Hledám lidi hladové po úspěchu. Západ rezignoval, investujeme hlavně na Východě, říká Vojta Roček

Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.

Známý investor z Presto Ventures se snaží, aby lidé nebrali působení ve startupu jen jako klasický džob. „Měli by to vnímat jako investici nejen do svého života, ale i do firmy, která jim to jednou obrovským způsobem vrátí,“ říká v rozhovoru.

Celý článek
0

Jako vakcíny? EU chce nakupovat strategické suroviny společně. To nebude fungovat, varují těžaři

Bruselský nápad společného nákupu kriticky důležitých surovin pro evropský průmysl nebude fungovat, tvrdí zástupci těžařských firem.

Bruselský nápad společného nákupu kriticky důležitých surovin pro evropský průmysl nebude fungovat, tvrdí zástupci těžařských firem.

Celý článek
0

Sto milionů pro Worldee. Český cestovatelský startup nakopne nový investor, je jím Smička z Bazoše

Radim Smička, šéf Bazoše, posílá olomoucké cestovatelské platformě Worldee tři miliony eur. Další milion přidávají současní investoři Kaiperi Venture Capital. Finanční injekci se startupu podařilo získat i díky nedávnému rozhovoru, který jeho zakladatel Tomáš Zapletal poskytl Hrotu.

Radim Smička, šéf Bazoše, posílá olomoucké cestovatelské platformě Worldee tři miliony eur. Další milion přidávají současní investoři Kaiperi Venture Capital. Finanční injekci se startupu podařilo získat i díky nedávnému rozhovoru, který jeho zakladatel Tomáš Zapletal poskytl Hrotu.

Celý článek
0

Putin si chtěl hrát na Stalina, ale dopadl spíš jako car Mikuláš. Ovšem s atomovkou

Na ruskou mobilizaci čekala před první světovou válkou celá Evropa. Ta Putinova je známkou toho, že Rusy koloniální válka kdesi na okraji impéria moc nebere

Putin si chtěl hrát na Stalina, ale dopadl spíš jako car Mikuláš. Ovšem s atomovkou
Mobilizace na ruském venkově, léto 1914. | Profimedia.cz

Na jednom banketu pořádaném v červnu 1914 se německý císař Vilém II. přitočil k bankéři Maxi Warburgovi a prohodil s ním pár vět. Z Warburgova deníku víme, že si monarcha dělal starosti s ruským zbrojením a s „tou plánovanou výstavbou železnic“, která hrozila, že zkrátí skoro napolovic dobu, kterou Rusko potřebuje k mobilizaci svých vojsk. Odhadoval, že Rusko zaútočí na Německo v roce 1916, a nadhodil, „zda by nebylo lepší nečekat a udeřit nyní“.

Vilém sice nebyl žádný génius (mírně řečeno), ale obavy z ruské mobilizace s ním sdíleli i mužové, kteří o válce a míru skutečně rozhodovali – kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg, ministr zahraničí Gottlieb von Jagow či náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke. Pouhý týden po výše zmíněné konverzaci zastřelil Gavrilo Princip v Sarajevu následníka rakouskouherského trůnu, a tak pánové „sofort“ dostali, co chtěli a čeho se zároveň tak báli.

Nebýt Vladimira Putina, na slovo „mobilizace“ bychom málem zapomněli. Stejně jako na skutečnost, že to není poprvé, co na vyhlášení ruské mobilizace čekala se zatajeným dechem celá Evropa: od korunovaných hlav a náčelníků generálních štábů po nejposlednějšího dělníka v továrně.

Měsíc po zmíněném sarajevském atentátu vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, a když car Mikuláš II. 31. července 1914 nařídil mobilizaci – zdlouhavý a do puntíku naplánovaný proces, který měl na hranice Německa a Rakouska-Uherska přivést nejpočetnější armádu světa –, nešlo již válku žádnou mocí zarazit.

Putin si na rozdíl od Mikuláše zvolil místo a čas zahájení války sám a k vyhlášení mobilizace ho donutily až porážky na bojišti. Jeho válečné vyhlídky jsou ale stejně tak nevábné jako ty Mikulášovy (a připomeňme si, že ty zněly: revoluce, abdikace a nakonec kulka). „Speciální vojenská operace“ na Ukrajině se – stejně jako první světová válka a na rozdíl od „Velké vlastenecké“ – nestala v očích běžného Rusa něčím, za co by stálo bojovat a umírat. Putin a jeho represivní orgány nakonec samozřejmě nějaké vojáky zmobilizují. Jeho snaha zmobilizovat obyvatelstvo celé země – jako se to stalo v letech 1941 až 1945 – ale naprosto selhala. Rusy zkrátka vzdálená koloniální válka kdesi na periferii impéria nezajímá tolik, aby za ni chtěli cedit krev.

Zlatá éra mobilizace

Jméno někdejšího náčelníka německého generálního štábu Alfreda von Schlieffen dnes známe hlavně kvůli „Velkému memorandu“, které sepsal na přelomu let 1905 a 1906. Uplynulo tehdy jen pár měsíců od ostudné porážky Ruska Japonskem a Schlieffen to správně chápal jako zásadní změnu strategické situace v Evropě. Už nějakou dobu bylo jasné, že v příští válce bude Německo bojovat na dvou frontách, a Schlieffen hodlal k vítězství využít zaostalosti a slabosti Ruska.

Moderní válka v té době stále více závisela na počtu vlaků, které stát dokáže v co nejkratší době vypravit k hranicím, a Německo mělo skoro desetkrát hustší železniční síť než Rusko. Schlieffen proto navrhoval ponechat východ země hájený – proti pomalu mobilizujícímu Rusku – jen několika divizemi a veškerou válečnou mašinerii vrhnout na západ, obchvatem přes Belgii a Nizozemsko obejít pohraniční opevnění Francie a během necelých šesti týdnů dosáhnout „anihilace“ francouzské armády. Teprve pak se měli Němci obrátit na východ a smést všechny ruské jednotky, které by mezitím pronikly do země.

Schlieffenův nástupce Helmuth von Moltke mladší plán rozpracoval a dlouho se zdálo, že nemá chybu. Počínaje rokem 1910 ovšem začali němečtí špioni hlásit, že se Rusko z porážky překvapivě rychle oklepalo: ekonomice se po reformách premiéra Stolypina nebývale dařilo, ruská armáda mohutně zbrojila a k hranicím se – díky francouzským půjčkám – natahovaly prsty nových strategických železnic.

Moltke své obavy vtělil do dopisu kancléři Bethmann-Hollwegovi, v němž připomínal, že Rusko v letech 1905 až 1911 zkrátilo čas mobilizace na polovinu (tedy na třicet dní), a v roce 1912 má navíc spustit další velký železniční program: „Znamená to, že zatímco nyní je ruská armáda schopna přepravit k západní hranici a připravit k boji polovinu své armády do třináctého mobilizačního dne a dvě třetiny do osmnáctého mobilizačního dne, po dokončení plánu výstavby železnic bude Rusko schopno nasadit dvě třetiny armády již do třináctého mobilizačního dne a celou sílu do osmnáctého mobilizačního dne.“

Hraní si s vláčky

V uplynulých letech samozřejmě nezahálelo ani Německo. Jestliže v roce 1870 trvala pruská mobilizace ve válce proti Francii 27 dní, těsně před první světovou válkou se tuto dobu podařilo stlačit na pouhých třináct dní, během nichž mělo jedenáct tisíc vlaků převézt na frontu dva miliony mužů, 600 tisíc koní a k tomu veškerou jejich výzbroj a výstroj. Byla to úctyhodná čísla, ovšem nečekané ruské pokroky znamenaly vyhlášení neofi­ciálního závodu v rychlosti mobilizace a stavby železnic.

Vnímala to i veřejnost a psaly se o tom knihy a noviny. Už v srpnu 1910 například brněnské Lidové noviny publikovaly zprávu o nové knize ruského generála a bývalého ministra války Alexeje Kuropatkina a převyprávěly z ní pasáž o strategických železnicích. Nejlépe na tom bylo podle článku Německo se 17 tratěmi a 23 kolejemi k ruským hranicím, proti kterým mohlo Rusko postavit jen pět tratí. Další čtyři trati natáhlo Rusko podle článku k rakouskouherským hranicím. Rakousko ovšem, jak své čtenáře ujišťovaly Lidové noviny, docílilo „ohromných výsledků proti Rusku pro útok i obranu“, když v posledních letech vybudovalo osm tratí s deseti kolejemi, po kterých mohlo na hranice během pouhých 24 hodin dojet 260 vlaků.

Hraní si s vláčky většinou vliv na mezinárodní politiku nemívá, v tomto případě ale bohužel mělo. Po odeznění sarajevských výstřelů se v nejvyšších patrech německé politiky rozhostila pochmurná a osudová nálada; asi jako byste v tmavé místnosti poslouchali opery Richarda Wagnera. Všichni dumali nad tím, že Rusko bude během několika let mnohem nebezpečnějším soupeřem než dnes, a nechtěli nechat toto „zavírající se okno“ (jak to v knize Nešťastná válka nazval historik Niall Ferguson) úplně zavřít.

Dokládá to řada depresivních výroků. Týden po atentátu se kancléř Bethmann-Hollweg nechal slyšet, že po dostavění ruských železnic „bude naše situace neudržitelná“, ministr zahraničí Jagow telegrafoval o něco později do Londýna vyslanci Lichnovskému a sdělil mu, že až Rusko dokončí strategické železnice a posílí baltskou flotilu, „rozdrtí nás přesila jeho vojáků“, a Moltkeho zástupce Alfred von Waldersee poznamenal, že Německo nemohlo mít ve válce „nikdy lepší vyhlídky“ než nyní.

Německé obavy z ruské mobilizace a zbrojení rozhodně nebyly jediným důvodem pro zahájení první světové války. Vysvětlují ale, proč Německo tak pevně stálo za Rakouskem-Uherskem a proč tak málo usilovalo o odvrácení války.

Smutné konce

Válka se nejdřív v Rusku těšila spektakulární podpoře a 2. srpna 1914 holdovaly dle knihy Richarda Pipese Dějiny ruské revoluce Mikulášovi před Zimním palácem vkleče statisíce Rusů. Car jim na oplátku dal „svatý slib“, že neuzavře mír, dokud jediný nepřítel zůstane na ruské půdě. Naneštěstí pro Mikuláše a Rusko vydrželo toto nadšení jen krátce. Ruští vojáci sice – jak měli po staletí ve zvyku – statečně čelili smrti, ale chybělo jim vlastenecké cítění, a když dohled nad nimi zeslábl, neplnili rozkazy a hromadně dezertovali. Jak píše Pipes, vojáci žádné jiné armády té doby se nevzdávali nepříteli v takovém množství jako Rusové.

Kromě toho měli mizerné velení, nedostatek zbraní, nábojů i jídla a ani slavná ruská mobilizace neběžela tak, jak měla. Rychlost sice nakonec vcelku ušla, ale často „vyplivla“ zmatené vojáky tam, kde je nikdo nepotřeboval, a velká část z nich navíc neměla čím střílet.

Na konci prvního roku války mělo Rusko 6,5 milionu vojáků, ale jen 4,6 milionu pušek, přičemž továrny jich dokázaly vyrobit méně než třicet tisíc měsíčně. Bylo proto potřeba počkat, až si soudruha ve zbrani vezme smrt a jeho puška bude volná. Ruská vojska sice díky obrovské lidské převaze držela nepřítele v bezpečné vzdálenosti od Petrohradu a Moskvy, ale počáteční vlastenecké nadšení se brzy změnilo v apatii, skřípění zubů a vztek a po dvou a půl letech války politický systém Ruska zkolaboval. Nejdřív přišla únorová revoluce, po ní následovala (velká) říjnová revoluce a pak už Mikuláše nečekalo nic jiného než bolševická kulka ve sklepě jednoho domu v Jekatěrinburgu. Smutný osud.

Lidé? Stojí! Stojí a bojují!

Druhá světová válka, kterou Rusové nazývají „Velká vlastenecká“, vzbuzovala v obyčejných Rusech (u jiných národů Sovětského svazu je to složitější) daleko silnější emoce. A není se co divit, počáteční porážky byly tak drtivé a Hitlerova brutalita tak nelidská, že Rusům – stejně jako dnes Ukrajincům – šlo o samotné bytí a nebytí. Idealizovat si onu dobu a míru tehdejšího vlastenectví a sebeobětování rozhodně není namístě. V týle ruských vojsk neustále operovaly speciální „zahrazovací“ oddíly, minimálně 158 tisíc ruských vojáků bylo během války odsouzeno k smrti kvůli dezerci či vyhýbání se boji, dalších 446 tisíc čekalo uvěznění a zhruba stejný počet jich za trest skončil v kárných oddílech posílaných coby „kanónenfutr“ do nejnebezpečnějších bojů.

Vlastenectví a ochota mnoha Rusů bojovat byly přesto nefalšované a některé vzpomínky na tehdejší dobu působí až neskutečným dojmem. Například zápis ze soukromého deníku předsedy stalingradského výboru pro obranu Alexeje Čujanova, který zaznamenal rozmluvu vojáka zraněného ve Stalingradu s nováčky, kteří zrovna přijeli na frontu. „Všechno hoří – domy, továrny, zem, všechen kov se taví,“ líčil raněný voják. A na dotaz „A co lidé?“ odpověděl: „Lidé? Stojí! Stojí a bojují!“

Z Mnichova přes Mety do Paříže. Mobilizovaní němečtí vojáci odjíždějí na frontu. Jejich přání se nikdy nevyplnilo, Schlieffenův plán selhal a Německo Paříž nikdy nedobylo.
Profimedia.cz

Sovětská propaganda s těmito pocity velmi šikovně pracovala a během prvního půl roku války stvořila zbrusu novou hrdinskou hagiografii. Lidé v zázemí se upřímně dojímali nad mučením a oběšením partyzánky Zoji Kosmoděmjanské nebo nad osudem 28 „panfilovců“, kteří předtím, než do posledního padli, zničili dvacet nacistických tanků.

Jejich politruk Kločkov při té příležitosti stihl zakřičet nesmrtelné souvětí: „Rusko je velké, ale ustoupit není kam, za námi je Moskva!“ (Co na tom, že se první příběh udál nejspíš poněkud jinak a ten druhý se asi vůbec nestal.) Statisíce vojáků posílaly svým dívkám a ženám v dopisech úryvky z tehdy neuvěřitelně populární básně Konstantina Simonova Čekej na mne a já se ti vrátím a Alexandrovci už tehdy – stejně jako dnes – zpívali píseň Svatá válka, ve které se „prohnilé fašistické špíně“ slibuje kulka do čela a „stlučení pevné rakve“.

Vypelichané „zetko“

Namístě je se ptát, nakolik se toto vzepětí podařilo Putinovi napodobit po více než sedmi měsících jeho války. A odpověď zní, že ani trochu, pokud se tedy nepočítá – dnes už poněkud vypelichané – písmeno „Z“. Od Charkova museli Rusové utéct a k odvodu se přihlásilo „tolik“ dobrovolníků, že Putin musel vyhlásit částečnou mobilizaci.

Ukrajinci naproti tomu mají všechno – hrdiny z Azovstalu, vzpomínku na mrtvé a znásilněné z Buči, spoustu internetových memů (ten o ruské válečné lodi, která měla jít a nakonec také odešla „na chuj“, zdaleka nebyl poslední), nadšení, odhodlání i víru. A samozřejmě velmi výkonnou a účinnou propagandu, která staví na reálných příbězích.

Obsazení hlavních rolí zkrátka nevyšlo a Putin se ocitl v kůži Mikuláše II. A to je – vzhledem k tomu, jakou si dal v posledních letech práci, aby novou ruskou identitu vystavěl kolem kultu Velké vlastenecké války – dost žalostný a hodně absurdní závěr.

Nepodceňujme ale Putina. Selhal, ale na rozdíl od neschopného Mikuláše má atomovou bombu, mnohem loajálnější – byť, jak se ukazuje, velmi nenadšené – „poddané“ a výhodu zpětného náhledu na to, jak před více než stoletím poslední ruský car dopadl. Rusy bude jeho válka každopádně ještě hodně bolet.