Zavazadla za příplatek, kompenzace v nedohlednu. Aerolinky útočí na Brusel

Zavazadla za příplatek, kompenzace v nedohlednu. Aerolinky útočí na Brusel

Shutterstock.com

Aerolinky vzkazují Evropě: „Lítejte méně, plaťte víc, stěžujte si míň.“

Evropští šéfové aerolinek spustili ofenzivu. Terčem? Europoslanci. Zbraní? Ironie, překrucování faktů a bizarní logika. Zatímco Evropský parlament hájí práva cestujících, letecké společnosti se tváří jako oběti. A co víc – tvrdí, že méně práv pro cestující by vedlo k lepším výsledkům. Opravdu?

Michael Skřivan

Michael Skřivan

šéfredaktor

Všechno to začalo tím, že europoslanci v dopravním výboru Evropského parlamentu téměř jednomyslně odhlasovali dvě zásadní změny. Zaprvé: zachování nároku na kompenzaci při zpoždění letu o tři hodiny či více. Zadruhé: možnost vzít si na palubu nejen malou osobní tašku, ale i menší příruční zavazadlo – bez příplatku.

Což zní jako slušný servis, zvlášť v době, kdy vám i za kabelku hrozí pokuta. Jenže leteckým společnostem došel humor. Ředitelé aerolinek, sdružení v lobbistickém spolku Airlines for Europe (A4E), okamžitě zahájili palbu. Ve společném prohlášení – zveřejněném po schůzce v Paříži – obvinili poslance, že žijí v „bublině nereálných očekávání“ a že jejich návrhy jsou „zcela mimo preferenci cestujících“.

Ano, čtete správně. Podle šéfů aerolinek si cestující přejí platit za kabinové zavazadlo. A pokud možno i za sedadlo, vodu, úsměv letušky a kyslík na palubě.

Magie čísel: Méně kompenzací = méně zpoždění?

Další perlou v jejich arzenálu je požadavek posunout hranici pro finanční odškodnění za zpoždění ze tří na pět hodin. Proč? Prý by to vedlo až ke 40% snížení zpoždění. Ano, opravdu – podle aerolinek by méně kompenzací vedlo k větší přesnosti letů.

Jak k tomu došli? Argumentují tím, že tříhodinová hranice je „arbitrární“ a že nedává aerolinkám dost času „přivézt náhradní letadlo nebo posádku“. V doprovodném dokumentu uvádějí příklad: drobné opravy prý zaberou devět hodin, nové letadlo připraví za pět. Proč by tedy nemohli nabídnout kompenzaci a zároveň připravit letadlo, už však nevysvětlili.

Celé to připomíná logiku typu: pokud vám snížíme odškodnění za pokažený oběd, kuchyně bude vařit lépe.

SAF, stávky a sabotáž zpoždění

Šéfové aerolinek si ale nenechali ujít příležitost postěžovat si i na další bolístky. Třeba na mandáty Evropské unie, které jim ukládají povinné zvyšování podílu tzv. SAF – udržitelných leteckých paliv. To jsou paliva s nižší uhlíkovou stopou, ale také s vyšší cenovkou. Podle aerolinek samotný mandát nestačí – a trh s těmito palivy prý „nefunguje“. Požadují snižování jejich ceny a zvažují i zavedení „uhlíkového cla“ na společnosti, které startují z letišť mimo EU.

Zároveň tvrdí, že evropský systém řízení letového provozu je „rozbitý“ a že kvůli jeho nízké kapacitě došlo během léta ke zpožděním, která v součtu představují… 23 let. Tedy přes 200 tisíc letových hodin, pokud by někdo chtěl detail. A jak jinak – i za to podle nich mohou europoslanci, byrokraté a stávkující dispečeři.

Ano, i odbory přišly na přetřes. Aerolinky si stěžují, že celé evropské nebe může být přes noc paralyzováno „na rozmar“ jednoho státního dispečera. Řešení? Zákony omezující právo na stávku. A hlavně omezení jejího dopadu na provoz.

Zjednodušeně: když už se někdo rozhodne bojkotovat práci, tak ať to alespoň neobtěžuje aerolinky.

Když se realita nevejde do kabiny

Celý tento výstup vrcholných manažerů evropských aerolinek lze číst jako smutný manifest jedné unavené lobby, která už dávno zapomněla, že provozuje službu. Tedy něco, co má sloužit – nikoliv sloužit si. A místo aby hledali cesty, jak být přesnější, šetrnější, přístupnější, volí cestu nejmenšího odporu: viní cestující, regulátory a odbory. Jen ne sebe.

„Tříhodinová hranice na kompenzace je pro nás problém, nestihneme přivézt jiné letadlo,“ zní jako přiznání, že ani se třemi hodinami nic nezvládnou. „Cestující chtějí platit za zavazadlo“ je jako by vám restaurace tvrdila, že většina zákazníků si raději připlatí za příbor. A „omezme právo na stávku“ už působí jako otevřený atak na jeden z pilířů evropské demokracie.

Zaměstnanci letového provozu stávkují z důvodů, které jsou často opodstatněné: nízké mzdy, přetížení, podmínky práce. Cestující chtějí především dojít z bodu A do bodu B, a pokud možno bez šílených poplatků a s trochou komfortu. A regulátoři? Ti by měli mít na paměti především zájem veřejnosti – ne zisk jedné zájmové skupiny.

Šéfové aerolinek nám ale svým prohlášením ukázali, že by nejraději vrátili čas. Do doby, kdy let byl luxus, zákazník si nestěžoval a vládl monopol. Jenže dnes je situace jiná. Dnes musí soutěžit. A místo toho, aby nabídli lepší služby, nabízejí hořký koktejl výmluv.