Před šedesáti lety to vypuklo. Jen během roku 1960 získalo nezávislost osmnáct afrických zemí, hlavně bývalých francouzských kolonií. Během šedesátých let rozpustili svou koloniální říši na černém kontinentu Britové, o dekádu později se přidali Portugalci. Afričané si začali vládnout sami, ale po šedesáti letech nemají mnoho důvodů k oslavám.

Zatímco většina světa prošla od roku 1960 technologickou revolucí a změnila se od základů, Afrika tak nějak zaspala. Stačí letmý pohled na položky, které africké země vyvážely před šedesáti lety a dnes. Seznam se téměř nezměnil – káva, kakao, dřevo, zlato, měď, diamanty a tak podobně. Přibyla pouze ropa, ale ani ta zatím bohatství běžným Afričanům nepřinesla.

Touha po lepším životě, korupce, násilí, přelidnění, sociální nerovnost i devastace životního prostředí – to vše má jeden logický důsledek. Statisíce Afričanů vyrážejí na cestu do Evropy. Často míří do bývalých koloniálních velmocí – do Británie, Francie, Belgie a Portugalska. Změna je v nedohlednu; pro západní Evropu i Spojené státy je prostor na jih od Sahary na okraji zájmu. Příležitosti se tedy chopila Čína, která ovšem svým přístupem problémy kontinentu jen zhoršuje.

Chudší než před 60 lety

Vývojem životní úrovně v dlouhém období se zabýval britský profesor Angus Maddison, na jeho práci navázal tým badatelů na univerzitě v nizozemském Groningenu. Jejich závěry jsou volně dostupné na univerzitním webu. Odhady pro některé země sahají až do středověku, v případě afrických zemí jsou k dispozici data za roky 1950 až 2016. Hodnoty jsou očištěny od inflace, takže se můžeme pustit do srovnání.

Pokud se zaměříme na 34 zemí subsaharské Afriky (bez Jihoafrické republiky a malých států), osm z nich je na tom dnes hůře než v roce 1960. Konkrétně se jedná o Konžskou demokratickou republiku, Středoafrickou republiku, Libérii, Madagaskar, Malawi, Niger, Sierru Leone a Zimbabwe. Dalších šest zemí – Burkina Faso, Burundi, Gambie, Guinea, Senegal a Togo – vykazuje podobnou výši životní úrovně jako před šedesáti lety.

Ani jinde to není velká sláva. Dokonce i africké země řazené k těm úspěšnějším si příliš nepolepšily. Keňa, Rwanda či Nigérie jsou zhruba na dvojnásobku životní úrovně roku 1960. Jenže za stejnou dobu vzrostla životní úroveň Čechů a dalších Evropanů třikrát, Indů a Indonésanů šestkrát a Číňanů jedenáctkrát. Zatímco v roce 1960 byla kvalita života v Africe vyšší než v Číně nebo v Indii, dnes je tomu naopak. Afrika stále více zaostává za zbytkem světa.

Přitom za nezávislostí nevykročila vůbec špatně. Během 60. let se většina černošských republik vyvíjela pozitivním směrem, až v 70. a 80. letech nastal pád do hlubin bídy a ekonomické mizerie. Na něj navázalo delší období stagnace. Až v posledních patnácti letech lze v řadě afrických zemí pozorovat solidní růst ekonomiky. Rostoucí délka života a klesající dětská úmrtnost potvrzují vzestup životní úrovně.

Úchylky afrických diktátorů

Příčin zaostávání Afriky je řada, stejně jako viníků. Bývalé koloniální velmoci zanedbaly rozvoj středního a vysokého školství; zemi bez odborníků je těžké rozvíjet. Sovětský svaz se v oblasti proslavil hlavně dodávkami zbraní, čímž přiživil řadu krvavých válek a genocid. Útočné pušky Kalašnikov jsou v Africe takovým fenoménem, že se dostaly dokonce i na mosambickou státní vlajku.

Po konci studené války západní svět o Afriku prakticky ztratil zájem. Mocenského vakua využili Číňané, kteří v posledních dvou desetiletích zaplavili kontinent svými odborníky, poradci a penězi. Jak spočetl tým americké Univerzity mezinárodních studií Johnse Hopkinse, během let 2000 až 2017 Čína africkým zemím napůjčovala 143 miliard dolarů. Když dáte dohromady neefektivní využití půjček a vysoké úrokové sazby, je logickým výsledkem dluhová past. Do ní už spadla Angola, Zambie a Zimbabwe, další země do ní mají nakročeno.

Neméně významné jsou vnitřní příčiny. Zejména Francouzi se v roce 1960 snažili předat moc zástupcům nepočetných vzdělaných elit. Většina z nich však byla svržena a k moci se prodraly podstatně méně kultivované entity, včetně vrahů, kanibalů a kleptomanů. Třeba takový generál Mobutu, vládnoucí v Konžské demokratické republice neboli Zairu v letech 1965 až 1997, ukradl ze státních peněz zřejmě až 15 miliard dolarů. Darebáků, kteří neznali rozdíl mezi státním a osobním rozpočtem, však africké země poznaly víc než dost.

Úchylky a lumpárny afrických diktátorů barvitě popsal Paul Johnson v knize Dějiny 20. století. Malawiský Hastings Kamuzu Banda používal kouzla a čáry, středoafrický šílenec Bokassa se nechal korunovat císařem a sám prý zabíjel děti, které nenosily předraženou školní uniformu ze státní fabriky. Ugandský diktátor Idi Amin vlastnoručně ubil arcibiskupa a několik ministrů, navíc s chutí konzumoval srdce či jiné orgány svých obětí. V tomto přehledu bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale od roku 2000 je výskyt podobných excesů naštěstí už výjimečný.

Masakry a přelidnění

Další specialitou mnoha afrických vůdců byl rasismus, který je přiměl k vyhoštění Evropanů. Fakt, že tím podkopali ekonomiku své země, je příliš netrápil. Během 60. a 70. let bylo v módě vymýšlení bláznivých ideologií (negrismus, consciencismus a tak podobně), v pozdějších letech Konžskou demokratickou republiku, Rwandu, Mosambik i další státy zdevastovaly krvavé občanské války. Na budování moderních zemí se slušnou životní úrovní nebyl čas.

Chudobu subsaharské Afriky prohlubuje ohromný populační přírůstek. Jeho výsledkem je, že běžná země regionu má dnes pětkrát více obyvatel než v roce 1960. Řada oblastí začíná trpět přelidněním. Změna v tomto trendu je v nedohledu, v mnoha zemích stále vychází průměr pět až šest narozených dětí na ženu. Světový rekord drží zoufale chudý Niger s cifrou 7,2. Jen v Keni a Rwandě se díky osvícenému přístupu vlády podařilo porodnost srazit na „udržitelnější“ úroveň.

Přitom nelze říct, že subsaharská Afrika je odsouzena k chudobě a zaostávání. Když získala Botswana v roce 1966 nezávislost, jednalo se o přehlížený chudý stát kdesi v poušti Kalahari. V pozdějších desetiletích začala bohatnout, až se zařadila mezi středně vyspělé země. V aktuálním žebříčku Mezinárodního měnového fondu má příjem na obyvatele, přepočtený na kupní sílu, 17 965 dolarů.

Je to úctyhodný výsledek, který Botswanu řadí před Srbsko, Brazílii i sousední Jihoafrickou republiku.

Tahounem růstu byla těžba diamantů, kterých má tato země na svém území požehnaně. Neméně důležitý byl fakt, že zisky z těžby nerozkradla vládnoucí elita, ale že posloužily k rozvoji země. Svůj význam má jistě i fakt, že Botswana zůstala demokratickou zemí po celou dobu od získání nezávislosti; to je v Africe vzácný jev. Mimochodem, v indexu vnímání korupce podle Transparency International je na tom lépe než Česká republika. Ropné prokletí Těžební boom se v minulých desetiletích odehrál v celé řadě zemí černého kontinentu. Problém je, že běžní Afričané z toho velký prospěch neměli. V lepším případě je důsledkem zahájení těžby ropy či jiných surovin prohloubení rozdílu mezi bohatými a chudými (viz Nigérie či Gabon), v horším případě bohatne pouze prezident a jeho rodina, případně pár dalších prominentů.

Ze zisků z těžby ropy zbohatla třeba jistá Isabel dos Santosová, nikoliv náhodou dcera dlouholetého angolského prezidenta Josého Eduarda dos Santose. Ten vydržel u moci dlouhých 38 let. Angola každý rok vyváží ropu v hodnotě okolo 40 miliard dolarů a teoreticky by měla být bohatou zemí. Jenže zbohatl jen někdo. Hlavně výše zmíněná Isabel, která se za podivných okolností dostala k akciím mnoha angolských a portugalských společností. Její majetek odhadl časopis Forbes na více než dvě miliardy dolarů.

Dalším specifikem regionu je svérázný přístup mnoha zemí k zahraničním těžebním společnostem. Ten by potěšil příznivce teorie her, ale nikoli přímé účastníky. Častý model vypadá zhruba takto: africká země se rozhodne přilákat zahraniční těžaře a nastaví jim nízké daně a poplatky. Přivábí tím několik firem, které spustí těžbu zlata, mědi, uranu nebo čehokoli jiného z Mendělejevovy tabulky.

Jenže pak se změní prezident a ten nový usoudí, že lakomé těžařské podniky platí příliš málo. A tak jim daně zvedne; někdy až na hodnotu, která ze ziskového projektu udělá projekt ztrátový. Těžaři se naštvou, zastaví produkci i přípravné práce na nových dolech a dají věc k posouzení arbitrážnímu soudu. Ekonomika země padá. Prezident ustoupí a daně sníží. A tak to jde v zemích, jako je Zambie či Tanzanie, stále dokola.

Návrat na mapu světa

Několik posledních let to vypadá, že Evropa by si opět mohla začít existenci Afriky více uvědomovat. Kromě potřeby omezit příliv migrantů jde – jak jinak – o nerostné bohatství. Ropné koncerny Shell, Total a ENI navrtaly u pobřeží Mosambiku a Tanzanie mimořádně bohatá ložiska zemního plynu a do pěti let chtějí začít s exportem zkapalněného plynu. Na druhé straně kontinentu se chystá těžba ropy a plynu u pobřeží Senegalu.

Stejně tak mohou některé země – třeba i silně zaostalé Malawi a Burundi – nabídnout dosud nevyužívané zásoby prvků vzácných zemin. Prvky, jako jsou cer, lanthan a neodym, nacházejí rostoucí využití v bateriích, palivových článcích, televizorech či větrných elektrárnách. Produkci těchto kovů zatím ovládá Čína, což je ze strategického hlediska nevhodné a staví to Evropu, Spojené státy i Japonsko do pozice rukojmích.

Další rozvoj těžby surovin přinášejí africkým zemím aspoň nějakou šanci na nastartování ekonomického růstu. Rozhodně jim pomáhá více než dotovaný export zemědělských přebytků, který poškozuje africké farmáře. Nemluvě o tom, jak velká by byla chyba nechat volné pole působnosti Číňanům. Varovných signálů, že po evropském kolonialismu a letech nezávislosti přichází éra čínského neokolonialismu, přibývá.