Podnikatelka Ivana Tykač si hned po první otázce potřebuje s autorem textu vyjasnit jednu věc. „Když někdo řekne, že jsem filantropka, vždycky se trochu osypu,“ směje se. Ne proto, že by se s pomocí neztotožňovala – naopak. Jen k ní nikdy nepotřebovala velká slova. „U nás doma to bylo normální. Maminka je hluboce věřící katolička a vedla mě k tomu, že člověk má být nablízku tomu, kdo to potřebuje. A babička celý život přispívala na kostel a charitu.“

Pomoc proto v rodině nebyla pózou, cíleným projektem ani aktivitou navíc, ale běžnou součástí života. A proto si přeje, aby byla čtenářům představena jinak než jako velká filantropka se vším patosem, který to slovo nese. „Ale jak?“ ptám se téměř bezradně. „Co kdybychom začali tím, že se jmenuju Ivana?“ usměje se, čímž po pouhých několika minutách prolomí ledy.

K jejímu dnešnímu pohledu na svět zásadně přispěla životní etapa, kterou ani dnes, coby úspěšná podnikatelka na realitním trhu, zpětně nepovažuje za snadnou. „To byla doba po mém rozvodu s druhým manželem. Starala jsem se o tři malé děti. Na všechno jsem byla sama – časově, finančně i emočně.“ Připouští, že to nebylo jednoduché, ale právě tehdy se naučila věci, na které dodnes spoléhá. „Člověk pochopí, že musí umět hospodařit nejen s penězi, ale i se svými silami.“

Právě z této zkušenosti vychází její výrazná orientace na pomoc ženám a matkám, které dnes často čelí problémům, které nemají jednoduché řešení. „Když jsem si naplno uvědomila, že ženy mají zásadní roli v tom, jak bude společnost vypadat za dvacet či třicet let, došlo mi, že právě ony potřebují a zasluhují podporu.“

Ivana se ve svých úvahách nevyhýbá ani těm nejcitlivějším tématům. Výchovu vnímá jako oblast, která zásadně ovlivňuje podobu rodin i celkové fungování společnosti. Podle ní se české prostředí stále potýká s nepoměrem ve výchově synů a dcer. „Dívky jsou vedené k samostatnosti, k zodpovědnosti, k tomu, aby si šly za svým. Ale chlapci často dál fungují v modelu, kde jim rodiče – hlavně matky – zajišťují komfort, aniž by od nich něco vyžadovali.“ Výsledkem jsou muži, kteří nejsou připraveni na partnerství, rodičovství ani na emoční nároky moderního života. „Je to začarovaný kruh,“ říká. „Partnerství těchto mužů se následně dostane pod velkou zátěž, vztah se rozpadne a žena na vše zůstane sama – bez ekonomické i psychické opory.“

A právě tady se z její zkušenosti stává systémová úvaha. Podnikatelka patří k lidem, kteří zdlouhavě nedebatují nad tím, zda problém existuje, ale raději hledají, kde začíná. A jak jej vyřešit. Hodně mluví o hodnotách, hranicích a rodičovských kompetencích. O tom, že třeba škola má učit nejen fakta, ale také vztahy, zvládání krizí, pochopení emocí a schopnost fungovat s ostatními. „My děti učíme, kde pramení Labe, ale neučíme je, jak vypadá zdravý vztah. To je podle mě úplně naruby. Právě tady totiž vznikají potíže.“

Když se rozpovídá, často propojuje osobní, sociální i ekonomické roviny. Vnímá, jak se společnost mění, jak technologie a tlak na výkon zrychlují rodinný život, ale také jak prudce stoupá nejistota. Válka v Evropě, ekonomické turbulence, rostoucí počet rozvodů, zaneprázdněnost rodičů – to všechno podle ní vytváří prostředí, ve kterém děti nemají dost času ani prostoru k vybudování vlastní stability a identity. „Pak se divíme, že tolik z nich bojuje s úzkostmi a vyhledává odbornou pomoc. Ale my jsme jim nenastavili hranice, které jsou nezbytné k nalezení vnitřní opory. Protože pokud chybí ta, pak dochází celkem přirozeně a snadno ke kolapsu.“

I když hovoříme o vážných tématech, Ivana nezní pesimisticky, a jak zdůrazňuje, nemá v povaze přicházet s apokalyptickými vizemi. Její přístup je spíše praktický – ideálně se chce bavit o tom, jak černým osudům předcházet. Cestou je prý rozvoj odolnosti – osobní, rodinné i společenské, všechny se dají učit a posilovat. I z této myšlenky se zrodil institut Solvo, který pracuje s daty a výzkumy a aktuálně hledá odpovědi na otázku, jak odolní vlastně jsme.

Když byznysmenka začne mluvit o institutu, je zase o něco více energická. Solvo nevzniklo jen jako sympatický doplněk k jejím podnikatelským aktivitám. Je to spíš dlouhodobý projekt, v němž se prolíná ekonomické uvažování, zájem o sociální realitu a hluboká fascinace daty. „Promítá se v tom, že jsem původně ekonomka, hrdá absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze. Takže si nevystačím s frázemi, ale potřebuju vidět a chápat čísla. Vždy chci porozumět tomu, jak spolu věci souvisejí,“ vysvětluje Ivana Tykač. Institut tak spojil to, co ji vždy zajímalo, se zkoumáním skutečností, které považuje za největší slabiny současné společnosti.

Impulz k jeho založení nevzešel z teorie, ale z praxe. Ivana Tykač roky stála za projektem Women for Women a setkávala se s nespočtem příběhů – od žen, které se ocitly samy na hranici chudoby, přes rodiny, které selhávaly ve chvíli, kdy přišly první zátěže, až po jednotlivce, kteří nezvládli tlak rychle se měnící reality. Díky projektu se v Česku začalo hovořit o tom, že spousta chudých dětí ve škole hladoví. Nebo že některé dávky jsou nastaveny špatně a dostatečně nepomáhají neúplným rodinám.

A pak tu byla ještě druhá rovina – stát a jeho data. Respektive jejich nedostupnost nebo zkreslení. „Většina veřejných výzkumů se u nás dělá na celé populaci. Ženy v něm mizí jako podskupina, jejich potřeby jsou často relativizovány. Jenže žena je jiný svět. Má jinou zátěž, jiné potřeby, jiný průběh života.“ Solvo proto vzniklo i jako místo, kde se podporuje a vede vlastní výzkum, formulují se hypotézy a hledá se, co společnost opravdu potřebuje, nikoli co si o ní jen myslíme. V tom se liší od řady jiných think tanků.

Jedním z prvních témat, která institut otevřel, byla „neviditelná práce“. Ivana o ní mluví bez přehnané emotivnosti, spíše jako o faktu, který je už příliš dlouho přehlížen. „Ženy doma odvedou práci, která by – kdyby se počítala – měla obrovskou hodnotu.“ Institut ji pokusil vyjádřit penězi. „Kdyby žena věnovala dvě hodiny denně výdělečné práci namísto domácím povinnostem, dostali bychom se do miliard ročně. Je to obrovské číslo.“

Téma však má i další rozměr: sebevědomí. „Více než polovina žen v životě necítí, že je úspěšná. Přitom odvedou ohromné množství práce, která je zásadní pro fungování rodin i celé společnosti.“ Nedocenění není jen ekonomické, ale i emocionální. A právě to podle Ivany Tykač tlačí mnoho žen do frustrace, která se pak přenáší dál – do rodin, na děti, do partnerských vztahů.

I proto se Solvo začalo intenzivně věnovat zmíněné odolnosti. Ne jako abstraktnímu pojmu v psychologii, ale jako měřitelnému, konkrétnímu souboru dovedností a návyků. Výsledkem je index o šedesáti otázkách rozdělených do osmi dimenzí. „Chceme vědět, jak si stojí česká společnost. Ne obecně, ale člověk po člověku.“ Každá z dimenzí reprezentuje jednu z podmínek odolnosti: hodnoty, duševní zdraví, fyzickou kondici, materiální zabezpečení, sociální soudržnost, dovednosti, adaptabilitu a vztah k institucím.

Český výsledek Tykač překvapil. „Když jsme viděli číslo 107 bodů, tedy pouhých 48 % maximální možné odolnosti, zaskočilo nás to.“ Výzkumníci okamžitě začali kontrolovat metodiku, jestli něco neposkládali špatně. „Ale ukázalo se, že ne. Stejný test jsme pak aplikovali ve Švédsku, v Německu i na Slovensku – výsledky se lišily jen o několik procent.“ Až další země, mimo Evropu, začaly ukazovat viditelné rozdíly. „Jsme málo připraveni čelit změnám. Málo se učíme dovednostem, které dřív byly samozřejmé. Neumíme si poradit, když přijde krize. Až moc rychle a bez boje se vzdáváme.“

Vlastní test odolnosti si nyní může vyzkoušet každý na webu odolnost.cz, stačí vyplnit online dotazník. Co je však zásadní: zjištěný výsledek není nic definitivního, něco, co nelze změnit. Proto se má výsledné skóre považovat za výzvu, jak na své odolnosti zapracovat.

Solvo nyní podle Ivany Tykač pracuje na tom, aby test odolnosti nebyl jen zrcadlem, ale i návodem. Pro každou dimenzi chystá doporučení, jak se člověk může posunout. „Někdy stačí opravdu málo – začít chodit pěšky po dobu třiceti minut denně, udělat si řidičský průkaz, zlepšit finanční návyky. Za měsíc lze poskočit o deset i patnáct bodů.“ Ve svém okolí to prý vidí denně. „Máme kolegyni, které je devětatřicet a má odolnost 199 bodů. To je fascinující výsledek. A zároveň dokazuje, že to jde. Jen se musí konečně začít.“

Do debaty vstupují i fenomény moderní doby – osamělost, fragmentace společnosti a nárůst jednočlenných domácností. Ivana Tykač s kolegy sleduje, jak právě tyto skupiny snadněji podléhají dezinformacím, nejistotě nebo sociálnímu propadu. Řešení vidí vedle institucionálních opatřeních i v úplně obyčejných formách komunitního života. „Spolky, sportovní týmy, místní aktivity. Lidé tam mají pocit, že někam patří, že někomu dalšímu stojí za společně strávený čas. To je ohromně důležité.“

Podobně prakticky jako k veřejným a filantropickým aktivitám přistupuje Ivana k vedení firem. Bez zbytečného idealismu, zato s velmi konkrétním systémem kariérního růstu pro ty schopné. Když do společnosti nastoupí nový zaměstnanec, nedostane jen úkoly a smlouvy k podpisu. Ivana mluví o tom, že je potřeba si v rámci firmy zkusit různé pozice, poznat prostředí zevnitř, zjistit, co člověku sedí. „Máme v HR oddělení psycholožku, která odvádí výbornou práci. Když přijde někdo nový, hledáme, co mu bude dávat smysl. Lidé by neměli mít pocit, že chodí do práce, co nemá smysl a kde nejsou užiteční.“

K mladé generaci, kterou mnoho zralejších lidí snadno odepisuje, se snaží být Ivana Tykač vstřícná. „Na generaci Z si hodně lidí stěžuje. Že je z řady důvodů nezaměstnatelná. Já si to nemyslím. Mladí jen potřebují pochopit, co všechno mohou dělat, a najít něco, co jim dává smysl.“ V jejích firmách to, zdá se, funguje. „Fluktuace je i u nejmladších zaměstnanců malá. A když je potkávám na chodbách, často jsou plní energie, nápadů a úsměvů. Proto jsem přesvědčená, že vyhořelé z nich udělá spíše prostředí, v němž se necítí vítaní. Když ale vnímají, že jsou ve firmě a kolektivu, který je chápe a respektuje, tak rozkvetou.“

Možná i díky tomu mluví Ivana o odolnosti celkem nenápadným tónem. Ne jako o výzkumném cíli, nýbrž jako o něčem, co se žije: každý den, v rodině i v práci. Učí se jí děti, učí se jí zaměstnanci, učí se jí společnost. A pokud má někde začít změna, pak podle podnikatelky jednoduše doma, každý sám za sebe. „Je třeba vystoupit z kruhu. Vychovávat jinak. Vnímat, co potřebují dcery a co synové. Myslet na to, že cílem je, aby jednou byli schopní žít ve vztahu, zvládat krize a nést odpovědnost. Vynést je ven ze skleníku a nechat je poznat skutečný život. My, jejich rodiče, s nimi nebudeme navždy. To je jedna z mála spravedlností a nevyhnutelností na tomto světě.“

V její řeči se neustále prolíná mikro a makro rovina – rodina a stát, domácnost a ekonomika. V hlavě Ivany Tykač jako by žádná z těch vrstev neexistovala sama o sobě. „Když se rodiny rozpadají a děti vyrůstají v nejistotě, projeví se to na celé společnosti. A když ženy nemají prostor pro vlastní kariéru nebo uspokojení, projeví se to na ekonomice.“

Společnost podle ní stojí před velkou výzvou: jak vychovat generaci, která bude pevná, uměřená, schopná zvládat tlak i změnu. A jak vytvořit podmínky, v nichž ženy nebudou finančně propadat, muži se nebudou cítit odříznutí a děti neovládne nejistota a ruku v ruce s tím úzkost.

Když se rozhovor stočí k osobním věcem, Ivana Tykač na chvíli zpomalí. U témat odolnosti či vzdělávání mluví strukturovaně, s velkým nadhledem, ale když přijde řeč na to, kde sama čerpá radost, měkne jí hlas. „Víš, já o tom často přemýšlím,“ řekla prý den předtím svému muži Pavlu Tykačovi, jednomu z nejúspěšnějších podnikatelů v zemi. „Pro mě to není úplně práce. Je to pro mě tak přirozené jako dýchat.“ O „běžné“ práci prý totiž občas uvažujete: Skutečně má smysl? Je to to, co chci dělat? „Ale já to, co dělám, vnímám jako absolutní přirozenost a součást mě samotné. Pokud by někoho zajímalo, jaká je skutečně Ivana Tykač… Pak je to přesně tento rozměr, bez něhož bych nebyla úplná.“ Pomáhat a pracovat na změně je pro ni zároveň samozřejmost, ale i zdroj energie a radosti.

Stejný druh radosti jí prý přináší její byznys – nemovitosti. Mluví o nich nadšeně: o budovách, které byly zanedbané, o místech, která neměla budoucnost. „Miluju předělávat ošklivé věci na hezké. Vzít ruinu a postavit z ní něco, co je prospěšné pro okolí.“ Vlastně to může být i metafora. Tuhle ženu naplňuje pozitivní a konstruktivní přetváření. Ať už jde o prostory, nebo o podmínky, v nichž lidé žijí. „Já opravdu věřím, že když budou lidé odolnější, bude celá společnost silnější. A že když ženy nebudou ekonomicky padat, budou silnější rodiny.“

Do budoucna chce Ivana v rámci institutu i nadále rozvíjet jednotlivé dimenze odolnosti, více rozpracovat doporučení pro každého, kdo projde testem, a rozšířit měření do dalších zemí. Některé projekty zatím nejsou veřejné, jiné čekají na správný okamžik. Ale ambice je jasná: přinést do veřejné debaty data, která mají váhu, a ukázat, že změna nutně nemusí přicházet shora.

Z rozhovoru prý nakonec odchází dříve, než by sama chtěla. Ráda by si povídala déle a podrobněji. Čekají ji ale dcery – jedna v pubertě, druhá těsně před ní. „Když už je mám doma a chtějí se mnou být, tak musím být s nimi,“ říká s úsměvem. Práce, rodina, projekty, výzkumy, vize. Všechno je to propojené. A kdybychom měli shrnout, kde pramení její ohromná energie, s níž o tom všem mluví, možná by stačila její vlastní věta: „To, co dělám, mě těší a baví.“