roce 2019. To vše v době, kdy světové burzy jsou v průměru o třicet procent nad svými předpandemickými maximy.

Kromě toho Rusové vynakládají obrovské peníze na podporu rublu. Jejich státní rozpočet potřebuje k vyrovnanosti cenu ropy okolo 44 dolarů za barel. Jakmile cena vzroste nad tuto hodnotu, centrální banka začíná kupovat dolary. Jenže ačkoli dnes je cena zhruba na dvojnásobku (minulý týden se pohybovala mezi osmdesáti a devadesáti dolary), ruská centrální banka na konci ledna s nákupem dolarů úplně přestala.

Přičtěte k tomu dopad případných sankcí cílených na Putinovu bezprostřední klientelu, zhruba 150 oligarchů. Dostanete obrázek, podle něhož si sice Rusko válku dovolit může („Naše bezpečnost není na prodej,“ hlásá Putin), ale za cenu, která by mohla být příliš vysoká pro prezidenta samotného.

To všechno lze číst tak, že celý přesun těžké vojenské techniky a více než stovky tisíc vojáků k ukrajinským hranicím, mnohdy až z asijského východu země, skutečně není ničím jiným než diplomatickou šarádou. Ta má jednoduchý cíl: vydírat Západ, kam až to půjde, i za cenu ztráty věrohodnosti.

Záškodnická diplomacie

Putin by v tom určitě nebyl první. Existují země, které podobnou záškodnickou diplomacii praktikují celkem úspěšně po celá desetiletí. Patří k nim různí jihoameričtí bolívaristé, ale skutečným mistrem tohoto nevábného oboru je KLDR (viz box).

Pohled na severokorejskou a ruskou diplomacii prozradí, že moskevský styl se stále více blíží tomu asijskému. Má tři základní ingredience. Zaprvé, naprostá absence soft power diktuje veškeré požadavky prosazovat demonstrací síly. V případě dynastie Kimů je to napínání jaderných svalů; v případě Putinova Ruska může příprava na neexistující invazi sehrát podobnou roli.

Druhým charakteristickým znakem takové zdivočelé diplomacie je dryáčnický tón. Ministerstvo zahraničí oficiálně doporučuje Británii neplést se do Ukrajiny a „zkoumat mongolsko-tatarské jho“. Mluvčí ministerstva Maria Zacharovová (mistryně trollovského řemesla par excellence) tvrdí, že „pokud někdo potřebuje ochranu, pak je to svět před hloupostí a ignorancí anglosaských politiků“. Její šéf Sergej Lavrov viní Polsko z utrpení uprchlíků z Blízkého východu na hranicích s Běloruskem. A tak dále.

To je jazyk, jejž občas používají ti pošetilejší mezi jihoamerickými bolívaristy (na adresu USA) nebo íránskými politiky (na adresu Izraele). Případně jej ovládají afričtí vůdci (kteří zase ale jinak své oponenty jedí či jim řežou uši, takže ostrá řeč je vlastně pokrok). Ale mezi ostatními zeměmi to není zvykem – se zmíněnou severokorejskou výjimkou. Kterýkoli z Kimů je ochoten „Spojené státy zkrotit“, protože „je na Američanech, aby rozhodli, jestli chtějí nadále existovat“. Už jsme si na to zvykli a víme, že Kimové sice mají jaderné zbraně a nelze nad nimi jen tak mávnout rukou – ale také mají ve zvyku dost blábolit.

Slovo neplatí

Poslední rys této záškodnické diplomacie – možná nejpodstatnější, který kombinuje oba předcházející – spočívá v tom, že v jejím rámci vyřčenému slibu nelze věřit; že žádná dohoda neplatí (viz box). Putin tohle ovládal ještě dříve, než se stal prezidentem.

Americký diplomat Steve Talbott vzpomíná (cituje jej text, jejž publikoval think-tank Brookings Institute), jak jej Putin coby čerstvý premiér v roce 1999 ujistil, že Rusko bude koordinovat svůj postup v kosovské válce s NATO. Když Talbott odjížděl z Kremlu, slíbil mu Putin, že v tom smyslu vydá oficiál­ní prohlášení, „ještě než dojedete na letiště“. Slibované prohlášení nikdy nepřišlo; zato (než Talbott dojel na letiště) dostali ruští vojáci příkaz právě opačný – zmocnit se letiště v Prištině.

O mnoho let dříve měli nadřízení v KGB Putinovi za zlé, že příliš riskuje. Ukázal to i ve zmíněném roce 1999, kdy vyměnil dlouhodobou důvěru za momentální taktickou výhodu. Ve srovnání s tím však má dnešní situace jeden háček: ten krk, o nějž se hraje, patří Putinovi samotnému. Je možné, že záškodnická diplomacie je to nejlepší, co má k dispozici. 

Záškodnictví se vyplácí

Jak Severní Korea dospěla k výrobě jaderné zbraně pomocí lží a porušených slibů

1956

Sovětský svaz začíná v jaderných záležitostech zaučovat severokorejské vědce.

1985

KLDR přistupuje k dohodě o nerozšiřování jaderných zbraní, NPT.

1991

George Bush starší a hned po něm i Michail Gorbačov stahují z Korejského poloostrova jaderné zbraně USA a SSSR.

1992

Obě korejské země podepíšou dohodu o bezjadernosti, KLDR se dohodne s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE).

1993

MAAE zjišťuje, že Pchjongjang lže; KLDR vyhrožuje odstoupením od smlouvy NPT; USA se zavazují nepoužít sílu a nevměšovat se do vnitřních záležitostí KLDR.

1994

KLDR začíná vyrábět jadernou zbraň a odstupuje od NPT.

Umírá Kim Ir-sen, jeho syn Kim Čong-il po dohodě s USA pozastavuje jaderný program.

1996

KLDR požaduje od USA zaplatit ušlý zisk z „příjmů spojených s jaderným programem“.

1997

KLDR prodává Pákistánu komponenty nezbytné pro vývoj jaderného programu.

1998

KLDR vypouští překvapivě technicky kvalitní raketu Taepodong.

2002

KLDR obnovuje jaderný program.

2005

Šestistranná jednání (obě Koreje, Čína, Rusko, USA, Japonsko) přimějí KLDR přislíbit ukončení obnoveného programu.

2006

KLDR oznamuje zkušební explozi své první jaderné zbraně.

Zdroje: armscontrol.org