Komentář: Největší zelená fantasmagorie o vašich radiátorech za stovky miliard

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu

Celý článek
0

Ruští oligarchové opustili trh se superjachtami, jejich prodej klesl

Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.

Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.

Celý článek
0

Emun spouští v Česku nový private equity fond. Zaujme správce rodinného majetku, nadace nebo církve

Nový fond GPE se zaměřuje na investice do globálního soukromého kapitálu. Podle společnosti Emun zpřístupní menším investorům příležitosti, které jsou běžně určené pouze pro velké investiční instituce.

Nový fond GPE se zaměřuje na investice do globálního soukromého kapitálu. Podle společnosti Emun zpřístupní menším investorům příležitosti, které jsou běžně určené pouze pro velké investiční instituce.

Celý článek
0

Proč má nerostné bohatství devastující vliv na vývoj ruské ekonomiky i celé společnosti

Energetické suroviny jako ekonomická zbraň se Kremlu příliš neosvědčily. Válka naopak potvrdila, jak moc snadné příjmy z ropy a plynu Rusku dlouhodobě škodí

Proč má nerostné bohatství devastující vliv na vývoj ruské ekonomiky i celé společnosti
ilustrační foto | Profimedia.cz

Ruská státní televize odvysílala před koncem minulého roku pozoruhodný válečný spot. Jeho hlavním poselstvím bylo varování před nevyhnutelným utrpením, chudobou a zmarem, které čekají vzpurnou Evropu v příštích letech bez dodávek ruského plynu.

Několikaminutový vánoční příběh rodinky fašistů ze Západu byl na poměry kremelské propagandy nezvykle nápaditý, svým ruským způsobem vlastně i docela vtipný. Loňské studené svátky podle něj ještě rodiče s dvěma dětmi přežijí; zahřejí je kabáty. Nakonec ale ekonomické mizerii neuniknou. V závěrečné scéně matka u potemnělé štědrovečerní tabule v roce 2024 podává promrzlému, vyhladovělému muži a umouněným dětem vývar z domácího mazlíčka, konkrétně křečka.

Pohádka o snědeném hlodavci nebyla prvním ruským propagandistickým dílkem s energetickou tematikou; více či méně povedených videí zvěstujících Evropě potupné umrznutí vyhřezlo loni z ruských (dez)informačních kanálů s blížící se zimou víc. Hned po chrastění jaderným arzenálem šlo o druhý nejoblíbenější leitmotiv výhrůžek ideologů z Kremlu.

Zlomená hůl na Evropu

Není divu: energetické suroviny hrály v imperialistických plánech Vladimira Putina klíčovou roli od samého počátku. Vládce Kremlu začal s pěstováním závislosti Evropy na dodávkách plynu a ropy z Moskvy hned po svém prvním nástupu do funkce v roce 2000.

Zprvu se zdálo, že léta trpělivé práce na zaháčkování se na starém kontinentu, při níž ruský režim používal širokou škálu nástrojů od běžné diplomacie přes uplácení evropských politiků až po manipulaci veřejným míněním, přinesla očekávané plody. Můžeme jen hádat, do jaké míry se Putinovi podařilo ovlivnit současné směřování evropské energetiky. V každém případě mu ale západní masochistická snaha o odčinění klimatických hříchů s pomocí ruského plynu zajistila mimořádně silnou ekonomickou páku.

Vydírací potenciál se hodí i v mírových časech, obzvláště cenný ale měl být během plánované anexe Ukrajiny. Putin sice očekával, že se sousední země zmocní hrubou silou tak rychle, že evropští politici ani nestihnou vyjádřit znepokojení, pokud by se ale Evropská unie přece jen vzpouzela přijetí nové geopolitické reality na své východní hranici, mělo ji přivést k rozumu vydírání hrozbou hospodářské katastrofy spojené s uzavřením kohoutů na plynovodech a ropovodech z východu.

Dnes, po roce trvání Putinova zpackaného pokusu o obnovu uvadající slávy ruského impéria, můžeme říct, že jeho ekonomické zbraně selhaly stejně jako ty vojenské.

Ruští těžaři se odstřižením od většiny Evropy připravili o spolehlivé, poctivě platící zákazníky. Noví se hledají těžko, Gazprom a Rosněfť musejí prodávat hluboko pod cenou a erár silně závislý na příjmech z prodeje ropy a plynu krvácí. Zprávy o umrzlých Němcích, Francouzích nebo Britech přesto stále nepřicházejí.

Propaganda dál maluje ekonomickou situaci v barvách veselých odstínů. Realita bez kremelských růžových brýlí ale vypadá úplně jinak. Válka naplno obnažila žalostný stav ruské ekonomiky a potažmo celé společnosti. Teorií o příčinách zaostalosti rádoby velmoci jak v průmyslu, tak ve službách a vlastně ve všech sektorech hospodářství s výjimkou kutání v zemi existuje mnoho. Jedna z nejzajímavějších označuje za klíčový brzdný faktor právě nerostné bohatství. Nejenže tedy podle ní suroviny selhaly jako zbraň, ale navíc jsou jednou z prapříčin celé všeobecné ruské mizerie.

Příliš pohodlné bohatství

Jedním z nejproslulejších zastánců teorie o „ropném prokletí“ či obecněji o „prokletí nerostného bohatství“ je americký ekonom Michael Ross. Ten už v roce 2005 přišel s rozsáhlou prací, v níž popisuje hrozící nežádoucí dopady snadných, v podstatě nijak nezasloužených výdělků z přírodních zdrojů. Projevy onoho prokletí ukazoval na konkrétních případech mnoha zemí včetně Ruska.

V zásadě Ross hovoří o třech hlavních negativních jevech. Zaprvé, pokud dosáhnou příjmy z prodeje surovin úrovně, kdy tvoří základ „výsledovky“ hospodaření vlády, kvůli silně kolísavým cenám komodit to v podstatě znemožní stabilní a předvídatelnou fiskální politiku.

Druhé riziko spočívá v tom, že společnost bohatnoucí bez většího vlastního přičinění nevyhnutelně zpohodlní. Proč se namáhat, vymýšlet, inovovat a vyrábět, když peníze doslova tryskají ze země a všechno potřebné si za ně lze koupit v zahraničí?

Třetí hrozbou je koncentrace moci a bohatství, pro niž jsou výnosná naleziště ropy, plynu nebo kovů ideální živnou půdou. Jejich těžbu si většinou drží ve svých rukou stát. Ať už má podobu blízkovýchodního ropného království, nestabilní a výbušné africké diktatury, nebo politického systému tvářícího se naoko demokraticky jako v případě Ruska, vládcům dovolují příjmy státních firem nejen žít v okázalém luxusu, ale také upevňovat svou moc.

Posilování pozic umožňují finance z ropy a plynu dvěma cestami. Tou první jsou masivní investice do loajální armády. Druhou výhodou příjmů ze surovin je pro „panovníka“ velká míra nezávislosti na občanech, jimž vládne. Jelikož provoz státu z velké části financují petrodolary, není nutné daňovým poplatníkům nijak zvlášť nadbíhat.

Výsledný stav s sebou podle Michaela Rosse přináší mnoho dalších negativních vedlejších efektů. Kolem státních molochů obchodujících s nerostným bohatstvím se například vytváří okruh vyvolených oligarchů, kterým vládce umožnil přisát se na bezedný penězovod. Další externalitou je korupce, která postupně prostupuje jednotlivými vrst­vami společnosti až do jejích základů.

Ekonomové i sociologové v minulosti Rossovo zařazení Ruska mezi státy, které podlehly ropnému prokletí, často zpochybňovali. Navzdory všem problémům prý Moskva míří stejným směrem jako Západ, a přestože změny k lepšímu přicházejí pomalu, na rozdíl třeba od Demokratické republiky Kongo nebo Venezuely se alespoň nějaké posuny k lepšímu dějí.

Nové okolnosti a možná nečekaná zjištění o stavu východního impéria přinesená válkou ale nakonec dávají za pravdu spíš americkému profesorovi. Rusko viditelně trpí většinou syndromů prokletí nerostných surovin a lze to doložit na konkrétních faktech.

Privatizační baroni

Po rozpadu Sovětského svazu zvítězil v ruské politice proud, který prosazoval, aby se nový stát ubíral směrem modifikovaného západního kapitalismu. Prezident Boris Jelcin proto rozjel rozsáhlou privatizaci státních firem; soukromé vlastnictví mělo zdevastovanou ekonomiku restartovat.

V zavádění národohospodářských novot pokračoval také Jelcinův následovník Vladimir Putin a čistě ze statistických dat by se mohlo zdát, že s jeho osobou zažila ruská ekonomika opravdový rozkvět. Hrubý domácí produkt rostl po roce 2000 každoročně o pět až osm procent.

Hospodářský zázrak to byl ovšem jen zdánlivě. Hlavním tahounem ruského růstu byl stále víc hýčkaný obchod s nerostným bohatstvím. Před nástupem nového vládce Kremlu představoval vývoz energetických surovin asi dvě pětiny celkového ruského exportu. Po deseti letech Putinovy ropné diplomacie podíl stoupl až k sedmdesáti procentům.

Nový diktátor navíc dostal do vínku svého vládnutí nebývale příznivý vývoj na komoditních trzích. Cena ropy se během jeho první desetiletky dostala na historické rekordy – vysoko nad sto dolarů za barel. Právě v tom, ne v Putinově ekonomické genialitě je tedy třeba hledat příčiny krátkého rozkvětu Ruska.

Putin spolu s oligarchy upřednostňováním těžebního a těžkého průmyslu ale ve skutečnosti prohlubovali nebezpečnou jednostrannou orientaci ruského hospodářství a trest na sebe nenechal dlouho čekat. V druhé desetiletce se burza s ropou a plynem vydala opačným směrem. Spolu s dopady sankcí reagujících na obsazení Krymu v roce 2014 tak přestal stačit i rezervní fond s přebytky příjmů z předešlých let a relativně slušná bilance státního rozpočtu je dnes už jen výsledkem účetní kreativity při jeho sestavování.

Inovační prázdnota

Těžké není prokázat ani devastující vliv, který měla sázka na ropu, plyn a další suroviny na zbylá odvětví ruské ekonomiky. Příkladů kolapsu výroby kvůli chybějícím dodávkám ze Západu proběhlo za poslední rok médii mnoho; technologie chyběly automobilkám, k odstávkám byly nuceny strojírenské firmy, problémy měl také potravinářský průmysl.

Zdaleka nejhorší zaostalostí se ale zaskvěl sektor informačních a komunikačních technologií. Ukázalo se, že bez dodávek z Evropy nebo Spojených států si Rusové ani nezatelefonují, a představení vlastního modelu ruského laptopu vyvolalo mezi recenzenty hurónský smích.

Nejhorší zprávou pro Kreml ale bylo, že nesoběstačnost vyplula na povrch také ve zbrojním průmyslu, který měl být ruskou chloubou. Kdyby zbrojovkám nepomohla obcházet západní sankce Čína, zmohly by se maximálně na montování kalašnikovů. I rakety, drony nebo tanky totiž spoléhají například na americké čipy.

Zahnívání ruských firem dokazují také další statistiky. Například co do počtu patentů se ruští vědci nemohou těm americkým, ale ani čínským, či dokonce evropským rovnat – počty vynálezů jsou o několik řádů nižší. Zatímco do těžařské infrastruktury plynuly miliardy rublů, soukromý sektor investice hrubě podcenil.

Celosvětový průměr výdajů na výzkum a vývoj činí zhruba 2,6 procenta HDP. V inovativně zaměřených zemích ve východní Asii jsou téměř dvojnásobné, naopak v Rusku se dlouhodobě pohybují kolem jednoho procenta. Další důkaz o stavu ruské vědy asi není potřeba.

Ropná šlechta

Nejvíce devastující dopady má nicméně ropné prokletí na ruskou veřejnou správu, společnost a její svobodu. Přesně jak to popisuje Michael Ross, dekomunizace Ruska, a především Jelcinova privatizace státních firem vytvořily v nově kapitalistické zemi novou elitu, pohříchu se rekrutující zejména z řad bývalých komunistických kádrů s dobrými kontakty v Kremlu.

Kdo dokázal skoupit dostatečné podíly v ropných nebo plynařských podnicích, případně se zaháčkoval v jejich vedení, mohl si užívat výhod nedotknutelné a ekonomicky závratně prosperující společenské vrstvy.

Ta nezanikla ani s Putinovým příchodem; pouze zmizela jména některých neoblíbených miliardářů, jako byl třeba Michail Chodorkovskij, který za odpor vůči novému diktátorovi zaplatil nejprve vězením a pak nucenou emigrací. Místo něj se ale v žebříčku nejbohatších Rusů objevila nová jména a systém jinak funguje dál dle stejných zvyklostí.

Vladimir Putin
Profimedia.cz

O tom, že třetí znak ropného prokletí Rusko naplňuje měrou vrchovatou, tedy není třeba příliš pochybovat. Od jiných zemí se stejným stigmatem se ale Putinovo impérium přece jen v jedné podstatné věci liší. Zatímco třeba občanům zemí Perského zálivu dávají jejich panovníci pocítit alespoň částečné výhody plynoucí z nerostných pokladů (například ve formě levného benzinu či neexistence daní), Putin a jeho oligarchie nechávají padat pod panský stůl pouhé drobky.

Výsledkem jsou obrovské nerovnosti v životní úrovni lidí. Nejlépe se žije v Moskvě a Petrohradu, dobře se mají také obyvatelé regionů s ropnými a plynovými nalezišti v centrální části země. Na periferie ale nezbývá nic než chudoba a nulové vyhlídky na lepší budoucnost. A konečně, oligarchizace ruské společnosti nastartovaná z velké části při rozdělování přírodního bohatství je také příčinou ubohosti údajně druhé nejsilnější armády světa.

Přestože ruské výdaje na zbrojení za Putinovy vlády přesahují čtyři procenta HDP ročně a patří k nejvyšším na světě, ve skutečnosti ve zbraních nebo vojenských lidských zdrojích končí jen malá část peněz. Většinový podíl obranného rozpočtu se rozkrade a místo za tanky se miliony utratí za luxusní sídla a výletní jachty.

Poslední nevidomí

Argumentů, které potvrzují teorii Michae­la Rosse o devastujícím vlivu nerostného bohatství na vývoj ruské ekonomiky i celé společnosti, tedy existuje mnoho. Logicky se také nabízí otázka, zda a jak může největší země na světě z kolotoče zlodějin, korupce a potlačování svobody vystoupit.

Příklady ve světě existují: zdaleka ne každý stát podlehne pokušení pohodlného života z ruky do úst, financovaného z těžby a prodeje surovin. Vedle primitivních ekonomik, tyjících z produkce s tou nejmenší přidanou hodnotou, se najdou i rozumně hospodařící země.

Bylo by asi ale příliš odvážné věřit, že se Moskva vydá na norskou nebo kanadskou cestu, kde vlády snadné příjmy neprošustrují, ale snaží se je investovat, podporovat z nich ekonomickou diverzitu nebo tvořit rezervní polštář na horší časy.

Realističtější by mohla být transformace ruské ekonomiky, kterou by Putinův následovník provedl po vzoru zemí z Arabského poloostrova. Ropným šejkům nepříliš optimistická perspektiva pohodlného života na účet nerostného bohatství došla už před několika lety. Jednooborově zaměřenou ekonomiku se proto snaží rozkročit do sektoru služeb, masivně podporují třeba rozvoj cestovního ruchu.

Dobrým návodem, jak setřást ropné prokletí, je i arabské využívání dnešních zisků. Šejkové z nich platí „všimné“, kterým pobízejí ke stěhování do Dubaje, Dauhá nebo Rijádu bohaté zahraniční firmy třeba z finančního nebo technologického světa. Obrovské objemy peněz pumpují také do investičních fondů, které budoucí byznys zajišťují akvizicemi v zemích, jež kvůli menší přízni osudu při rozdělování přírodních zdrojů musely založit svou existenci na vynalézavosti a pokroku.

Největší otázkou zůstává, zda se v Rusku najde vůle. Pokud se totiž Moskva zbaví ropného prokletí, zároveň s tím se postupně začne drolit dnešní oligarchická struktura společnosti.

Jinak řečeno, reformy půjdou přímo proti zájmům nejmajetnějších ruských vrstev, které pochopitelně budou ztrátě privilegií klást odpor. A konečně, modernizace ekonomiky by nevyhnutelně oslabila i dnešní, prakticky neotřesitelnou roli prezidenta v politickém systému. Najde se mezi ruskými elitami někdo, kdo se do tak nevděčné a riskantní akce dobrovolně pustí?