Martin Salajka
Foto: Tomáš Fiala
Chaos, mlha a metal. Salajkova malba jako rituál proti světu
Mlhy nad hladinou, bahno, oheň i ticho lesa. Nová výstava Martina Salajky není návratem k romantické přírodě, ale střetem s její temnou, proměnlivou silou. Malíř v obrazech zachycuje chaos světa, vlastní neklid i křehkou rovnováhu mezi životem a zánikem.
Redaktor junior
Martin Salajka se v aktuální výstavě Nebula, kterou lze v Trafo Gallery vidět do 22. února, vrací k něčemu, co ho provází celý život. K přírodě – ne jako k idylickému útočišti, ale jako k místu, kde se střetává život a zánik, klid i chaos. Tentokrát ale působí jeho výpověď naléhavěji než dřív. Jako by svět kolem zrychlil, zhrubl a malíř na to reagoval návratem k elementárním silám, které ho formovaly od začátku.
Jeho ateliér připomíná spíš rituální prostor než klidné místo soustředění. Salajka se mezi obrazy pohybuje, jako by tančil – v napětí, v pohybu, v neustálém vnitřním dialogu. Příroda, kterou na plátnech zachycuje, není uklidňující. Je plná zneklidňujících jevů, temnoty, vibrací. A přesto je to právě pobyt v ní, který autorovi umožňuje aspoň dočasné zklidnění.
„Z chaosu světa, který čím dál víc bolí, jsem letos hodně utíkal se skicákem a psem do přírody,“ popisuje Salajka vlastní proces. „Poslouchal jsem ticho, usínal a hleděl do nebe, probouzel se do mlh, pozoroval, jak slunce kreslí světlem do chuchvalců páry a všechno zrcadlí hladina.“ Jeho slova připomínají deník – záznam intenzivního soužití s krajinou, vodou, bahnem, světlem i temnotou. „Nahlížel jsem pod hladinu do hniloby, cítil vibrace – tanec nitěnek, prudkou energii ryb, proudy, růst ode dna ke světlu a zase zpět. Pohyb života a smrti,“ dodává.
Permanentní neklid, který Salajku provází, se promítá i do samotné malby. Jeho obrazy se pohybují na hraně – mezi konkrétním a abstraktním, mezi realitou a vizí. V rámci jednoho plátna se střídají různé rukopisy: hutné, žhnoucí vrstvy barvy přecházejí do jemných, téměř kreslířských tahů. Celek pulzuje v rytmech, které nejsou náhodné. Nedílnou součástí tvorby je metalová hudba, která často nekompromisně vede autorovu ruku – někdy rychle a agresivně, jindy těžce a pomalu.
Výraznou stopu v nové tvorbě zanechala také cesta do Konga, kterou Salajka podnikl s dalšími umělci na podzim roku 2024. Člověk se na těchto obrazech sice přímo neobjevuje, ale jeho přítomnost je všudypřítomná. Ohňoví démoni, vodní živly nebo bouřkové mraky zde vystupují jako personifikované přírodní síly – reakce na necitlivé a arogantní zásahy člověka do ekosystémů. Příroda tu není pasivní obětí. Je tajuplná, symbolická a zároveň nebezpečná. Slepotu člověka trestá silami, které mohou působit až děsivě.
Trvalou součástí Salajkovy tvorby zůstávají i zátiší. Vedle květin, tradičního symbolu pomíjivosti, se v nich nově objevují zhaslé, doutnající svíce. Prvek kouře a dýmu propojuje tato plátna se základní linkou celé výstavy. Nebula – mlha, mlhovina – zde funguje jako metafora všeho nejasného, proměnlivého, rozostřeného. Mlhy nad hladinou rybníka, bahenní kaly, vítr vířící prach, páry stoupající z nozder nočních tvorů.
Divák zpočátku tápe. Tvary nejsou jednoznačné. Ale s delším pohledem se začínají zostřovat. Fantazie pracuje, z hlubin se vynořují nové formy a ticho se postupně mění v napětí, v rytmus, v hluk světa. Salajkova malba tak není únikem před realitou. Je spíš jejím koncentrovaným obrazem – syrovým, neklidným a bolestně aktuálním.
