Ozzy pro mě byl jistota. Když svět mlčel, on křičel. Když mě nikdo neposlouchal, on zpíval přesně to, co jsem cítil. A nebyl jsem sám. Pro miliony z nás byl Ozzy nejen princem temnoty, ale i králem. Jeho démoni byli naši démoni. Jeho bolest byla naší bolestí. A jeho přežití – zázrak, který nám dával víru, že i my můžeme přežít.

Bez Ozzyho by nebyl metal tím, čím je. Neexistoval by Black Sabbath – základní kámen žánru, co rozbouřil vody hudebního světa jako bouře, co se nedá zkrotit. Jeho sólová tvorba byla jako další kapitola života – někdy šílená, někdy melancholická, vždycky opravdová. Ozzy se nebál ukázat slabost. A tím byl silnější než všichni.

Pro svět tvrdé muziky znamenal Ozzy všechno. Byl jako maják, co svítí těm, kdo bloudí v bouři. Byl tu pro ty, kteří si nesou bolesti, frustrace, vztek, ale i touhu po lásce, po smyslu, po naději. Jeho hudba nebyla jen únikem – byla terapií. A jeho osobnost? Kombinace zmatku, geniality, temnoty i neuvěřitelného srdce. Byl zrcadlem naší doby i naší duše.

Když se dívám zpět, uvědomuju si, že byl průvodce. Sám zmatený, sám bojující, ale odhodlaný ukázat nám, že i v největším chaosu lze najít krásu.

A to je víc, než můžeš chtít od jakékoli legendy.

Ozzy, ať jsi kdekoliv… Díky. Za každý tón. Za každé slovo. Za to, že jsi tady byl.