Nejlepší model pro české školství? Donátorský systém po vzoru Anglosasů

O Národním akreditačním úřadu pro vysoké školství se za šest let, co existuje, příliš nepsalo. Trochu se to změnilo v posledním roce, kdy i Hrot informoval o plagiátech na Mendelově univerzitě v Brně (č. 18/2022) nebo o existenčních potížích politologické vysoké školy v Kutné Hoře (č. 32/2022). V případě těchto kauz úřad reagoval odebráním akreditací.

„V prvé řadě nám nejde o nějaké skandály. Naším cílem je, aby zájemce o vysokoškolské vzdělávání dostával ucelené informace. Aby si mohl vybírat z vysokých škol, které dodávají pravdivé informace, a v případě, že se pro některou z nich rozhodne, aby mu vzdělání bylo poskytováno v co nejvyšší možné kvalitě,“ říká Ivan Barančík, předseda úřadu, který v září předává funkci Robertu Plagovi, bývalému ministru školství.

Vámi řízený úřad oslaví 1. září šest let existence. Na rozdíl od dřívější Akreditační komise o něm ale po celou dobu nebylo příliš slyšet. Proč?

Myslím, že do značné míry je to způsobeno odlišným postavením komise a úřadu. Komise dávala například v případě akreditací vysokým školám pouze doporučující stanoviska, byť v řadě případů byla pro ministerstvo závazná. Měla tak velký prostor pro komunikaci, neboť rozhodnutí nakonec bylo na ministerstvu. Akreditační úřad oproti tomu přímo rozhoduje. To na něj vyvíjí větší tlak a zároveň jsme vázáni zákonem, postupujeme podle správního práva. I kvůli tomu často nemůžeme informovat o všem, co by třeba novináři rádi, a tak je naše medializace možná menší.