ilustrace Vojtěch Velický
Esej: Zrcadlo a lumpové
Proč je dobré číst o fotbalu? Protože kdo nepochopí Diega Maradonu, bude obtížně chápat i Donalda Trumpa.
redaktor
Listopad roku 2020 je dílčí špatnou zprávou pro dvě obskurní sekty, jejichž mocenský vzestup ohrožuje budoucnost lidstva. První z nich je klika okolo Donalda Trumpa, prezidenta Spojených států, jemuž voliči upřeli druhé funkční období. Druhou z nich je podstatně početnější houf obdivovatelů někdejšího argentinského fotbalisty Diega Maradony, jenž v posledním listopadovém týdnu podlehl v nerovném boji s vlastním životním stylem.
Na první pohled ti dva muži nemají mnoho společného. Na jedné straně téměř dvoumetrový chlapík zpola árijského původu s nákladnou blond čupřinou, na straně druhé poloindián o 165 centimetrech. Na jedné straně nařvaný Trumpův slogan America First, na straně druhé primitivní antiamerikanismus Maradonův. Na jedné straně perfektní oblek, na druhé tepláková souprava; na jedné straně kličky právní, na straně druhé fotbalové.
Takové rozdíly ve vnějších detailech dávají snadno zapomenout na daleko hlubší podobnosti obou mužů, jež také mají daleko podstatnější důsledky. To by ovšem mohlo být jedno; co komu sejde na tom, jestli špatný americký prezident a výborný argentinský fotbalista mají nebo nemají co společného? Ani skutečnost, že oba muži mají pověst bezskrupulózních lumpů, by neměla šokovat; v obou branžích je lumpárna uznávaným či alespoň široce tolerovaným modem operandi.
Zajímavé to však začne být ve chvíli, kdy si uvědomíme, že oba muži za své společenské postavení, za svoji masovou oblibu, nevděčí tak docela tomu, v čem jsou lepší než ostatní; naopak. Ten argument se špatně dokládá čísly, ale nepochybně existuje. Maradona byl nenapodobitelně šikovný na hřišti, ale šikovných fotbalistů je hodně. Rozdíl v šikovnosti mezi ním a ostatními je nepoměrně menší než rozdíl v popularitě.
Trump má úžasnou schopnost přitahovat pozornost sdělovacích prostředků a jejich konzumentů, ale mediálními hochštaplery různého kalibru se americká smetánka také jen hemží. Nejsou to žádní břídilové, ale jedině Trump mohl jako nováček vyhrát před čtyřmi lety partajní primárky, aniž by utratil za reklamu jediný dolar; média to ochotně – ačkoli bezděčně – zařídila za něho.
Zdá se tedy, že rozhodující složkou masové přitažlivosti obou pánů je právě to, co by je mělo ze slušné společnosti vykázat. Je jím neochota podřídit se jakýmkoli pravidlům, která platí pro ostatní. Důkazů, že právě nerespektování pravidel – legálních i etických – patří k důležité profesní výbavě Donalda Trumpa, jsme za poslední čtyři roky viděli nespočet. Koneckonců je to právě podezření z maření vyšetřování (jaký lepší příklad nerespektování pravidel najdete?), o němž zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller výslovně prohlásil, že na prezidentovi zůstává. Nejspíš bude Trumpovi i po odchodu z Bílého domu nějakou formou dál komplikovat život. A to je jen jeden z desítek takových případů, o nichž se okolo voleb psalo tak důkladně, že by bylo zbytečné je dále popisovat.
Idiot savant
Maradona si v tom s Trumpem nijak nezadá, což znovu nezasluhuje více než zběžné připomínky. Tehdy nejslavnější člověk planety (jak o něm tvrdí nedohledatelný průzkum původem z Argentiny) se zasloužil o znovuoživení kvazimedicínského pojmu „idiot savant“, učený idiot; sporná přitom byla jen část „savant“.
Když se na hřišti rozčílil, což nebylo nijak vzácné, neváhal své protivníky ve sporu – funkcionáře, protihráče, diváky, a dokonce i spoluhráče – bít hlava nehlava. Kvůli jednomu takovému incidentu musel odejít z angažmá v Barceloně.
Když se mu to hodilo, hrál namísto nohama rukou. Na obou světových šampionátech, kdy dovedl Argentinu do finále, si připsal nepotrestaný zásah rukou: jednou jí branku vstřelil, podruhé naopak gólu do vlastní sítě zabránil.
Také dopingové kontroly byly pro srandu králíkům, soudil fotbalový génius, jenž si oblíbil kokain (a mnoho dalšího). Tedy – soudil tak do té doby, než mu doping napřed ukončil jinak superúspěšné působení v Itálii a poté jej vypoklonkoval z jeho posledního mistrovství světa.
A lidé – zejména v Argentině, ale zdaleka nejen tam – ho milovali čím dál víc. Čím nesmyslněji Maradona jednal, tím oblíbenější byl. Pro tenhle perverzní jev existuje několik vysvětlení, která však mají jen omezenou platnost. To nejběžnější nabízí politika: Maradona svou takzvanou Boží rukou poškodil Angličany, kteří o čtyři roky předtím vyhráli válku o Falklandské ostrovy. Maradona je tedy hrdinou a nazdar.
To má háček. Maradona, jak jsme si měli možnost po jeho smrti tisíckrát připomenout, v onom zápase dal během čtyř minut dvě branky. Tu první rukou, tu následující po šedesátimetrovém sprintu mezi pěti tumpachovými soupeři. Fotbalovým funkcionářům ze světové federace FIFA připadala posledně popisovaná akce tak geniální, že ji vyhlásili gólem století. V utkání zvítězili Argentinci; Angličané jeli domů, Maradona a spol. o pár dní později vyhráli celý turnaj.
Když vada krášlí
Řeklo by se tedy, že když rozhodnete ostře sledovaný zápas dvěma akcemi, jednou brilantní a druhou ilegální, budete se více chlubit tou, která je košer. Nebo kdyby šlo prostě o to, natřít to Anglii, z definice by obě Maradonovy branky toho zápasu měly v povědomí Argentinců platit stejně. Ale kdež: pro Maradonovy krajany – a mnohé další – se jejich Diego stal hrdinou právě díky Boží ruce. Nesporně existující nepřátelství, jež Argentinci vůči Angličanům pociťovali (či stále pociťují), tento efekt samo o sobě vysvětlit neumí.
Navíc se to opakovalo při každém následujícím Maradonově průšvihu, ať už v něm figurovaly jeho kontakty s neapolskou mafií, absurdní jednání na hřišti, nemanželské děti, střelba po novinářích ze vzduchovky – vyberte si. Kdepak, na Diega nikdo sahat nebude, znělo sborem jeho věrných, rozuměj (přinejmenším) celým španělsky mluvícím světem.
Podobnost s Trumpem už je zde nepřehlédnutelná. Dokud byl jenom výstředním byznysmenem se zálibou v ženách z umělé hmoty slovanského původu, nikdo ho nebral vážně a říkali mu po vzoru české exmanželky „The Donald“. Jakmile ale začal tvrdit, že se Barack Obama nenarodil v USA; jakmile začal požadovat, aby exministryni zahraničí Hillary Clintonovou „dali pod zámek“; zkrátka jakmile začal vyhrožovat všem vším, stala se z něho téměř nezastavitelná politická síla. Prohřešky proti základním pravidlům fair play jej nejen nediskvalifikovaly; naopak, byly to právě tyto prohřešky, jež mu daly sílu v podobě rostoucí popularity.
Tady se najednou začíná rýsovat, co oba muže spojuje: společný nepřítel. A to ne nepřítel ledajaký: stejně jako Maradona nesestřelil jenom Anglii, ani Trump neporazil pouze Hillary Clintonovou. Oba vystoupili – sami samojediní – proti systému, proti „nim“.
Už ten základní vzorec jednotlivce proti systému je nasnadě. Není divu: celá západní civilizace je odkojena legendou o muži, jenž se vzepřel systému natolik, že se nechal přitlouci na kříž. Že je to přežité? Inu, možná; ale zkuste nechat uprchnout nájemného vraha z Mírova a za týden je z něj málem národní hrdina, ateismus neateismus.
Bída osmdesátek
Kromě toho však je zde na místě mírná odbočka. Statistiky a přehledy o tom mnoho neřeknou, ale fotbalový divák si to ještě dobře pamatuje: jít „proti systému“ vypadalo od poloviny sedmdesátých do poloviny devadesátých let jako dobrý nápad. Protože tehdejší fotbal nebyl ke koukání, bolely z něho oči. V méně prominentních zápasech týmy většinou bránily; v exponovanějších střetnutích bránily výhradně.
Nesmějte se, přesně to se stane, když starost o zaručení bezpečnosti jakékoli činnosti nastaví práh tolerance rizika příliš vysoko. Jestli jde zrovna o taktiku ve fotbalovém utkání (v němž motivace nedostat branku je silnější než motivace branku vstřelit), o podnikatelský záměr, do něhož je výhodnější se kvůli drahému pojištění vůbec nepouštět, nebo o marnost pokusu o ovlivnění veřejného života, jejž si tak jako tak pro sebe urvali „ti nahoře“, je jedno. Vzorec zůstává stejný.
A právě když už to vypadalo, že se fotbal stane doménou bránících právníků, vtrhl mezi ně polodivoch Maradona. Kňučel, válel se po zemi, kousal, předstíral zranění, prděl soupeřům do obličeje a chodil po hřišti s koutky trpitelsky svěšenými, aby bylo vidět, jak je důležitý. A pak dostal míč a nikdo ho nechytil. Jednou, dvakrát, třicetkrát za zápas. Právníci v obraně, představitelé systému, z něho byli nešťastní. Kopali ho, co to šlo, když měli to štěstí, že ho trefili (Maradona dodnes drží rekord nejfaulovanějšího hráče mistrovství světa). Ale když už si mysleli, že ho ubránili, dal jim gól rukou; co má být?
Fungovalo to: průměrný neapolský klub vyhrál s Maradonou hned dva mistrovské tituly, dosud jediné. „Kdyby měl Maradonu v sestavě, vyhrál by mistrovství světa i Arsenal,“ řekl tehdy anglický trenér sir Bobby Robson.
Systém se přizpůsobil. Nikoli snad přímo v reakci na Maradonu, ale na předcházející celoevropskou krizi klesající návštěvnosti a televizní sledovanosti. Vznikly dva ambiciózní projekty, anglická Premier League a celoevropská Liga mistrů. Měly za cíl koncentrovat kvalitu do menšího počtu rukou, aby bylo možné napálit ceny televizních práv. Imperativ zněl: zvýšit atraktivitu tak, aby se účastníkům dlouhodobě vyplácelo spíš prohrát 4:3 než vyhrát 1:0.
Jako vždy má i nová fáze systému svoje nepřehlédnutelné mouchy (rozdíl mezi prominentními a periferními trhy se neustále zvětšuje, například). Ale každý rok je v obou soutěžích k vidění víc skvělých zápasů, než kolik jich na nejvyšší úrovni vyprodukovalo zhruba oněch dvacet let po roce 1975.
Jako Guevara a Evita
Jenže zkuste to říkat Argentincům. Maradonův přítel, prezident Alberto Fernández, nechal vyhlásit tři dny smutku, a i střízlivé noviny, jako je anglicky psaný deník Buenos Aires Times, mluvily o tom, jak rebel Maradona pozvedl duši národa – no, znáte to. „Stal se symbolem Argentiny stejně jako Che Guevara nebo Evita Perónová,“ napsal řečený titul zcela bez ironie.
O Argentincích to asi vypovídá více, než by sami chtěli. Protože onen levicový rebel každým svým činem dával najevo pravý opak hlásaného: když se narodíte od Boha nadaní, můžete si dovolit všechno, protože na vás nikdo nemůže. A ostatní si můžou trhnout nohou i se svými pravidly, na která já jim zvysoka kašlu. Že jsem hrál rukou? A co má být, byla to Boží ruka, adios! I v tom byla jeho podobnost s Trumpem nevídaná (a jako naschvál přehlížená).
Pro nás ostatní z toho jednoduchého příměru může plynout i dobrá zpráva. Když bude systém ochoten se reformovat natolik, aby dokázal nabídnout dostatek ekvivalentu dobrého fotbalu, třeba bude méně charismatických vůdců, kteří si na proklamovaném odporu proti onomu systému postaví kariéru, ať už se jmenují Diego nebo Donald. Když to uměli fotbalisté, třeba by to mohlo jít i jinde.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.