Lékařská pochybení v soudní síni: Proč je tak těžké získat spravedlnost?
vytvořeno v Midjourney/koláž Hrot24/se souhlasem Pavla Kiršnera
Právo a zdravotnictví
Náhrady za pochybení ve zdravotnictví: Kde systém selhává?
Počet pacientů poškozených zdravotní péčí roste. Proč je však tak těžké dosáhnout spravedlnosti? Pavel Kiršner z Advokátní kanceláře Ciprýn, Kiršner a partneři rozebírá systémové chyby: od problémů s nezávislými znaleckými posudky přes neochotu pojišťoven mimosoudně vyjednávat až po právní nejistotu obětí. „Když se kolegové soudí kolegy, kdo nakonec zaplatí cenu za chybu?“
šéfredaktor
Média v poslední době hned v řadě sledovaných případů informovala o údajných pochybení zdravotnických zařízení. Jak často se na vás obrací potenciální klienti s požadavkem na konzultaci a řešení problémů souvisejících se zdravotní péčí?
Musím říci, že v posledních dvou letech registruji ve své praxi nárůst případů, kdy došlo k pochybení lékařů při poskytování lékařské péče. Je otázkou, čím je to způsobeno. Zda je důvodem přetížení zdravotníků, jiné systémové příčiny, nebo jen větší odvaha pacientů nespokojenost řešit, která nepochybně souvisí s nepřeberným množství informací, které je možno v prostředí internetu zjistit a pomocí kterých postup lékařů ověřit.
Lékaři jsou přetížení, pracují pod velkým tlakem, mohou dělat chyby, někdy jsou nuceni se rozhodovat během několika vteřin. Nikdo samozřejmě nechce pacienta poškodit úmyslně.
Co myslíte těmi jinými systémovými příčinami?
Pochybení jsou z mého pohledu často způsobená tím, že jednotliví zdravotníci, a to i v rámci jednoho zdravotnického zařízení si často nepředávají informace, provádí oddělená vyšetření, ze kterých se pak řetězí lékařské zprávy bez bližší návaznosti. Každá nepřesnost či opomenutí v nich mohou být fatální.
Rovněž chybí systémové řešení odpovědnosti. Často je věc postavena tak, že je zdravotnické zařízení nečinné a nelze dohledat konkrétní osobu, která pochybila, a tu pak vést k odpovědnosti.
Na jaký problém narážíte při řešení soudních řízeních nejčastěji?
Je nutno konstatovat, že jak v rámci mimosoudního, tak i soudního řešení sporu má často rozhodující slovo zdravotní pojišťovna zdravotnického zařízení. Ochota pojišťoven poskytovat plnění v rámci mimosoudního řešení není v současnosti vysoká a neustále se snižuje. Pojišťovny preferují soudní řízení, ve kterém probíhá dokazování, což souvisí s druhým problémem. Soudy musí zjistit, zda zdravotnické zařízení postupovalo tzv. lege artis, tedy podle pravidel lékařského umění. Až pokud se prokáže, že lege artis nepostupovalo, je na místě jeho civilní či trestní odpovědnost, případně obojí. Za účelem těchto zjištění jsou vypracovávány znalecké posudky, vždy z konkrétního lékařského oboru, kterého se tvrzené pochybení týká.
Zde narážíme na největší problém. Spočívá v tom, že lékaři znalci vypracovávají posudky na jiné lékaře. Česká republika je však v tomto smyslu malá, lékaři se často znají a specializovaných pracovišť není mnoho. Aniž bych chtěl kohokoliv obviňovat, je toto často z posudků znát. Je to znát také z neochoty znalců psát posudky proti velkým zdravotnickým zařízením. Postavit se jim vyžaduje kus odvahy i trpělivost. Z praktické zkušenosti mohu říci, že lékaři se zkušenostmi ze zahraničí, bez hlubších vazeb na náš systém jsou více ochotni napsat férový posudek, bez ohledu na to, koho se následky dotknou.
Přelomový v tomto ohledu měl být tzv. nový občanský zákoník z roku 2014. Co přesně zavedl a v čem byl pro občany přínosem, pokud jde o náhradu škod za nemajetkového újmy na zdraví?
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (OZ) rozlišuje mezi majetkovou újmou (škodou) a jinou újmou (nemajetkovou újmou). Pod pojem nemajetkové újmy se pak řadí újma na přirozených právech člověka, která v sobě zahrnuje mimo jiné i újmu na životě, zdraví či důstojnosti člověka. Dle OZ platí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Při určování výše náhrady nemajetkové újmy z ublížení na zdraví již nadále nejsou závazné tabulky náhrad, které dříve stanovovala vyhláška o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Občanský zákoník ponechává určení výše náhrady nemajetkové újmy na volné úvaze soudců. Důvodem této změny byla zajisté variabilita konkrétních případů, kdy záležitosti jako vytrpěná bolest či trvalá újma na zdraví se budou u každého jednotlivce lišit s ohledem na konkrétní újmu na zdraví, jeho dosavadní život a spoustu dalších proměnných.
Se zakotvením této volnosti v úvahách soudů, co se výše náhrad týče, je však spojena i velká míra právní nejistoty pro poškozené. Nejvyšší soud v této věci přistoupil k vydání tzv. metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, která představuje vodítka pro obecné soudy, pojišťovny i mimosoudní vyrovnání, k tomu, jak v těchto věcech rozhodovat. Cílem této metodiky je dospět k takovému rozhodování obecných soudů, které bude předvídatelné a pokud možno jednotné. Přestože tato metodika nemá závazný charakter, soudy se jí zpravidla řídí.
Jak náročná je z pohledu právníka problematika zdravotnictví a újmy na zdraví, pokud jde o vysouzení náhrad? Je to těžká disciplína?
Problematika přiznávání náhrad za újmu na zdraví patří mezi oblasti právně náročné. Toto je dáno tím, že zde do velké míry závisí na odborných posouzení konkrétních případů znalci z oboru. V těchto případech je zásadně třeba provádět rozsáhlé dokazování. Je třeba dokázat vznik nemajetkové újmy na zdraví, porušení povinnosti ze strany zdravotnického personálu, příčinnou souvislost mezi vnikem újmy a porušením povinnosti (tzv. jednáním non-lege artis) a dále zavinění zdravotníků, tedy, že zde byla ze strany zdravotníka alespoň nevědomá nedbalost.
Znalecké posudky soudu slouží jako důkazy. Soudy však nejsou závěry těchto znaleckých posudků vázány a rozhodovat o právních otázkách musí na základě tvrzení a důkazů dle vlastního uvážení. Pro soudy samotné je problematika také náročnou, především v tom ohledu, zda postup zdravotnických pracovníků byl nebo nebyl tzv. lege artis a nejsou tak ojedinělé případy, kdy soudy rozhodnou i ve zdánlivě velmi obdobných případech odlišně. Klíčové je zde proto vždy, aby soudy svá rozhodnutí důkladně odůvodňovala.
V tomto právním oboru do velké míry závisí na zkušenostech advokáta s danou problematikou. Velmi důležitou je zde právní argumentace odrážející individuální okolnosti každého případu.
V jakých řádech se pohybují případná odškodnění a co všechno soud zvažuje, když o výši rozhoduje?
Co se týče konkrétní výše jednotlivých odškodnění, tyto se liší případ od případu a souvisí s individualitou každého jednotlivého pochybení a následků jím zapříčiněných.
Hledisek, která mohou ovlivnit výši případného zadostiučinění je mnoho. V úvahu se bere povaha a závažnost újmy na zdraví, skutečnost, zda má tato újma trvalé následky jako např. ochrnutí s potřebou trvalé péče. Dalšími hledisky mohou být věk poškozeného, jeho dosavadní život, vytrpěná bolest, psychické útrapy, délka a náročnost léčby, ztížení společenského uplatnění či promeškání životní události, jakou může být například účast na olympiádě profesionálního sportovce.
Například poranění ruky bude jinak hodnoceno potká-li profesionálního houslistu. Obdobně, způsobená nemožnost mít děti bude jinak hodnocena u bezdětné mladé osoby a starší osoby, která již další děti bez ohledu na újmu na zdraví mít neplánovala atd.
Metodika Nejvyššího soudu počítá s tím, že stropem pro výši zadostiučinění by mělo být až dvacet milionů korun. Dosud bylo však přiznáno nejvíce až 30,3 milionu korun rodině chlapce, který se z důvodu pochybení při porodu narodil ochrnutý, slepý a hluchý.
V zahraničí, třeba v USA, jsou běžná takzvaná mimosoudní vyrovnání. Je to i u nás časté? A kdy se obecně takový přístup hodí více, než přes soudy?
Z vlastních zkušeností musím říct, že mimosoudní vyrovnání je vždy lepším způsobem řešení náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Poškozený se totiž vyvaruje rizikům, která jsou se soudními spory spojena. Mimosoudní vyrovnání je často rychlejší a pro klienty také jistější, neboť zpravidla končí dohodou o náhradě nemajetkové újmy v určité výši.
Mimosoudní vyrovnání však u nás bohužel není vůbec časté. Příčinou je především tendence zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven spoléhat se na to, že vás odradí náročnost soudního řízení.
Rozhodují soudy v případech újmy na zdraví a případné náhrady rychleji? Nebo i v tomto případě mohou trvat spory i roky?
I v případech újmy na zdraví trvají soudní spory často déle než obvykle. Soudy totiž musí posuzovat odpovědnost zdravotnických zařízení a v návaznosti na to řešit odborné otázky. Je velmi časté, že se před soud dostane v jedné věci více znaleckých posudků s často protichůdnými závěry. Soud si pak zpravidla musí nechat zpracovat znalecký posudek vlastní a řízení se i tímto může značně prodloužit.
