Být praotcem Čechem, také byste nedávno nikam dál nechodili. I v Jizerských horách, jednom z nejdeštivějších míst Česka, zdobila nedávno rosa tisíc odstínů prosluněné zeleně po celá dopoledne. Ovoce zrálo na pozadí smíšených horských lesů, jako by chtělo přivábit Antonína Slavíčka v obzvlášť kýčovité náladě.

Pamatujme si ten výjev, abychom o něm mohli povídat dětem. Jejich děti namísto něho uvidí zhruba dnešní Andalusii: zemi většinou vyprahlou na kost, kde se tu a tam krčí olivovník v sousedství trsů dohněda spálené drsné trávy. A za lepším se nebude chodit do Německa, nýbrž do Ruska.

Tak zhruba to vidí pesimistický scénář vědců z Kolumbijské univerzity a Newyorské univerzity, jež za pomoci tamního Pulitzerova centra oslovila žurnalistická neziskovka ProPublica ve spolupráci s deníkem The New York Times. Na základě dat Světové banky tak vznikl ojedinělý projekt, který se snaží vypracovat alespoň hrubou předpověď reakcí lidí na předpokládané oteplování planety na následujících padesát let – a dohlédnout jejích zásadních důsledků.

Neznámé neznámé

Autoři sami chápou, že takový model je z definice nepřesný již v době, kdy spatří světlo světa, neřkuli za půl století. Nevíme, jestli se svět nepřestane pro nic za nic ohřívat pozítří, nebo naopak již napřesrok nebude tak horko, že s tím nepočítali ani nejhorší pesimisté. Už vůbec nevíme, kolik z toho má na svědomí člověk a jeho skleníkové plyny; nemáme tedy ani tušení, o kolik – a jestli vůbec – se podaří jejich produkci zásadně omezit a jestli to vůbec něco ovlivní. Také lidské reakce na cokoli jsou notoricky nevypočitatelné a může do nich zahrát milion dalších věcí, jejichž existenci si neumíme představit. Neznámé neznámé, řekl by někdejší americký ministr obrany, nedávno zesnulý Donald Rumsfeld.

To všechno je pravda a je dobře mít to při čtení následujících odstavců na paměti. Ale zároveň může být užitečné počítat s tím, že základní premisa projektu, v jehož rámci vzniklo několik studií, je zcela realistická. Na světě je celkem vzato stále tepleji, byť oteplení a změny s ním spojené nejsou rozloženy rovnoměrně. Není důvod myslet si, že ten proces mohou lidé ze dne na den zastavit. Například Sahara se periodicky zatravňuje a pustne „sama od sebe“, v závislosti na měnícím se úhlu sklonu zemské osy ke Slunci. Příští zelené období čeká Araby, Berbery a Tuaregy za patnáct tisíc let.

• 40 % obyvatel měst bude v roce 2030 žít ve slumech.

• 96 % přírůstku městského obyvatelstva zaregistrují města, která si to nemohou dovolit.

• 150 milionů lidí vyžene stoupající oceán z přímořských oblastí.

• 1 % světové pevniny je dnes neobyvatelné.

Pokud bude klimatický kurz pokračovat po dalších padesát let, lze předpokládat, že téměř dvacet procent planety nebude možné obývat o mnoho lépe, než lze dnes obývat právě Saharu. Do nepříznivých podmínek (takových, v nichž se průměrná roční teplota pohybuje mimo ekonomicky optimální rozmezí 12 až 16 stupňů Celsia) se tak dostanou bratru tři miliardy lidí.

Nějakých pět procent z nich to dožene k opuštění domova a hledání lepšího života někde, kde není tak zoufalé horko a sucho. Kam půjdou?

Jídlo jako samozřejmost

Odpověď se leckomu nečte dobře, a nejen proto, že je to na dlouhé lokte. Na pravici existuje skupina lidí rezistentních vůči zjevným faktům, která tvrdí, že žádné klima neexistuje a teplo samotné vymysleli levičáci v čele s Celsiem a Marxem. Ani environmentalisté však nejsou nadšeni, protože taková představa počítá s adaptací na teplejší svět, ne s jejich oblíbeným chlazením. A všichni dohromady máme sklon zapomínat, že základem úspěchu – světovlády, chceteli – nejsou iPhone a internet, nýbrž fungující zemědělství. Dostatek jídla vnímáme jako svého druhu samozřejmost.

Dost možná se mýlíme. Podle studie lze zhruba vést čáru po americko-kanadské hranici na západní a po rusko-čínské hranici na východní polokouli; země na jih od této pomyslné čáry budou ekonomicky trpět, zatímco severu to může přinést větší prosperitu.

Daniel Deyl

Sever v tomto případě znamená Aljašku a Kanadu (a přilehlé oblasti USA) a kousíčky Skandinávie, Patagonie a Grónska, což dohromady čítá nějakých 14 milionů kilometrů čtverečních. A ještě jednou tolik země je v asijské části Ruska na Sibiři a na Dálném východě (ačkoli běžný úzus má za Sibiř veškerou zemi na východ od Uralu). A právě Rusku může oteplování nahrát zdaleka nejvíce.

Ve zmíněných regionech začíná povolovat permafrost, trvale – či skoro trvale – zmrzlá půda, která se tím může stát obdělávatelnou. To s sebou nese lecjakou patálii, uvolňováním dosud zadržovaného metanu počínaje a kolapsem podzemních struktur (jenž má na svědomí například bleskové vyprazdňování jezer) konče. Zároveň se však zmíněným regionům rýsuje šance zásadně rozšířit pěstování plodin, jimiž se bude předpokládaných deset miliard lidí živit. Navazující ekonomický rozvoj by měl být otázkou času.

Klíčem je doprava

Rusové však mají několik potenciálních trumfů v klimatické ruce. Prvním z nich je doprava. Samotné ruské ministerstvo zemědělství, jež letos vydalo zprávu o úspěšném exportu obilí, přiznává, že „klíčovým problémem zůstává infrastruktura“. Není divu: většina kupců je v Asii, pročež je třeba obilí z úrodného západu Sibiře (viz mapa) vozit vlakem po jediné trati nějakých pět tisíc kilometrů. Zemědělská výroba samotná si nevede zle – například hektarový výnos pšenice stoupl předloni meziročně o 11 procent. Úzké hrdlo ruského obilného exportu, jenž má podle moskevských prognóz objemem předčit lukrativní ropný vývoz, je právě v dopravě.

To proto, že Rusům byl dosud odepřen nejjednodušší způsob dopravy – po řekách. Všechny toky asijského Ruska vedou do Severního ledového oceánu, většinu roku zamrzlého. Ledu v něm však valem ubývá; pro Rusy to znamená dvojí možnost, která se naskytne jednou za tisíc let.

Rusku může oteplování nahrát zdaleka nejvíce. Už nyní na Sibiři začíná povolovat permafrost, trvale – či skoro trvale – zmrzlá půda, která se tím může stát obdělávatelnou. Profimedia.cz

První z nich plyne z otevření severní cesty pro čínské zboží putující do Evropy a na východní pobřeží USA. Zkrátí cestu až o 40 procent oproti tomu, kdyby lodě pluly Suezským průplavem. Podaří-li se Rusku vybudovat příslušné přístavy, pro ekonomiku jeho asijské části to bude obrovská vzpruha.

Ještě důležitější však může být vnitrostátní doprava. Ob, Jenisej, Lena i Kolyma by mohly vesele dopravovat jakýkoli myslitelný objem zboží. Je-li řeč o zemědělství, kromě klíčové pšenice to může být především sója, oblíbená sourež čili směsice žita a pšenice, o dalších plodinách a dřevu (a samozřejmě průmyslových produktech) nemluvě. Chce to jen několik vzájemně souvisejících věcí.

První z nich je, že to zboží musí někdo vyrobit a k řece dopravit. To vyžaduje pracovní sílu, jíž je na Sibiři chronický nedostatek. Osídlení východu země je dlouhodobým snem ruských vládců. Zkoušejí to každý po svém: car Alexandr I. tam lákal německé osadníky, Josif Stalin tam vozil miliony lidí do gulagu, Putin rozdává na Dálném východě půdu lidem, kteří se tam zavážou hospodařit. Úspěch posledně jmenovaného je nevalný: nějakých 60 až 70 tisíc lidí, píše agentura Bloomberg. Většina z nich však již v regionu žila předtím, takže skutečný přírůstek je ještě menší. Není divu: infrastruktura neexistuje a podpora centrální vlády také ne.

Tvrdý centralismus

S tím souvisí závažnější problém: uzavřenost asijské části země (plus obtížné udržení bezpečnosti části evropské) zaručuje, že jediným možným způsobem vlády je tvrdý centralismus. Geografické otevření Sibiře mocenský monopol Moskvy zákonitě naruší a tamní vládci to velmi dobře vědí.

To přivádí řeč na poslední potenciální ruský trumf. Jsou jím stovky milionů lidí v jižní Asii, jejichž živobytí bude kvůli narůstajícímu teplu a jeho následkům – například zničení delty Mekongu v Indočíně, kde žije téměř 20 milionů lidí – stále komplikovanější. Indie a Indonésie jsou další na řadě. Citovaná studie předpokládá, že desítky milionů těchto lidí se vydají za snesitelnějšími podmínkami na sever.

Jejich logickou destinací by měla být Čína, jejíž demografický problém bude po pracovní síle volat stejně hlasitě jako sibiřské pustiny, jen dříve. Ale posílená čínská poptávka by měla vytvářet stále více konkrétních podnikatelských příležitostí i v Rusku. Prvními vlaštovkami tohoto možného trendu jsou továrny na výrobu sóji na Dálném východě, jež provozují Číňané – za svoje peníze a pro svoji potřebu.

Jinou takovou vlaštovkou, podstatně vypasenější, jsou západní investoři, zejména penzijní fondy. V dálnovýchodním agrobyznysu se angažují například švédský penzijní fond AP2 (spravuje majetek za 38 miliard USD), nizozemský PFZW (234 miliard), kalifornský CalPERS (365,5 miliardy) nebo švýcarská pojišťovna Swiss Life. Jiní investoři tam rovnou vlastní půdu, jako třeba newyorský fond Och-Ziff Capital nebo investiční fond Harvardovy univerzity, píše server diplomat.com.

Jako vždycky

Představa elegantního kosmopolitního Surgutu s desetimilionovým obyvatelstvem (dnes nějakých 350 tisíc) a vlahým podnebím, propojeného se stovky kilometrů vzdálenými sousedy kvalitními dálnicemi, zní absurdně. Odpověď na otázku, nakolik je reálná, bude záležet na tom, jestli Rusko dokáže na změnu ve funkční geografii a nevyhnutelnou masovou migraci zareagovat. Současný model centralizované moci se všemi svými excesy, o němž si většina Rusů myslí, že je nenahraditelný, funguje sedm či osm set let. Teď se ale bude hrát o čas.

Jinými slovy, poprvé v historii přichází možnost, že se Rusko stane plně civilizovanou zemí, jejíž vláda se bude moci chovat k vlastním lidem méně paranoidně než kdykoli dosud. Zároveň by to mohlo znamenat, že sousedství Ruska nebude především hrozbou; zhruba tak, jako se běžný Kanaďan necítí ohrožen existencí společné hranice se Spojenými státy. Ale také je možné, že to spousta lidí bude myslet dobře, ale dopadne to jako vždycky.

El Salvador: Stačí málo

V roce 2012 postihla plíseň (údajně podpořená zahřátím světa) tamní úrodu kávy, jež obstarává 30 procent místního exportu. Čtyřicetiprocentní pokles produkce a několik suchých sezon v následujícím období udělaly své: 42 procentům země hrozí hlad a situace se podle OSN „progresivně zhoršuje“. Ze 6,4 milionu obyvatel země bude podle odhadu neziskovky ProPublica do roku 2050 žít 80 procent v metropoli San Salvadoru (z 250 tisíc v roce 2017), jež na to, mírně řečeno, není připravená. Na politickou reakci tak dlouho čekat nemusíme: letos se k moci dostal populista Nayib Bukele s příslibem vlády tvrdé ruky. Lákadlo emigrace ze zchudlé banánové republiky jen sílí.

Grónsko: Sporné požehnání

Ohřívání světa nominálně prodlužuje zemědělskou sezonu na tamním (spoře) zeleném jižním pobřeží o dva týdny. Jenže ouha – namísto lepší úrody zeleniny (mrkev, tuřín atd.) a tučnějších pastvin pro tamní ovce s sebou delší léto přináší sucho, takže farmářům se daří hůře než dříve: ze 74 ovčích farem zbylo do roku 2016 jen 37. Dánští vědci mezitím zjistili, že Grónsko skýtá ideální podmínky pro včelařství. Odolnost včel vůči zimě, absence znečištění a bohatý pevninský trh dávají Grónsku potenciál stát se včelařskou velmocí. Má to jediný háček: jeho obyvatelé neradi včelaří. Na celém ostrově je dnes jediný medový podnikatel.

Florida: Zrádné pojištění

Když v roce 1992 zničil hurikán Andrew domy v půlce Floridy, stálo to pojišťovny astronomických 16 miliard dolarů. Mnohé z nich proto nahlédly, že jejich floridský byznys je k ničemu, pojistky zrušily a stát opustily. Když to viděli tamní kongresmani, vytvořili státní pojišťovnu, která osiřelé domy pojistila, ignorujíc nebezpečí dalšího hurikánu. Dobrý úmysl se však vymkl z rukou: do roku 2012 zbytněl tamní nemovitostní trh na 2,8 bilionu dolarů a státní pojišťovna měla na pomyslném hrbu pojistky za 511 miliard dolarů. Kdyby přišel hurikán, Florida by byla plajte. Proto stát začal z pojištění zase pomalu couvat. Od arabského jara po brexit Když v letech 2010–2011 postihly sever Afriky a Blízký východ slabé úrody, vyhnalo to z venkova do měst miliony lidí, nejvíce v Libyi, Egyptě a Sýrii. To posílilo napětí, jež vyústilo v takzvané arabské jaro, nepokoje, které dostaly ideologický nátěr touhy po demokracii. Libyjci tím získali nekonečnou občanskou válku; Egypťané v podobě prezidenta as-Sísího vládce ještě hůře snesitelného, než jakým byl jeho předchůdce Mubárak; a syrský multimasakr vyhnal do Evropy přes milion lidí, což umožnilo Turecku vydírat Evropskou unii a uspíšilo odchod Británie z Evropské unie.

El Paso: Quién sabe?

Město na hranicích amerického Texasu a Mexika zažívá třicetistupňová horka každý čtvrtý den (do roku 2050 to má být každý druhý den). Náklady na klimatizaci představují již dnes zhruba pro polovinu domácností třetinu rozpočtu. Město proto zavedlo na radnici novou funkci „šéfa přes odolnost“ (chief resilience officer) a jmenovalo do ní architektku Nicole Ferriniovou. „Čeká nás devět milionů migrantů,“ řekla radničním kolegům při nástupu do funkce, „jsme na ně připraveni? Musíme se rozhodnout, jestli budeme společnost, která staví raději zdi, nebo studny.“ Anglicky – „walls or wals“ – to zní efektněji, ale El Pasu tak či tak hrozí, že nebude mít vlastní ekonomickou budoucnost ve svých rukou.

Rusko: Terminál budoucnosti

Loni v březnu naložily pásové dopravníky v přístavu Zarubino na ruském Dálném východě 2700 tun pšenice do japonské lodi Tayako, plující do přístavu Macunaga na severu ostrova Šikoku. Byla to první akce nového obilného terminálu, jímž má projet 40 milionů tun obilí ročně; to je téměř třetina veškeré současné ruské produkce. A to je jen začátek: počítá se s postupným navyšováním kapacity terminálu až na trojnásobek. Zarubino je jen 50 kilometrů od čínských hranic – a tak není divu, že Číňané také terminál zaplatili a postavili sami. Společný zájem na budování obilné infrastruktury (a na převezení Američanů) může Peking a Moskvu sbližovat i v budoucnosti.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.