Je vaše komunikace skutečně soukromá?
Shutterstock.com
Soukromí lidí
Nejvyšší soud smetl české šmírování, plošné sledování komunikace porušuje právo EU
Sporný paragraf konkrétně říká, že provozovatelé komunikačních sítí musejí půl roku uchovávat provozní a lokalizační údaje. Lze z nich odvodit, kdo, s kým a odkud komunikoval.
čtk
Česká právní úprava plošného uchovávání dat o elektronické komunikaci dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem porušuje právo Evropské unie, potvrdil Nejvyšší soud (NS).
Zamítl dovolání ministerstva průmyslu a obchodu, které se podle pravomocného rozsudku musí omluvit novináři Janu Cibulkovi za zásah do jeho práv na ochranu soukromí a osobních údajů.
Ve sporu jde o povinnost provozovatelů sítí uchovávat údaje, ze kterých lze odvodit, kdo, s kým a odkud komunikoval. Rozsudek je dočasně zpřístupněný na úřední desce. Reakci dotčených stran ČTK zjišťuje.
NS nemá pravomoc zákony rušit, případná změna tedy záleží na politicích. Ústavní soud (ÚS) v minulosti ponechal právní úpravu v platnosti. Nový návrh na zrušení by k ÚS případně musel podat nějaký oprávněný navrhovatel, například skupina poslanců či senátorů.
Spor se týkal zákona o elektronických komunikacích, konkrétně paragrafu upravujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů.
„Směřuje k preventivnímu uchovávání údajů prakticky všech uživatelů služeb elektronických komunikací prakticky vždy, a to v takovém rozsahu údajů, ze kterého je možné vyvodit konkrétní závěry o soukromém životě osob,“ konstatoval senát NS s předsedou Davidem Vláčilem.
Právní úprava tak neodpovídá požadavkům unijní legislativy a Soudního dvora EU. NS také zopakoval dřívější závěr, že stát nese odpovědnost za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou nesprávnou implementací unijních směrnic.
Právo na sebeurčení
Sporný paragraf konkrétně říká, že provozovatelé komunikačních sítí musejí půl roku uchovávat provozní a lokalizační údaje. Lze z nich odvodit, kdo, s kým a odkud komunikoval.
Obsah zpráv se takto plošně neuchovává. O provozní a lokalizační údaje pak mohou operátory požádat policisté, Bezpečnostní informační služba, Vojenské zpravodajství a v některých případech i Česká národní banka.
Cibulka v žalobě tvrdil, že plošné shromažďování údajů, tzv. data retention, zasahuje do práv na soukromí a informační sebeurčení. Žádal omluvu jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jemu i dalším Čechům vznikla kvůli nesprávnému přenosu směrnice. Ministerstvo úpravu hájilo zejména s poukazem na bezpečnostní zájmy.
Obvodní soud pro Prahu 1 ani Městský soud v Praze nejprve žalobě nevyhověly s vysvětlením, že stát neodpovídá za legislativní činnost. Údajná újma, tedy obava z možného zneužití uchovávaných dat, byla podle pražských soudů navíc jen potenciální, nikoliv konkrétní a doložená.
Cibulka se ale dovolal k NS, který tehdy nařídil nové projednání věci a uvedl, že stát odpovídá za porušení práva EU, pokud příslušnou směrnici řádně nepřenese do vnitrostátního práva. Poté už Cibulka se žalobou uspěl.
V novém rozhodnutí NS připustil praktickou užitečnost plošného a nerozlišujícího uchovávání údajů. Poukázal také na úvahy o novelizaci na unijní úrovni.
„Nelze vyloučit, že ve střednědobém časovém horizontu povedou nejspíše ony snahy ke změně v podobě zmírnění nyní poměrně striktních požadavků unijního práva týkajících se uchovávání provozních a lokalizačních údajů,“ uvedl NS. Nic to však nemění na tom, že současná česká úprava nynějším unijním požadavkům neodpovídá.
Přísnější pohled
Uchováváním provozních a lokalizačních údajů se v minulosti opakovaně zabýval Ústavní soud. Dvakrát úpravu zrušil. Kritizoval tehdy dvouletou lhůtu pro uchovávání dat a nepříliš konkrétní vymezení účelů, pro které operátoři údaje poskytovali.
Naposledy, v roce 2019, však ústavní soudci návrh na zrušení zamítli. Vyslechli tehdy řadu odborníků, pro zachování pravidel se vyslovovali policisté i státní zastupitelství. Shromažďování a dočasné ukládání dat není v rozporu s ústavou, je v zákonech přiměřeně upravené, existují pojistky proti zneužití dat, řekl tehdy soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.
NS ale nyní poukázal na to, že v mezičase vydal Soudní dvůr EU několik zásadních rozsudků, které zpřísnily pohled na plošné uchovávání dat. Ústavní soudci proto tehdy posuzovali jiný právní stav, navíc se zabývali především souladem s českou ústavou, zatímco NS se soustředil na evropský kontext.
