Půjde to i bez mužů? Lidstvo stojí na prahu asexuální revoluce

Důkazy o nepohlavním rozmnožování se (nepohlavně) množí. Děti z celibátu mohou být součástí reakce na rostoucí poptávku po radikální proměně fungování lidstva

Půjde to i bez mužů? Lidstvo stojí na prahu asexuální revoluce
ilustrační foto | Profimedia.cz

Třiadvacetiletá Kostaričanka se 7. června stala mediální hvězdou. Ačkoli žila v naprosté izolaci, bezmála dala život dceři. Neposkvrněnému početí chybělo k triumfálnímu dovršení jen maličko. Řeč je o samičce krokodýla amerického, obyvatelce zoologické zahrady Parque Reptilandia (má-li vlastní jméno, zprávy jej snad z obavy ze zneužití citlivých plazích údajů zatajily).

Minulý měsíc její příběh podrobně popsala britská vědecká Královská společnost. Je starý pět let. Když bylo krokodýlici osmnáct, našli její ošetřovatelé v jejím výběhu čtrnáct čerstvě snesených vajec, která tam neměla být. Samička žila v přísném celibátu a s ostatními krokodýly se nestýkala. Zprávu o kostarické události zveřejnila 7. června Královská společnost a ještě týž den ji převzal týdeník The Economist; vzápětí se přidala další světová média.

Ze čtrnácti snesených vajec se sedm zdálo být oplodněných. Tým překvapených vědců je následující tři měsíce uměle živil v inkubátoru. Nestalo se však nic; vejce selhala. Když ztratili naději na živý přírůstek, vědci všech sedm vajec otevřeli, aby jejich obsah vyhodnotili. V sázce byla odpověď na kardinální otázku: zahrála zde při oplodnění krokodýlice roli náhoda, nebo je možné, aby se o potomstvo postarala ona sama, bez pomoci partnera? V prvním případě by si jen někdo z Parque Reptilandia odpovědný za její celibát uřízl ostudu. V druhém případě bychom měli na stole důkaz o tom, že krokodýlí samice se umějí rozmnožovat, aniž by se jim do toho pletli samci. Z důvodů, o kterých bude vzápětí řeč, je to nesmírně důležité.

Dcera celebrity

Na jaře roku 2018 se tak v laboratořích v Kostarice a ve Spojených státech odehrávalo obrovské drama. Šest vajec neukázalo při pitvě nic. Sedmé však obsahovalo pěkného maličkého krokodýla, jenž se sice nevyklubal ven, ale byl již natolik vyvinutý, aby z něho vědci poznali, že jde o dceru zmíněné krokodýlí celebrity.

Vzorek dceřina srdečního svalu putoval spolu se vzorkem matčiny kůže do laboratoře firmy Novogene v kalifornském Sacramentu na analýzu DNA. Účelem bylo osekvenovat celý genom nenarozeného krokodýlího děvčete. Takto vytvořené datové sady si pak vzal do parády software jménem ParthenoGenius; měl za úkol hledat důkazy o případném otcovství (přítomnost otcovských alel, řečeno odborným slovníkem).

 

Takové hledání jde pomalu. Zjednodušeně řečeno, software hledá a srovnává genotypové chyby a podle jejich „rukopisu“ odhaduje výsledek. Pokud se typ chyby v dostatečně vysokém procentu případů u matky a dcery shoduje, vyhodnotí ParthenoGenius dotyčnou zkoumanou jako partenogena, tedy jedince vzniklého partenogenezí (česky pannobřezost nebo samobřezost).

Pro úplnost si lze samozřejmě také představit, že Bůh si rozmyslel sázku na člověka, z lásky se krokodýlem stal a naše kostarická dceruška se na světě měla ocitnout coby Mesiáš. Z typicky lidských důvodů se této možnosti lidé seriózně nevěnují: buď ji považují za nesmysl, protože věří v Boha, nebo ji považují za nesmysl, protože v Boha nevěří.

Bez ohledu na teologické rozpaky ParthenoGenius odhalil, že snesená krokodýlí vejce skutečně mají pouze matku; otec jim chybí ještě dříve, než se stalo zvykem u lidí. Následná analýza zjišťovala, o který typ pannobřezosti jde. Prostá duplikace pohlavních buněk je ta jednodušší možnost; té druhé, jež matčiny pohlavní buňky alespoň kombinuje, se říká logicky automixis.

Když výsledky z Novogene dorazily, způsobilo to poprask. Devětadevadesát procent chyb se u matky i dcery shodovalo, ukázala analýza. Nade vši rozumnou pochybnost tak dal zkoumané krokodýlí samičce vzniknout konkrétní typ automixis, dosud známý pouze u bezobratlých. Krokodýl americký je tak nejvyšším živočichem, o němž si dnes jsme jisti, že je schopen se alespoň pokusit o partenogenetické rozmnožování.

 

Tomu příběhu předcházelo čtrnáct milionů let. Tehdy měli (podle zprávy Královské společnosti) předkové krokodýla amerického poslední šanci si schopnost pannobřezosti geneticky zakódovat. Jak často ji za tu dobu využívali, dosud nevíme. Zato víme, že schopnost mít k dispozici výsadu v podobě dvou typů rozmnožování jsme dosud připisovali jen nižším živočichům neprávem.

Kdy se to dokážou naučit lidé

A co je komu do krokodýlů? můžete se teď právem zeptat. Odpověď však zní, že leccos. Zpráva sama by se za jiných okolností do mainstreamových médií nejspíš dostala jen okrajově. Načasování jejího vydání z ní však činí příspěvek k debatě daleko širší – k debatě, která se lidstva týká zcela bezprostředně.

„Samice několika velkých a složitých zvířat, jako jsou ještěrky a žraloci, se mohou rozmnožovat bez samců,“ psala britská BBC již před devíti lety, kdy se termín partenogeneze začal právě díky ještěrkám a žralokům objevovat i mimo odborné publikace. „Nyní si uvědomujeme, že se to děje ve volné přírodě častěji, než jsme si mysleli. Mohli by se tedy lidé naučit tento biologický trik, který umožňuje ženám otěhotnět podle jejich vlastních plánů, aniž by v tom byly závislé na mužích?“

Výzva nejspíš nebyla myšlena doslova, a i kdyby byla, mnoho by to na věci neměnilo. Člověk se partenogeneticky množit neumí; řečený proces se u něho objevuje pouze v rakovinných nádorech. Nespokojené ženy dneška nemají reálnou naději, že si potomstvo pořídí samy, bez mužské intervence.

 

To má několik technických důvodů, z nichž většina má původ ve skutečnosti, že samobřezost je dlouhodobě evolučně nevýhodná. Absence partnerských pohlavních buněk znamená absenci vzájemného vykrývání genetických nedostatků; efektivně vzato tak je partenogeneze něco jako superincest. (Z toho zřejmě plyne i schopnost vy­užívat samobřezosti pouze jako jedné z možností rozmnožování – tak to má kromě krokodýlů zařízeno například varan komodský nebo mšice.)

Léčba neaktivity

Současná technická nedosažitelnost samobřezosti však zastírá fakt, že právě tím směrem se lidský vývoj zdá ubírat. Partenogeneze by mohla být konečným triumfem snahy oddělit sexuální aktivitu od rozmnožování – což je deklarovanou náplní levé části politického spektra prakticky všude tam, kde ono spektrum nějakou levou část má. Relativně málo invazivní nitroděložní oplodnění (IUI) i početí v příslovečné zkumavce (IVF) jsou v tom směru prvními krůčky. Původně byly zamýšleny jako metoda léčby neplodnosti; dnes tvoří součást nabídky služeb zdravým ženám, které mají zájem o dítě, ale ne o vztah s mužem.

Přebírání někdejší genetické loterie do vlastních rukou tím zdaleka nekončí a není jen doménou politiků. Běžného rozmnožování může dosáhnout jen heterosexuální pár; každá odchylka (například homosexualita) znamená buď zřeknout se vlastního potomstva, nebo využít některé z technologických možností (pro ženu je tento postup z definice snadnější). Loni se 7,1 procenta Američanů klasifikovalo jako LGBT; je to nejvyšší takový údaj v dějinách. Zároveň počet sexuálně neaktivních lidí stoupá; loni v USA hlásilo celoživotní absenci sexuální aktivity 27 procent mužů ve věku osmnácti až třiceti let; v roce 2008 to bylo osm procent. Přestává být sex-appeal sexy?

 

Možná. Na sedmdesát procent amerických párů se dnes poprvé potká na digitální seznamce. Distribuce zájmu je však nerovnoměrná: 78 procent nejatraktivnějších žen (ekonomicky obvykle soběstačných, tudíž bez tlaku na rychlé řešení) líčí na dvacet procent nejatraktivnějších mužů. Bez partnera tak zůstává větší procento lidí obou pohlaví než dříve – i proto, že mladí lidé uvyklí primárně digitálnímu vzájemnému kontaktu obtížněji rozvíjejí sociální dovednosti. Změna společenského postavení svobodných matek má zase za následek, že stále více chlapců vyrůstá bez otcovských vzorů. To muže dále znevýhodňuje, stejně jako odsudek „toxické maskulinity“ ze strany vlivného zábavního průmyslu. Je průměrný roční pokles hladiny testosteronu o jedno procento důsledkem, nebo příčinou takového stavu? Dosud nevíme.

Pletl se Shakespeare i Freud

Na to téma logicky existuje pramálo tvrdých faktů. Lze si však snadno představit, že razantní oslabení pouta mezi sexuální aktivitou a rozmnožováním oslabuje i zájem o sex samotný – zejména ve chvíli, kdy kýžené ovoce visí pro mnoho mužů příliš vysoko. Shake­spearova poučka o tom, že je lepší život bez štěstí než bez lásky, tak dostává zabrat. Postřeh Sigmunda Freuda o všudypřítomnosti sexu jako konečné motivace k mnohému lidskému jednání na tom není o nic lépe. Biblický Nový zákon, postavený z jedné strany na vztahu otce a syna a z druhé na symbolu mateřské lásky, se ocitá mimo hru. Blíže nové rea­litě může být Lebensborn, nacistický plán chovu dobře vyšlechtěného lidského plemene.

Renomovaný sloupkař z The New York Times a spisovatel Thomas Friedman se neotřelými pohledy na planetární problémy živí. Na začátku května napsal pro Timesy následující řádky: „V poslední době jsem hodně myslel na Pandořiny skříňky, protože my, homo sapiens, dnes děláme něco, co jsme neudělali nikdy předtím: zvedáme víka na dvou obřích Pandořiných skříňkách současně, aniž bychom měli tušení, co by z nich mohlo vylézt.“

První Pandořinou skříňkou měl Friedman na mysli klimatické změny. Jako bychom si hráli na Boha, píše Friedman, řítíme se z jedné klimatické epochy do druhé. Až dosud – rozhodně pokud se týká živé lidské paměti – se o počasí většinou staraly přírodní síly ovládané fyzikálními zákony, jako je obíhání Země kolem Slunce.

Druhou skříňkou je podle Friedmana rozvoj umělé inteligence. Již dnes jsme schopni vyrobit stroje, které se blíží obecné inteligenci a daleko přesahují mozkovou sílu, s níž jsme se přirozeně vyvinuli sami; znovu, jako bychom si hráli na Boha.

Klimatické změny představují formálně jednoznačný typ problému: i přes jistou antropogenní stopu jde o to, jakým způsobem se mění naše okolí. Umělá inteligence (a potažmo celý technologický vývoj) zase klade nepříjemné otázky ohledně změn našeho vztahu k našemu okolí, k němuž pochopitelně patří i ostatní lidé.

 

Obavy jsou namístě a lidé jimi nešetří. Populární Globální den ekologického dluhu (Earth Overshoot Day – určuje datum, na něž připadá chvíle, kdy obyvatelé Země vyčerpají přírodní zdroje v témže roce obnovitelné či nahraditelné) se ne­ustále posouvá směrem vzad – v roce 1971, kdy jej britský ekolog Andrew Simms založil, připadl na 25. prosince, letos nastane již 2. srpna. Počet Američanů (citované údaje obvykle pocházejí z USA, protože americká scéna je nejlépe zmapovaná), kteří se obávají rozvoje umělé inteligence, převyšuje počet technooptimistů v poměru 2 : 1. Obě Pandořiny skříňky se podobnými statistikami jen hemží; z mnoha stran je slyšet ne­určité, ale urgentní varování, že „takhle už to dál nejde“. Že je třeba někde něco v lidském fungování zásadně změnit.

Jako to dělají včely

Neexistuje mnoho důkazů o opodstatněnosti onoho pocitu, tím méně pak shody na tom, v čem by ona změna měla spočívat. Kdyby však byl psal týž text o pět týdnů později, dost možná by Friedman – i pod vlivem amerického krokodýlího příběhu – zmínil ještě jednu skříňku, ještě hlubší a temnější, než jsou dvě předcházející dohromady. Je to skříňka, v níž byl až donedávna uzamčen způsob, jímž lidé nahlížejí na sebe sama a na své nejbližší. I to měníme podle vlastní vůle, byť často s nechtěnými následky.

Tradicionalisté nad tím lomí rukama. Je však možné, že ono „něco“, co je třeba začít dělat docela jinak než dosud, je právě základní organizace lidské existence, respektive reorganizace, k níž volky nevolky spějeme. Lze si představit lidské společenství organizované způsobem blízkým organizaci včel či mravenců? Dokud byl muž pro rozmnožování nezbytný, postaral se vývoj o plus minus rovnoprávné postavení obou pohlaví, protože bylo zapotřebí jejich vzájemné spolupráce.

 

Pokud by se však ukázalo, že muž nezbytný není, byl by důvod k jeho další existenci (o dominantním postavení vůči ženě ani nemluvě) v současné podobě? Stačil by jako trubec, dělník, válečník? Mimochodem, právě včely i mravenci organizují své rozmnožování i za účasti partenogeneze, jednoduššího, „levnějšího“ – ač méně dokonalého – způsobu množení. Samcům to dává vždy podřízenou roli.

Debata o tom, jestli je člověk hotové dílo, nebo jestli je jenom předstupněm organizace lepší, tak chystá nejnovější verzi, tentokrát v podobě souboje pohlaví. Nešťastně bezdětná kostarická krokodýlice bezděky přispěla k tomu, že do ní obě strany poprvé jdou bez jednoznačného vědomí, že až bude dobojováno, budou druhou stranu potřebovat