Nejúspěšnější z nejúspěšnějších. Třiadvacet zlatých medailí si z olympijských her přivezl jediný sportovec: fenomenální americký plavec Michael Phelps. Není moc pravděpodobné, že by ho někdo někdy překonal. Po skončení kariéry si mohl už jen užívat spokojeného života. Jako by na jeho sluncem zalitém nebi nebyl jediný mráček. O to větší to byl šok, když Phelps před několika lety vystoupil na fóru o duševním zdraví v Chicagu a prozradil, že se chtěl několikrát zabít. Poprvé po olympiádě v Athénách v roce 2004, kde získal šest zlatých a dvě bronzové medaile.

„Myslím, že po každé olympiádě jsem se dostal do stavu hluboké deprese. Nejhorší to bylo v Londýně v roce 2012. Zavřel jsem se v pokoji, byl jsem nervózní a třásl jsem se,“ vykládal megaúspěšný sportovec. Dnes šestatřicetiletý Phelps ukončil kariéru v roce 2016. „Jsem nesmírně vděčný, že jsem se nezabil. Poslední roky jsou pro mě ty nejsvětlejší a mám lepší pocit, než když jsem vyhrál olympijské zlato,“ svěřil se.

Trvalo mu léta, než se s depresemi dokázal vyrovnat. „Patří ke mně. A hlavně musím být co nejlépe připraven na to, kdyby se měly někdy vrátit,“ řekl. Dříve své stavy řešil stejně jako mnozí jiní: flámoval, hrál v kasinech a hodně pil. Dokonce opilý řídil auto. Zatkli ho, musel do protialkoholní léčebny, prohraboval se svými myšlenkami, vybavovaly se mu složité vztahy s otcem, který rodinu opustil, když bylo Michaelovi devět.

Nenávidím sport!

Michael Phelps v tom rozhodně není sám. Podle několik let starého výzkumu, který byl publikován v Británii, má až polovina bývalých profesionálních sportovců obavy o svůj duševní stav. Že jde stále o aktuální téma, ukázaly i letošní Zimní olympijské hry v Pekingu. Mnozí sportovci nedokážou odolávat tlaku od trenérů, fanoušků, ale i od sebe samých, ačkoli mají v týmech zkušené psychology, s nimiž absolvují mentální tréninky a přípravy.

Patnáctiletá ruská krasobruslařka Kamila Valijevová se měla stát největší hvězdou olympiády, psalo se o ní jako o talentu století. Už před závody v Pekingu vyhrála kdeco. Jenže pak se objevilo vážné podezření, že mladičká sportovkyně dopovala. To, co se kolem ní začalo dít, neustála (ostatně kdo by to ustál?) a úplně zkazila svou jízdu. Když jela z ledu, plakala a byla očividně psychicky zlomená, načež ruchové mikrofony zaznamenaly, jak jí trenérka vynadala: „Proč sis všechno nechala vyrvat z rukou? Proč jsi přestala bojovat? Vysvětli mi to! Proč? Po axelu jsi to vzdala.“

Nebyl to jediný kolaps v ruské krasobruslařské výpravě. Sedmnáctiletá Alexandra Trusovová byla natolik deprimovaná z toho, že se svou náročnou jízdou skončila až na druhém místě, že okamžitě začala hystericky křičet: „Nenávidím všechny, nenávidím tenhle sport. Už nikdy nebudu bruslit. Nikdy! Takhle to nebudu dělat dál. Každý má zlatou medaili, a já ne!“ A později, když emoce přece jen trochu opadly, si sportovkyně stála za tím, že skutečně přemýšlí o konci kariéry: „S výsledkem a stříbrem nejsem spokojena. Chtěla jsem brečet, tak jsem brečela. Jsem tu dva týdny bez mámy a bez psa. Proto brečím.“

Když bezprostředně po závodě s hromadným startem, v němž skončila čtvrtá, odpovídala biatlonistka Markéta Davidová na novinářské otázky, také toho měla očividně dost. Z očí jí tekly slzy. „Už chci domů a nechci, abyste se mě na něco ptali. Chci jít pryč,“ svěřila se v České televizi na závěr nedlouhého rozhovoru dívka, která vedle vrcholového sportu studuje dvě vysoké školy. Už před začátkem olympiády Davidová zveřejnila neobyčejně intimní zpověď o tom, jak těžké je vyrovnat se s dlouhým odloučením od rodiny, samotou, fyzickou i psychickou dřinou.

Vojtěch Velický

„Dlouho jsem přemýšlela, jestli to bude chtít nějak uvést, ale pak mi někdo připomněl tuhle jednoduchou větu, která to řekne sama. Je v pořádku nebýt v pořádku,“ uvedla ve videu pro jednoho svého sponzora. „Lidé nás často berou jako stroje. Ale my jsme taky lidé a taky máme svoje osobní problémy. Je období, kdy se nedaří, a někdy se zase daří. Ale to patří ke sportu i k životu. A musíme s tím bojovat, všichni s tím musíme bojovat.“

Davidová přiznala, pod jak velkým tlakem se nachází. Zčásti si ho vytváří sama, protože chce být úspěšná, dosahovat co nejlepších výsledků. Tlačí na ni ale také trenéři a fanoušci, kteří dokážou být v anonymním světě sociálních sítí nemilosrdní. „Dávají nám sežrat, že koukali na závod a my jsme špatně závodili, z čehož oni mají blbý den. Já z toho mám taky blbý den, když blbě závodím,“ řekla pětadvacetiletá biatlonistka. Přiznala, že už druhé Vánoce strávila bez rodiny. „Viděli jsme se jen venku v rouškách. Všichni by si měli moc vážit toho, že se s rodinami můžou vidět, že s nimi můžou být. Jsou dny, kdy si říkám, že už prostě nemůžu. Že už nemám kam jít.“

Hloupá husa

Právě fanoušci jsou samostatnou kapitolou. Ve světě sociálních sítí se jejich reakcím prakticky nedá vyhnout. Když se sportovci daří, fanoušci ho zahrnují obdivem. Horší to ovšem je, když se něco nepovede. Vedle povzbuzení se objeví také smršť nadávek a pohrdání. „Nám všem chodí nejrůznější zprávy, na to už jsem si zvykla. Nad některými věcmi se člověk pousměje, ale některé ho zasáhnou. Je škoda, že lidé neberou už ani místo v první desítce jako dobrý výsledek,“ řekla Davidová.

Své o tom ví například americká lyžařka Mikaela Shiffrinová, držitelka tří olympijských medailí a šestinásobná mistryně světa. Z olympiády v Číně se vrátila bez jediného cenného kovu, když několik závodů ani nedokončila. Svět pak obletěla její fotografie, jak zklamaně sedí na sněhu a skloněnou hlavu si zakrývá rukama. „Hloupá husa, která ani nedokáže udělat správně jedinou věc, kterou by měla,“ napsal jeden z „fanoušků“. A další přidal: „Máš, co sis zasloužila.“ Nebo: „Nedostala všechny medaile a hned se z toho zblázní.“

Ostatně ani komentátoři amerických televizí Shiffrinovou nešetřili. Mluvili o její „téměř začátečnické chybě“ nebo o „jednom z největších šoků v historii olympijského alpského lyžování“. V drsném rozhovoru po jednom z nepovedených závodů pak americká sportovkyně v slzách vypověděla, že se cítí opravdu špatně. „Pokusím se resetovat… Ale také nevím, jak to udělat lépe, protože… Prostě to neumím. Nikdy předtím jsem v takové pozici nebyla a nevím, jak se s tím vypořádat,“ soukala ze sebe v přímém přenosu.

Z olympiády v Číně naopak odjela se zlatou medailí slovenská slalomářka Petra Vlhová. I ona si už v kariéře prožila nelehké psychické období. Ovšem nikoli kvůli fanouškům, nýbrž svému někdejšímu italskému trenérovi Liviu Magonimu. „Bral mě jako stroj, ne jako ženu, která má i city, která má své dny a která někdy nemůže,“ napsala úspěšná lyžařka ve své autobiografii s názvem Petra. I když získala velký křišťálový glóbus pro nejlepší lyžařku sezony, cítila, že už nedokáže narůstajícímu tlaku od kouče odolávat. A nakonec s ním spolupráci ukončila. „Nikdy jsem s ním neměla bližší vztah. Odmítal to. Nikdy jsem pro něj nebyla dost dobrá. Kdybych s ním pokračovala dál, vydržím ještě maximálně dva roky a končím. Buď vyhořím, zničí mi tělo, nebo mi znechutí lyžování.“

Ve světě sportu se točí velké peníze a uzobnout si z nich chtějí rovněž mnozí fanoušci, kteří spoléhají na „své“ týmy nebo sportovce a sázejí na ně menší i větší částky. Když jim pak tip nevyjde, častokrát to schytá právě sportovec. Jako někdejší úspěšná tenistka Barbora Strýcová. „Když někomu nevyjde tiket, píšou mi, že chtějí, abych umřela,“ řekla před časem Českému rozhlasu.

Sportovní průmysl

Mentální příprava se stává běžnou součástí tréninku v čím dál větší skupině sportů. Například na konci roku oznámil trenér fotbalového Manchesteru United Ralf Rangnick, že pro mužstvo angažoval renomovaného sportovního psychologa Saschu Lense, s nímž už spolupracoval v Lipsku. „V Německu už většina klubů svého psychologa má. Pokud máte speciální trenéry pro brankáře, útočníky nebo fitness, měli byste mít i odborníka na mozek,“ řekl Rangnick. „Neočekávejte ale červenou pohovku nebo držení za ruce. Jde o to, aby vysvětlil hráčům, jak má mozek pomáhat tělu, a ne pracovat proti němu. Když mluvíme o fotbale, jedna z hlavních částí úspěchu je v hlavě.“

Organizátoři loňského US Open zase nabídli účastníkům tenisového grandslamu přístup k odborné psychologické péči. Zřídili rovněž takzvané tiché místnosti, v nichž hráči mohli najít klid a soukromí. „Naším cílem je zajistit sportovcům stejně kvalitní péči o duševní zdraví, jako je dostupná péče o vymknuté kotníky, a to bez jakékoli stigmatizace,“ sdělil Brian Hainline z pořádající americké tenisové asociace.

Uznávaný sportovní psycholog Marian Jelínek svět vrcholového sportu označuje za „sportovní průmysl“, kde není snadné čelit různým okolním vlivům. Podle něj stále zapomínáme, že sportovec není hrouda svalů, která je naprogramována na to či ono, ale že má svou duši a svoje starosti. „Přeceňuje se tlak na výkon. Potřebujeme, aby dával góly,“ uvedl před časem Jelínek v jednom rozhovoru. Na druhou stranu by však měli být sportovci odolnější. Pokud člověk dělal sport na nějaké úrovni, měl by zvládat rovněž neúspěchy. Ostatně i biatlonová reprezentantka Markéta Davidová přes všechny psychické trable vyjmenovala, co všechno jí sport také dal – včetně pracovitosti, sebekázně nebo vytrvalosti.

Podle předsedy Asociace psychologů sportu a děkana Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci Michala Šafáře by mentální příprava měla sportovci pomáhat rovněž v „civilním“ životě. „Měla by ho činit silnějším, svobodnějším, odolnějším. Bez ohledu na to, v jakém prostředí se nachází,“ uvedl pro iDnes.cz. „Jsem zastáncem toho, že minimálně do začátku puberty by tě ten sport měl fakt bavit. Když tě nebaví a začneš ve třinácti před zápasem nebo závodem zvracet, nemůžeš spát, rozjede se neuróza, něco není v pořádku. Ale bacha, ne že je něco v nepořádku s tím dítětem, ale s tím prostředím – to znamená s rodiči nebo s trenérem,“ zdůraznil.

Podle Šafáře by se neměl dávat takový důraz na výsledky. „Problém není výsledek, problém je reakce významných druhých osob na tyto výsledky a důsledky, které to má do budoucna,“ poznamenal. Spousta sportovců posléze nezvládne, když po několika desítkách let skončí s kariérou a hledá nové uplatnění. Část z nich pak má problém například s alkoholem nebo dluhy. V některých případech to končí sebevraždou. „Přechod do dalšího života je pro mnohé velká rána, velká změna pro psychiku,“ řekl Šafář. „Dvacet let jste na nasvíceném jevišti a najednou se zhasne a je tma.“