Původně vláda restrikce uzavírající ekonomiku a omezující normální život vyhlašovala na základě signálu z nasliněného a vztyčeného ukazováku. Nefungovalo to. Pak si nechala od výborných matematiků a statistiků s rychlokurzem z epidemiologie udělat Protiepidemický systém ČR. Když podle něj před Vánocemi otevřela obchody a kadeřnictví, zase to neklaplo. Tak teď do třetice jsou tou metou zhruba dva tisíce pacientů v nemocnicích.

Zdá se to jako konečně nějaká logická a snadno měřitelná veličina. Jde přece o to, aby nám nekolabovaly nemocnice a jejich personál nepadal vysílením a únavou na ústa, a mohl tak vše zvládat. Jenže je dobré si také trochu pocvičit statistiku. Pod dva tisíce covidových pacientů bylo v nemocnicích naposledy na počátku října. Přesně 8. října, zhruba týden před druhým lockdownem. Stačil ani ne celý měsíc a 4 . listopadu jsme se dostali na dosud nejvyšší číslo obsazenosti nemocničních lůžek. Hospitalizováno bylo 8159 lidí. Pak to pomalu klesalo a před předvánočním rozvolněním na počátku prosince jsme se pohybovali kolem 4,5 tisíce hospitalizovaných pacientů.

Přes výrazné rozvolnění a prudký růst počtu nakažených však stoupaly počty lidí v nemocnicích výrazně pomaleji než v říjnu. Strop byl kolem 7,5 tisíce pacientů na nemocničních lůžkách. Je to citelně méně při výrazně větším množství celkově nakažených osob než na počátku listopadu, ale podle hlasů z nemocnic je situace výrazně horší a v některých regionech ji už přestávají zvládat.

To vyvolává jisté pochybnosti, zda předkládaná čísla odpovídají realitě, a pokud ano, tak co vlastně se z nich dá vyčíst. Rozhodně ne stav personálu nemocnic, z něhož mnozí mají covid za sebou a další jsou již naočkováni nebo je to v nejbližší době čeká. A také se špatně odhaduje, zda pokles počtu pacientů v nemocnicích bude úplně přesně kopírovat pokles nákazy, když za covidová lůžka vyplácejí pojišťovny významné bonusy. A jak vám řekne každý správně hospodařící ředitel nemocnice, každé akutní lůžko si svého pacienta najde. Dohnat výpadky v hospodaření vzniklé zastavením jiných výkonů je prostě nutné. Lékaři a sestry si pořádné finanční ohodnocení zaslouží, stejně jako poděkování a úctu, které se jim za jejich dosavadní výkony stále nedostává dost.

Nyní rovněž potřebují vydechnout, a to bezpochyby nejde bez poklesu počtu vážných pacientů. To nic nemění na tom, že obloženost postelí vzhledem k výše uvedenému není tím úplně nejšťastnějším parametrem pro rozhodování o restriktivních opatřeních. Nejlepší asi bude zase se vrátit k tomu nasliněnému prstu, když nic jiného neumíme.