Když 1. září 1922 snížil Tomáš Baťa ceny bot na polovinu, byl jeho pražský sklad podle Lidových novin „za půlhodiny rozprodán“. A stejně to vypadalo v dalších městech. „Konečně někdo začal! Na Kobližné ulici v Brně hlučel dnes dopoledne před pobočkou firmy Baťa veliký zástup a tvořila se fronta mudrujících lidí, slečinek, pensistů, nezaměstnaných,“ psaly noviny a vcelku přesně odhadly, co přijde, „je to soutěž tak ohromná, že druhé firmy buď zničí, nebo, což je podobnější pravdě, donutí, aby snížily také.“

Václav Drchal

V té době české země už osmý rok svírala hospodářská krize tak hluboká, že si to dnes sotva dokážeme představit. Odstartovala ji první světová válka, ale mír ani prosperitu nepřinesl. Místo ní dál vládl hlad a bída, a když se přidala španělská chřipka, ve vzduchu se vznášel přízrak revoluce. Ekonomicky jsme na tom v našich moderních dějinách nikdy tak zle nebyli, a navíc se zdálo, že krize nikdy neskončí. Symbolem obratu a naděje, že by se život konečně mohl vrátit do normálních kolejí, se stala až drzá Baťova marketingová akce.

Statisticky významná bída

Byla to zvláštní doba. Získali jsme vlastní stát, který si předchozí generace vysnily, a všude v ulicích se slavilo – tedy když se zrovna nebylo třeba postavit do mnohahodinové fronty na skrojek chleba, ve kterém bylo víc plev a špíny než mouky. „Dostávali jsme mouku správně podle úřadního přídělu, čehož za rakouské vlády nebylo, ale což to platno, když dávka mouky (1/2 kg týdně na osobu) byla tak malá, že nikterak nestačila (…) a přes celé léto ji naskrze nebylo,“ lamentoval ve svých vzpomínkách na rok 1919 spisovatel Josef Holeček. Maso, mléko či vejce byly jen zbožným přáním. Dokládá to třeba Věstník obecní hlavního města Prahy, dle kterého masa „za měsíc duben (1919) připadlo průměrně na osobu asi 42 dkg“. Nebylo čím topit, posvítit si ani se umýt a Holeček s odporem vzpomínal, že v ulicích „bylo vídati muže bez košile“.

Václav Drchal

Na jaře roku 1918 se navíc u nás objevila španělská chřipka, v září začala zabíjet a během třetího říjnového týdne sprovodila jen v Praze ze světa přes 600 lidí. „Úmrtnost dostoupila takového stupně, že zemřelé nestačí na ústředním pražském hřbitově ani pohřbívati,“ informovala čtenáře sociálnědemokratická Rovnost s tím, že na kopání hrobů „bezmála celá setnina vojska musila býti komandována“. V prosinci sice její řádění takřka ustalo, ovšem na začátku příštího roku byla zpět a poslední vlna zasáhla naše území v roce 1920. Kolik si vyžádala obětí, přesně nevíme, ovšem podle předloňských výpočtů historika medicíny Haralda Salfellnera zabila v českých zemích 44 až 75 tisíc lidí.

Nebyla sama. Hladem oslabenou populaci sužovaly kromě chřipky další infekční nemoci a úmrtnost statisticky významně vzrostla. Jestliže později ve 20. letech u nás každoročně umíralo zhruba 200 tisíc lidí, pak v hladovém roce 1919 jich bylo 234 294, a o rok později dokonce 237 646 (dvě třetiny úmrtí na španělskou chřipku přitom připadlo již na rok 1918). Dramaticky vysoká byla rovněž kojenecká úmrtnost. Málo bylo jen sebevrahů, kteří zjevně neměli čas hloubat nad svými zpackanými životy. Pouhých 1189 lidí, kteří na sebe v roce 1920 vztáhli ruku, je pro naše země historickým minimem; zhruba třikrát nižším, než činil průměr 20. let.

Přízrak revoluce

Není divu, že společnost „táhla“ doleva, a dokonce i od ortodoxně pravicových politiků zaznívaly neuvěřitelné výroky. Například premiér a kapitalista (spolumajitel textilky v Libštátě) Karel Kramář se nechal v lednu 1919 v parlamentu slyšet, že „lidstvo spěje opravdu k socializaci“ a že „nebude žádné neštěstí, když kapitalista dostane méně a o hodně méně, než dostává nyní“. V obecních volbách konaných v červnu 1919 s převahou zvítězila levice. Ulicím vládl hněv a zdálo se, že stávky, hladové pochody a rabování obchodů nebudou mít nikdy konce. Hladem zoufalí lidé „vybílili“ několik radnic, ztloukli pár okresních hejtmanů a v květnu proběhla v Praze násilná demonstrace, během které byli majitelé obchodů dle policejních hlášení „voděni k šibenicím, v průvodu noseným, a byli nuceni vkládati hlavu do smyčky“ a slibovat, že nebudou předražovat zboží. 

V závěru roku 1920 pak proběhl nefalšovaný – byť zoufale špatně připravený – pokus o komunistickou revoluci, který se zpravidla eufemisticky nazývá „bojem o Lidový dům“. Díky Masarykově rozhodnosti byl během několika dní potlačen, přesto vzbouřenci dokázali vzbouřit Kladno, obsadit Hodonín a v Oslavanech odzbrojit dvě vojenské jednotky.

Konec válečného socialismu

Zásobování obyvatelstva mělo tenkrát na starost 24 – všeobecně nenáviděných – úřadů s roztomilými jmény: Obilní ústav, Zemská oděvna, Kožní ústředna, Zemská úřadovna pro zeleninu a ovoce… Předseda agrárníků (a budoucí premiér) Antonín Švehla se o nich jednou vyjádřil jako o nutném zlu, „které musíme míti, poněvadž bez nich volnost obchodu byla by sama o sobě lichvou“. Měl pravdu, ale samozřejmě to nebylo zadarmo. Stát ročně na cenové intervence vynakládal astronomických pět miliard korun, přičemž nejvíce dotoval mouku.

Ať byl rok 1920 temný, jak chtěl, už během něj se začaly poměry pomalu zlepšovat. Nejdřív došlo na bezmasé dni, které v letech 1915 a 1916 zavedlo Rakousko, aby omezilo konzumaci nedostatkového masa. Během nich – tedy v pondělí, ve středu a v pátek – nesměl nikdo prodávat, vařit ani jíst maso, přičemž sobota se navíc stala „dnem nemastným“. Na konci války už sice žádné maso reálně neexistovalo, bezmasé dni však byly přesto nadále vynucovány pokutami a vězněním. K prvnímu zmírnění došlo až v únoru 1920, kdy bezmasým dnem přestalo být pondělí, v dubnu následovala středa, ovšem pátky vydržely až do konce roku. Svědčí o tom článek publikovaný 20. listopadu 1920 v plzeňské Nové době, dle kterého byli dva řezníci – Karel Čermák a Vojtěch Pihlík – „udáni pro nedovolený prodej masa v bezmasý den“.

* Dno velké hospodářské krize

Zdroj – Václav Průcha, Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992

Potravin i jiného zboží bylo stále víc a v únoru 1921 otiskl „lidový deník“ Večer dosud nepředstavitelný článek, ve kterém básnil (a nejspíš trochu přeháněl), že na pražských trzích je dostatek zeleniny, „řeznické stánky jsou ověšeny masem tak, že toho nebylo ani před válkou“, a na sobotním „trhu máselném byla hotová krise; zboží nadbytek a odbyt žádný“. To byl konec přídělového systému. V březnu 1921 byly zrušeny „uhlenky“ a spotřebitelé dostali dle Národních listů možnost „opatřiti si pro svou spotřebu uhlí ve větším množství“. Ministerstvo pro zásobování lidu zároveň vyzvalo okresní obilní úřady, aby postupovaly „co nejrigorosněji“ a přestaly zámožným lidem, kteří si mohou koupit mouku na volném trhu, vydávat poukazy na chléb. Úroda se navíc toho roku vydařila (pšenice se sklidilo víc než v roce 1914 a ostatní plodiny se této metě aspoň blížily), a tak ministerstvo v září definitivně zrušilo „chlebenky“ a „moučenky“.

V říjnu 1921 poklesl počet nezaměstnaných na pouhých 63 tisíc a konečně to vypadalo, že je všemu zlému konec, jenže štěstí trvalo jen krátce. Už v roce 1920 zasáhla Spojené státy, Japonsko a některé země třetího světa, které profitovaly z válečné konjunktury, hospodářská krize a v prosinci příštího roku se přelila do Československa.

Deflační krize

Poválečná léta se už nevrátila a zboží z obchodů nezmizelo. Zhruba o polovinu však narostl počet konkurzů, padly tři obchodní banky a většina makroekonomických ukazatelů šla opět k čertu. V roce 1922 poklesl hrubý domácí produkt, propadla se průmyslová výroba, objem zahraničního obchodu poklesl na méně než polovinu a znovu začala raketově stoupat nezaměstnanost. Platy v továrnách padaly dolů, a tak se znovu začalo stávkovat. V květnu 1922 se do toho dali například pražští kovodělníci – kteří pod heslem „Protestujeme proti snižování mezd“ – vyrazili ze svých továren na Staroměstské náměstí.

Člen „Pětky“ a od října 1922 ministr financí Alois Rašín rigidně prosazoval deflační politiku a trval na dalším zhodnocení beztak divoce rostoucí koruny (během roku vrostla její hodnota oproti švýcarskému franku skoro čtyřikrát). Střetl se kvůli tomu nejen se zástupci průmyslu – kteří měli oprávněný pocit, že je vláda hodlá zadusit –, ale také s Hradem. Rozkol to byl hluboký a britský vyslanec George Clerk po schůzce s Masarykem a Benešem reprodukoval jejich slova takto: „Dr. Rašín je špatný nejen teoreticky, ale svým tvrdohlavým setrváním na udržení koruny na uměle vysoké hodnotě, která neodpovídá její reálné kupní síle v zemi, vede stát do katastrofy.“ Na konci roku hrozilo Rašínovi odvolání. Ministr financí pak sice částečně ustoupil, ale kdovíjak by to dopadlo, kdyby Rašína hned v lednu 1923 smrtelně nezranil anarchokomunista Josef Šoupal.

Pomoz si sám

Uprostřed krize a hádek politiků s národohospodáři o budoucí směřování československého hospodářství zlevnil Baťa – jak už víme – boty na polovic. Během několika zářijových dní roku 1922 vyprodal sklady, to byl ale jenom začátek. Své dělníky totiž zároveň přiměl, aby – oproti slibu, že jim zlevní činži i jídlo ve firemních konzumech – souhlasili se 40procentním snížením mezd, což mu umožnilo nově nastavené ceny udržet. Zničil tím konkurenci a během několika let z něj vyrostl nejúspěšnější československý podnikatel. 

Baťa si zkrátka dokázal pomoct sám, což oceňovali už současníci. Jen pár dní poté, co jeho obchody oblehly tisíce špatně obutých lidí, ho deník Večer nazval „jediným člověkem velkého slohu“ mezi našimi průmyslníky a litoval, že nemáme dalších „tak schopných organisátorů práce a obchodu, nýbrž jen malé lidi, kteří dovedou jen bědovati, sváděti vinu na jiného a dožadovati se pomoci od státu“. Stejně tento okamžik o desetiletí později popsal další mocný muž první republiky – ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss, když poznamenal, že „tenkráte mnozí pochybovali o dalších jeho úspěších“, jenže Baťa ukázal, že jako vždy pracoval „s tužkou v ruce“.

Nasedat, pánové, jedem!

Baťův úspěch byl nepochybně symbolem nové doby, ale na konjunkturu si bylo ještě třeba chvilku počkat. Na počátku roku 1923 se počet nezaměstnaných zvýšil na rekordních 441 tisíc (sedmkrát víc než v říjnu 1921), to už byl ale skutečně poslední záchvěv poválečné krize. Hned ve druhém čtvrtletí Československo nastoupilo na růstovou křivku, k čemuž zásadně přispěl odklon od deflační politiky a oživený zájem o československé výrobky na zahraničních trzích. „Obchod se vrátil do svých dřívějších kolejí, kdež řídí se svými odvěkými zákony, ústředny zmizely a na náš obchod nemají dnes vlivu jen poměry tuzemské, nýbrž také konjunktura zahraniční,“ liboval si v létě 1924 „národohospodářský časopis“ Český Lloyd.

Václav Drchal

Následujících pět let, které zbývaly do příchodu velké hospodářské krize, bylo z ekonomického hlediska nejlepším obdobím první republiky. Obdobím, díky kterému máme první republiku v sobě zafixovanou jako zářivou a dynamickou etapu našich dějin. Stát do chodu ekonomiky zasahoval jen minimálně, průmyslová výroba i HDP rychle rostly, tradiční i zbrusu nové – za republiky založené – podniky (Aero, Avia, Explosie Semtín, strakonická Česká zbrojovka…) prosperovaly a inovace měnily tvář české společnosti. Rychle se šířila elektrifikace (v letech 1923 až 1926 vznikla v Ervěnicích největší prvorepubliková elektrárna), továrny vyráběly automobily, motorky a lokomotivy, v dolech se prosazovala sbíjecí kladiva, v zemědělství šlechtitelství a plemenářství, v průmyslu nové ušlechtilé oceli a v kancelářích telefony a psací stroje. Mzdy se sice na poválečnou úroveň už nevrátily, jenže ceny poklesly ještě víc, a tak životní úroveň neustále rostla. Spokojení lidé nestávkovali a vystěhovalectví z Čech pokleslo oproti prvním poválečným rokům na méně než polovinu. 

Optimismus nové doby dokonale vystihuje článek Lidových novin z listopadu 1926, který expresivně popisoval optimismus na pražské burze. „Nasedat, pánové, prosím, nasedat — pojedeme... Račte si vybrat, prosím, co chcete, do všeho můžete nasednout a na všem vyděláte. Konjunktura je tady: uhlí, železo, chemie, pivo, líh, cement, ther, cukr, čokoláda, žádné daně — velké zisky, peněz dost a malé úroky (…) nasedat, pánové, nasedat, jedem!“

Jak se žilo za války

Pád do propasti začal hned po vypuknutí první světové války. Na frontu odjely statisíce mladých mužů, jejich místa v továrnách a na polích zaujali starci, ženy a děti, jenže stejně to nestačilo. Už v roce 1916 se v Čechách oproti poslední mírové sklizni urodilo jen 59 procent pšenice, 50 procent žita a 35 procent brambor. A mělo být hůř. Všechno bylo na lístky, ovšem příděly byly hladové. Jestliže dnes OSN doporučuje minimální denní příjem energie ve výši 7500 kilojoulů, rakouská vláda měla za to, že člověka – coby pracovní a válečný stroj – by mělo udržet v chodu pouhých 5500, a později dokonce necelých 3500 kilojoulů. Realita ovšem bývala mnohem černější, protože na konci války lidé na své „moučenky“ a „chlebenky“ nedostali často vůbec nic.

Na všechno se stály fronty (původní čistě vojenské slovo „fronta“ dostalo v češtině svůj „čekací“ význam až za první války) a úřady je dokázaly občanům zpříjemnit: například v Plzni dostávali lidé roku 1917 razítko s pořadovým číslem přímo na čelo. Symbolem všeobecné mizerie se stalo slovo „náhražka“. Tabák nebyl, a tak se kouřilo listí, místo cukru se (než také došel) používal sacharin, místo másla i sádla margarin, a v Plzni dokonce začali vařit proklínaný „pivolín“.

Noviny se jen hemžily zběsilými recepty a návody. Jak chytat kapry pod ledem, zavařovat bez cukru či připravit vraní polévku. Lidové noviny doporučovaly předcházet žaludečním potížím z „jednostranné stravy nynější“ pravidelným užíváním šaratice a redaktor Národních listů v srpnu 1916 – zjevně z hladu – básnil o degustaci „ondatry, neboli krysy pižmové“, hezkého malého zvířátka, které bylo „asi jako mladý zajíc velké, ale ne vychrtlé, nýbrž v bocích plné jako sviňka“.