Muhammad Rezá Mansúrí měl v půli května radostně napilno. Kromě své každodenní práce, rozvážení zboží dodávkou po Teheránu, oběhával úřady, aby si vyřídil poukaz na lepší budoucnost. Bylo jí třeba: zatímco jeho příjem za poslední rok nijak nestoupl, ceny spotřebního zboží vyletěly vzhůru; i nájem platil ve srovnání s loňskem dvojnásobný. Z tohoto zorného úhlu je dnešní Teherán jako Praha na steroidech – jen s tím rozdílem, že v Praze (a dalších světových velkoměstech) zapůsobil covid-19 na ceny nemovitostí jako brzda, kdežto v Teheránu právě naopak. 

Na rozdíl od Pražanů má Mansúrí a miliony jeho krajanů želízko v ohni, na němž se hřejí lepší příjmy. Tím želízkem je pár akcií, jež dostal před patnácti lety z rozhodnutí tehdejšího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Analogie s českými poměry tím pokračují. 

Akcie spravedlnosti

Když se v roce 1979 dostal k moci současný teheránský režim, jako všichni bandité napřed ukradl, co mohl, ovšem říkal tomu znárodnění. Ahmadínežád si bratru o čtvrtstoletí později předsevzal, že dostane miliony obyvatel své země z chudoby. Nechal za tím účelem sestrojit program nazvaný „akcie spravedlnosti“. Na padesát milionů Íránců mělo obdržet akcie asi tisícovky státních podniků na principu velmi podobném kuponové privatizaci, jež předtím skončila se smíšenými výsledky v Československu a katastrofálním chaosem v Rusku.

Ani v Íránu záměr úplně nevyšel. Z programu se stal nástroj, jenž umožnil převzít kontrolu nad privatizovanými firmami příslušníkům Republikánských gard; o vymýcení chudoby nemohla být ani řeč. Akcie spravedlnosti však neměly mnoho společného nejen se spravedlností, nýbrž ani s akciemi. Nebylo totiž možné je obchodovat na burze, což za normálnějších okolností patří k hlavním důvodům, kvůli nimž se vůbec stojí za to s dělením vlastnictví obchodních společností zabývat. Zhruba polovina firem určených k privatizaci zůstala ve státních rukou. Druhou polovinu spolkly bonjády, zhruba holdingy, které ovšem neplatí daně a jsou odpovědné pouze vrchnímu íránskému bossovi, ajatolláhovi Alímu Chameneímu.

Prodej, co můžeš

Zpět do současnosti: vláda prezidenta Rúháního je na tom ekonomicky prachbídně, ačkoli ne tak docela vlastní vinou. Zemi zasáhly tři na sobě nezávislé trable. První z nich jsou americké sankce, v roce 2017 obnovené z důvodů, které nedokáže nikdo přesně popsat. Druhou je kolaps cen ropy. Írán by podle ratingové agentury Fitch potřeboval prodávat barel ropy za astronomických 195 amerických dolarů (namísto současných 30 až 40), aby si udržel vyrovnaný rozpočet. 

Není tedy divu, že vláda shání peníze, kde může. V posledních dvou letech začala mluvit o privatizaci dalších státních podniků, což zájem o teheránskou burzu oživilo. A pak přišel třetí malér – koronavirus, jenž připravil 7500 Íránců o život, 130 tisíc dalších nakazil a většinu ostatních dusí ekonomicky. Privatizační plány v tu chvíli nabraly spád. Vláda slíbila napumpovat do ekonomiky na deset miliard dolarů – a jinak než rozprodejem aktiv je neumí získat.

Daniel Deyl

Dosud největší rybou, která do přístavu teheránské burzy doplula, je deset procent aktiv mamutího penzijního fondu Shasta v hodnotě plus minus půl miliardy dolarů. Její příjezdová vlna vynesla v půli dubna celou burzu – jejíž tržní kapitalizace se pohybuje okolo 200 miliard dolarů – o tři procenta výše. 

To je symptomatické. V kombinaci s inflací, která decimuje úspory těm, kdo nějaké mají, tak došlo k pozoruhodnému úkazu. Ačkoli trhy po celém světě zažívají v době covidu-19 těžké chvíle, teheránská burza stoupá, jako kdyby investoři očekávali bůhvíjaký rozkvět íránské ekonomiky. Nejlépe si vedou odvětví těžkého průmyslu a základních surovin – ocelárny Mobarakeh Steel, chemička Persian Gulf Petrochemical Industrial nebo těžařské firmy, jako je National Iranian Copper Industries.

„Jsme svědky velmi zvláštní události,“ řekl tamnímu ekonomickému serveru 90eghtesadi.com Hosejn Túsí z teheránské Hospodářské komory, „všechny trhy klesají, ceny ropy klesají, ale na našem trhu je to právě obráceně. Je jasné, že je to bublina.“

Nepřátelé znervózněli...?

Politici pochopitelně mají sklon vysvětlovat si to po svém, jako vlastní úspěch. „Když íránská burza začala posilovat, naši nepřátelé znervózněli,“ citovaly listy New York Times a Washington Post prezidenta Rúháního. „Ptají se, proč se naší burze vede tak dobře, když zbytek světa je v chaosu,“ řekl na přelomu dubna a května na zasedání vlády. „Je to díky úsilí všech firem a podnikatelů, stejně jako díky příhodnému načasování vstupu na kapitálový trh,“ dodal prezident.

Realita je nejspíš podstatně méně růžová, ačkoli index teheránské burzy skutečně od 19. března, kdy Írán oznámil první případ kororonavirového úmrtí, stoupl o více než 30 procent. Výjimkou nebyly šňůry dnů, kdy získával pět procent několikrát po sobě. 

Taková věc neunikla pozornosti lidí, kteří jinak mají příliš mnoho práce, než aby každý večer sledovali, jak si vedly akcie automobilky Iran Khodro. Není divu, svírá je řečená inflace – ačkoliv oficiální kurz íránského riálu vůči americkému dolaru je 1:42 000, na černém, realističtějším trhu vám jediný dolar vynese 170 tisíc. Naopak nájemné v Teheránu stouplo na pražskou úroveň, ačkoli průměrný tamní plat čítá sotva čtvrtinu. A uvažujete-li o koupi čtyřicetimetrového bytu v centru Teheránu, připravte si v přepočtu přes patnáct milionů korun.

(Bez)cenné papíry

Mezi lidi sevřené v inflačních kleštích patří i Muhammad Rezá Mansúrí, řidič dodávky z úvodu tohoto textu. „Chodil jsem po příslušných úřadech několik dnů, abych získal kód, který mi umožní obchodovat. V kancelářích se to jen hemžilo lidmi, jako jsem já,“ citoval jej americký list Washington Post. „Pět procent denně? To je sexy. Kde jinde najdete pět procent?“

Háček je samozřejmě v tom, že pět procent denně nenajdete jen tak nikde. Jak říká Hosejn Túsí z Hospodářské komory, ceny jsou nafouknuté právě proto, že obyčejní lidé vyhledávají akcie – obvykle považované za rizikovou součást investičních portfolií – jako relativně bezpečnou pojistku proti znehodnocení peněz inflací.

Vláda je v tom podporuje. Držitelé akcií spravedlnosti v prvních 49 státních (posléze „privatizovaných“) společnostech, které vláda na konci dubna uvolnila pro obchodování na burze, dostali měsíc na rozmyšlenou, jak s nimi naloží. Mohou je přímo prodat na burze ochotným kupcům, nebo je svěřit manažerům. (Někde na Bahamách se jistě zaleskly oči opálenému exfinančníkovi s irským pasem.)

Veliké kasino

Během prvního dne, kdy úřady vydávaly kódy umožňující přístup k obchodování, se takto zaregistrovalo na 50 tisíc Íránců. Vládní analytici předpovídali, že hodnota jejich cenných papírů stoupne na dvojnásobek. Namísto toho trh mírně poklesl. Riziko, že se z takových cenných papírů se stanou papíry navýsost bezcenné stejně rychle, jako jejich (teoretická) hodnota vyšplhala vzhůru, je zjevné.

Jestliže každá tržní bublina připomíná svým charakterem pyramidové schéma, tato bublina, jež vyrostla na íránské burze, má své nevábné specifikum. Vypustila ji sama teheránská vláda proti vlastním lidem. 

Jak řekl tamní finančník londýnským Timesům (v textu vystupuje pouze pod prvním jménem Afšar): „Írán nemůžete porovnávat s žádným jiným kusem světa. Nic tady není logické a přímočaré. Je to jedno veliké kasino.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl