U konce je tak několikaleté martyrium plné hádek, sporů a výčitek, které vyjednávání o nové stavební legislativě provázely.
Pokud bychom finální podobu zákona hodnotili podle známé definice kompromisu – tedy dohody, s níž není spokojená ani jedna strana sporu –, získal by jedničku s hvězdičkou.
V průběhu legislativního procesu tahali za kratší konec provazu tu developeři a stavaři, tu aktivisté a ochránci ohrožených brouků a ještěrek a v další chvíli zase lokální politici. Nakonec je ale výsledkem dohadů paragrafové znění, na němž každý najde nějaký ten škraloup.
Developeři si sice libují, že stavební zákon pomůže urychlit schvalování staveb, ti největší z nich ale neskrývají určité zklamání, že pod stůl spadl nápad na založení stavebních úřadů speciálně pro posuzování velkých developerských projektů. Zároveň dodávají, že zákon nepřinese ani slíbený princip „jednoho razítka“.
Obce mají zase radost, že nevznikne stavební superúřad, který by politikům zasahoval do rozhodování o tom, co a kde se u nich v revíru bude stavět. Nelíbí se jim ale novinky, které zasáhnou do jejich místních stavebních předpisů a nejspíš je donutí tyto předpisy přepracovat.
Asi jediným poraženým tak nakonec zůstávají radikální ekologové, ochotní blokovat v zájmu vyššího přírodního dobra jakoukoli stavbu, i kdyby lidé měli spát pod mostem. Těm nová legislativa vyrazila z ruky většinu trumfů a ekospolky připravila o možnost šikany stavařů.
