Seňor Aurel založí ruce na prsou, pohodlně se opře na židli a začne vyprávět. Nebo vyprávět… Spíše se za pomoci amatérského překladatele z rumunštiny, kterým je ve skutečnosti zemědělec Jiří Sixta, pokouší mixem svého mateřského jazyka a několika výrazů zachycených z češtiny zodpovědět pár otázek o tom, jak se stalo, že se spolu s rodinou ocitl na jahodové farmě v Polabí.

Aurel Lakatoš Čorba je Rom ze šedesátitisícového města Zalău na severozápadě Rumunska. „Moc persona Rumenia pracuje Germania, Italia, Austria,“ vysvětluje, že stejně jako jeho krajané vyráží i on každoročně za sezonním přivýdělkem do zahraničí.

Na jahodovou farmu v Sedlčánkách u Čelákovic dorazil letos sklízet sladké plody se zhruba dvěma desítkami krajanů už poosmé. Historie výpomoci rumunských Romů se sedlčánskými jahodami je ovšem více než dvě desetiletí dlouhá. 

„Je to už asi dvacetiletou tradicí, že k nám jezdí vypomáhat několik rodin z Rumunska. Kdysi k nám přicházeli lidé z Ukrajiny, ti už ale dnes pracují v marketech, nemocnicích a na dalších zodpovědnějších, lépe placených a ne tak těžkých místech, jako je práce na poli,“ říká svérázný farmář Sixta.

Harley vyměnil za jahody

Jiří Sixta začal spolu s otcem hospodařit už před třiceti lety, když prodal motocykl Harley-Davidson, jehož předchozím vlastníkem byl zpěvák Jiří Schelinger. Za utržené peníze si koupil usedlost ve vesnici na břehu Labe a v samém počátku znovuzrození kapitalismu v Česku začal podnikat. Vedle jahod a nově třeba hrášku patří mezi klíčové produkty sedlčánské rodinné farmy ještě dřevěné brikety a dřevní hmota dodávána do teplárny ve Štětí. 

Kůrovcová kalamita spojená s nutností uklidit a obnovit lesy, se ukázaly být malým pozitivem v letošním, pandemií sužovaném roce. Skupina pana Čorby dorazila k Sixtovým totiž dříve než obvykle, aby vypomohla s výsadbou stromků. Ta letos odstartovala díky teplé zimě mimořádně už v únoru. Po startu prací v zemědělství pak přešli rumunští Romové plynule z lesa na jahodová pole, zatímco jejich krajané i kolegové z dalších zemích zůstali od sezonního přivýdělku odstřiženi čínskou chřipkou uzavřenými hranicemi. 

„Potrebuje papire covid. Moc persona stop Rumunie,“ vysvětluje Aurel Čorba, že spousta dalších Rumunů čeká ve vlasti na negativní testy nebo rozvolnění režimu. 

Chybějí až desítky tisíc lidí

Právě absence zahraničních pracovníků představuje nejen pro české zemědělce hlavní komplikaci spojenou s nákazou covid-19. Třeba z Bukurešti do Berlína odlétala i v době nejpřísnějších omezení speciální letadla plná sběračů s pověřením zachránit německou úrodu chřestu. 

V Česku se v závislosti na období a na tom, které plodina se aktuálně sklízí, odhadují počty chybějících pracovníků na jednotky až desítky tisíc. Přesně to dost dobře zjistit nelze už proto, že informace o jejich počtech z minulých let chybějí.

Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí dorazilo v loňském roce na sezonní práce definované vyhláškou pouhých 693 lidí. Předloni to bylo 422 a v roce 2017 jen 142 lidí. Do toho ovšem vedle zemědělství a lesnictví spadají i lidé zaměstnaní v turistickém ruchu. Ve velké většině jde o Ukrajince, v posledních letech se uchytili i Moldavané. Ostatní národy jsou zastoupeny naprosto minoritně, jediným překvapením je snad 13 Bangladešanů z loňského roku. 

Jak však upozorňuje Kateřina Brodská z tiskového oddělení resortu, ve statistikách nefigurují právě Rumuni ani další občané členských států. „Občané členských států EU a jejich rodinní příslušníci nejsou z hlediska zákona o zaměstnanosti považováni za cizince a v souladu s tímto zákonem mají stejné právní postavení jako občané ČR,“ vysvětluje Brodská.

Ukrajinci utíkají na stavby

Podle Jiřího Sixty jsou však právě Rumuni pro tuzemské zemědělství mimořádně vhodnými pracovníky. Mnoho z nich má stále vžitý vztah k půdě a práci na poli rozumí. Na rozdíl od Ukrajinců je s nimi jako občany EU i méně papírování a také mzdy, které požadují, nejsou tak vysoké. 

Ukrajinci najdou totiž snadněji uplatnění v lépe placených oborech než v zemědělství, a tak se podle Sixty často stává, že z pole po čase utečenou na stavbu. Příčinou je vedle lepších konexí i jazyk, porozumění na stavbě je přece jen o něco důležitější než v zemědělství. Leckterý stavbyvedoucí má navíc ještě zažité základy ruštiny ze školy. „Rumunština je oproti tomu dost specifický jazyk. Daleko lépe se domluvíte s Ukrajincem než s Rumunem,“ míní Sixta.

Sám platí sezonním pracovníků mezi 80 až 100 korunami na hodinu. Víc podle svých slov nabídnou nemůže, jinak by musel náklady promítnout do ceny a jahody ze Sedlčánek by se staly neprodejné. „Pokud bychom byli o sto procent dražší než v řetězcích, tak bychom nic neprodali,“ říká. Při samosběru si účtuje 59 korun za kilo, sklizené plody prodává za 120 korun. 

Podle Českého statistického úřadu přitom v dubnu stálo kilo jahod v průměru necelých 85 korun (mimo sezonu to může být i několikanásobek). I když jsou zákazníci jahodárny ochotni zaplatit za české jahody z farmy výrazně více než za dovozové zboží řetězců, jejich cenová tolerance není nekonečná. Aurel Čorba je se mzdou každopádně spokojen. Podle svých slov si v Polabí vydělá osminásobek toho, než by dostal doma. „Nic problema,“ odpovídá na otázku, jak se mu v Čechách líbí. 

Dvě a půl kila jahod ročně

Jahodovým gurmánům, kteří do Sedlčánek dojíždějí na samosběr až z Liberce, tak výlet díky místní sběračské komunitě vykonpenzuje návštěvu „ladovských“ Čech i toho nejexotičtějšího Balkánu.

Přes prostranství před stodolou, toho času sloužící jako farmářská samoobsluha, se volně prochází drůbež i s čerstvě vylíhlými housaty užívajícími si dešťovou vodou doplněný bahňák. Jen o pár metrů dál posedávají romské ženy v pestrobarevných šatech s obřími zlatými náušnicemi v uších a muži s obnošenými klobouky a ubalenou cigaretou v ústech před unimobuňkami, vyřazenými maringokami a karavany, které se staly jejich přechodným domovem.

Zatímco pokuřují nebo jen tak postávají, nad hlavami se jim suší čerstvě vyprané prádlo. Jen mladší generace kouká do displejů smartphonů, což je trochu připodobňuje k jejich českým soukmenovcům, libujícím si spíše v napodobeninách značek Gucci a Armani než tradiční romské módě. 

Podle ČSÚ sní průměrný Čech 2,5 kilogramu jahod ročně. Loni se jich dovezlo celkem 6,5 tisíce tun a 2,3 tisíce vyvezlo. Zajímavé je, že dovozy i vývozy prudce vystřelily nahoru po roce 2017. Tuzemská profesionální produkce je výrazně nižší než import, loni sklidili pěstitelé 2,5 tisíce tun jahod. K tomu je však potřeba připočítat ještě 3,9 tisíce tun, které si lidé vypěstovali sami na svých zahrádkách. Obecně lze při pohledu na dlouhodobější statistiky říct, že se české jahodářství mírně zvedá. A podílí se na tom i Aurel Čorba s rodinou.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Brož