Kde jsou ty časy, kdy se odhady různých institucí od sebe lišily maximálně o půl procentního bodu a cokoli nad to vyvolávalo zvědavé dotazy či významné pomrkávání, jako že někdo je dost mimo. Dokonce i pedantické propočty dopadů brexitu nebo zvýšení amerických cel na evropská auta s mnoha „českými“ součástkami se lišily o nízké číslo na druhém místě za desetinnou čárkou. To bylo ještě loni.

Koronavirus úplně přeoral standardy. Za jeden kvartál se mohou odhady posunout klidně o dvě tři procenta, prozatím spíše dolů než nahoru. 

Loni v listopadu všichni počítali s tím, že česká ekonomika bude v roce 2020 růst sice pomaleji, ale pořád o nějaká dvě procenta. V dubnu – uprostřed uzávěry – ekonomové velkých bank projednou odmítli věštit a Česká bankovní asociace (ČBA) nevydala tradiční prognózu. Ministerstvo financí odhadlo v dubnu letošní pokles na minus 5,6 procenta – to je dnes považováno za téměř nemístný optimismus. ČNB o měsíc později přišla s minus osmi procenty a v čerstvé prognóze ČBA je rozptyl mezi minus 6,8 procenta a minus 10,3 procenta, střední hodnota je minus 7,5. 

V, U a fajfka

Rozdíly nesouvisí ani tolik s absolutní hloubkou pádu jako s délkou pobytu ekonomiky v suterénu. Oproti dubnu samozřejmě vypadají červnové statistiky podstatně lépe a v podstatě všichni se shodují na tom, že třetí čtvrtletí se ponese ve znamení oživení. Jenomže tam, kde optimista vidí velký mezičtvrtletní skok nahoru, jiní se s „V“ křivkou rozloučili.

Prudký pád ekonomiky v době karantény podle všeho nebude vystřídán stejně prudkým oživením – tahle naděje je passé. Spotřeba obyvatelstva se sice drží a vláda vydatně přikládá pod kotel, ale firmy nemají na příští měsíce pořádné zakázkové krytí. Podniky se snaží, seč mohou, pečlivě řídit pohledávky, aby jim peníze nezamrzly u neplatičů. Odvrácenou stranou téže mince je, že musejí počítat s podstatně nižším prodejem.

Miroslav Zámečník

Ekonomům, kteří předpokládají pro letní měsíce mezičtvrtletní stagnací růstu, z prognózy „vylézá“ v nejlepším případě křivka ve tvaru „U“. Ale existují i vyložení skeptici, kteří počítají s pomalým oživením i v dalších čtvrtletích, a to ještě do základního scénáře nemalují příchod druhé vlny covidu-19.

V Makru si tentokrát dáváme česko-slovenský dvojboj: Kdo dopadne letos špatně a kdo ještě hůř. Obě země jsou až nechutně závislé na zahraničním obchodu a co čert nechtěl, hlavně na vývozu aut. Slovensko navíc dostalo v květnu varování v podobě zhoršení mezinárodního ratingu od agentury Fitch a potřebuje finanční trhy přesvědčit, že umí šetřit i v těchto časech. To znamená nižší hospodářský růst v příštích několika letech, protože se bude muset obejít bez dopingu v podobě zvyšování vládních výdajů, případně snižování daňových sazeb.

Český fiskál si může dovolit ten luxus a sundat nohu z plynu. I ten nejskeptičtější odhad počítá s mírným růstem vládní spotřeby a najdou se tací, kteří s příslušnou dávkou cynismu očekávají, že ve volebním roce se tahle vláda rozhodně uskrovňovat nebude. Kde jsou ty časy, kdy se jeden náměstek ministra financí snažil vlísávat do přízně svého tehdejšího šéfa Andreje Babiše osobním prověřováním, zda nemá úřad zbytečně mnoho popelnic, které pak zůstávají prázdné… 

Jen ne Detroit

Příští rok všichni počítají s růstem HDP (z nízkého základu) v širokém rozpětí mezi 3,5 % až 7,1 % při střední hodnotě 5,3 %. A přespříští rok bychom se mohli s trochou štěstí dostat zpět na úroveň HDP z roku 2019. 

Jak vypadá noční můra? Jako Detroit. Tedy dlouhodobý pokles poptávky po automobilech a ještě větší propad poptávky po komponentech, způsobený ústupem od spalovacích motorů. Najít rychle náhradu v jiných oborech jak z hlediska zaměstnanosti, tak z hlediska rentability, to bude velký bolehlav.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník