Se soudruhem Siem potřetí a na věčné časy

Politická úvaha o tom, že panovník je pod hrozbou ztráty „nebeského mandátu“ povinen pečovat o blaho svých poddaných, je v Číně obvykle připisována ctnostným zakladatelům dynastie Čou, která se dostala k moci svržením svých zhýralých předchůdců. Takže možná existuje od 11. století před naším letopočtem, přinejmenším však od časů dodnes ctěného filozofa Konfucia. Jím propagovaná společenská smlouva spočívala na jedné straně v poslušnosti prostého lidu, ta však byla podmíněna kompetentním a střídmým vládnutím ve prospěch říše a jejích obyvatel na straně druhé. Nijak tedy nepřekvapí, že v Konfuciovi nachází velké zalíbení soudobí čínští komunisté v čele se soudruhem nejvyšším. A právě za Si Ťin-pchinga zažívá dovolávání se Konfucia velkou renesanci.

V úvodním dvouhodinovém projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Číny Si Ťin-pching poměřil výsledky své desetileté „nové éry budování socialismu s čínskými prvky“, přičemž neopomněl zdůraznit to, čím se liší od svých předchůdců. Kdo měl kdysi pocit, že s vedoucí úlohou Komunistické strany Číny to už není tak horké, příchod Si Ťin-pchinga jej vyvedl z omylu. Způsob, jakým se vypořádal s oponenty a jak utužil stranickou disciplínu, zametl s opozičníky v Hong­kongu a utvrdil kontrolu nad čínskou společností včetně menšin (Ujgurové by mohli vyprávět), je vskutku mimořádný.

Hlavně nebýt Gorbačovem

Při rešerších pramenů, které rozebírají důvody, jež Si Ťin-pchinga přivedly k přitvrzení poměrů, se znovu a znovu opakuje „poučení z rozpadu sovětského impéria“. Další pečlivě analyzovanou událostí je arabské jaro. Si Ťin-pching nepochybně dospěl k závěru, že režimy byly shnilé, zkorumpované skrz naskrz, bez vůle vládnout a bez vnitřní disciplíny a kontroly. Si Ťin-pchingova diagnóza čínských poměrů před jeho příchodem do nejvyšší funkce byla zjevně varovná – opakovaně dovnitř strany hlásal, že pokud se nezmění, ztratí čínští komunisté mandát vládnout.