Green Deal oslabuje vliv Evropy v rozvojovém světě a uvolňuje místo Číně

Přílišná přísnost Green Dealu dělá pravý opak zamýšlené podpory evropského vlivu na udržitelnost podnikání, tvrdí finančníci

Přílišná přísnost Green Dealu dělá pravý opak zamýšlené podpory evropského vlivu na udržitelnost podnikání, tvrdí finančníci

Celý článek
0

Ruský plyn přestane téct přes Ukrajinu. Ohroženi jsou Slováci a Rakušané, obavy má i Síkela

Plánované ukončení tranzitu plynu přes Ukrajinu ke konci roku ohrožuje v rámci Evropy nejvíce Slovensko a Rakousko, uvedla norská konzultační společnost Rystad.

Plánované ukončení tranzitu plynu přes Ukrajinu ke konci roku ohrožuje v rámci Evropy nejvíce Slovensko a Rakousko, uvedla norská konzultační společnost Rystad.

Celý článek
0

Změníme svět optik. Zahuranec z Eyerimu chce Čechy naučit kupovat brýle online

Zprvu to byl fashion e-shop se slunečními brýlemi. Teď je slovenský Eyerim online optikou, která chce expandovat do Prahy. „Myslím si, že by optiky měly být pěkné, harmonické, moderní, digitální. Přesně tohle chceme Čechům nabídnout,“ říká v rozhovoru jeden ze zakladatelů firmy Martin Zahuranec.

Zprvu to byl fashion e-shop se slunečními brýlemi. Teď je slovenský Eyerim online optikou, která chce expandovat do Prahy. „Myslím si, že by optiky měly být pěkné, harmonické, moderní, digitální. Přesně tohle chceme Čechům nabídnout,“ říká v rozhovoru jeden ze zakladatelů firmy Martin Zahuranec.

Celý článek
0

Esej: K čemu nám jsou památky? Není lepší je nechat spadnout?

Koncept transformační kontinuity nás učí, že zachraňovat památky může být nesmysl

Esej: K čemu nám jsou památky? Není lepší je nechat spadnout?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Fyzika neuhne. Když stojí město na moři a propadá se, zatímco hladina dlouhodobě stoupá, výsledek může být jen jediný. Aby jim tedy Benátky nezmizely, postavili si Italové obrovské vodní zátarasy, jimiž město chrání před obzvlášť mocnými přílivy. Po desetiletích plánování, korumpování plánování, skandálních odhalení korumpování plánování a podobně začala ta struktura plnit svou funkci v roce 2020. Zrovna to tak vyšlo, že měli všichni plnou hlavu pandemie, takže ta sláva trochu zapadla, ale – funguje to.

Tak akorát včas. V listopadu 2019 přišla velká voda a mírně zatopila níže položené části města (což jsou skoro všechny). Vystavila městu účet na miliardu eur. Loni v listopadu by bylo ještě hůř, ale elektromechanický experimentální modul Mose, jak tomu monstru říkají, se vztyčil a bitvu s Neptunem ustál, protentokrát.

Turismus versus rybáři

Každé vztyčení modulu Mose, které benátskou lagunu prakticky uzavře, se počítá v drobných – 200 tisíc eur (alespoň tak to bylo plánováno před globálním zdražením energií). Stavba sama vyšla na něco přes šest miliard eur a dalších plus minus téměř šedesát milionů ročně vyžaduje údržba. Původní představa byla, že se Mose dočká elektromechanického experimentálního vztyčení zhruba pětkrát do roka; skutečnost je taková, že od zprovoznění do letošního března na to došlo už devětačtyřicetkrát.

Mezitím vychází najevo, co v případech drastických zásahů do čehokoli vyjde najevo vždy, totiž že uzavření laguny má neblahé vedlejší účinky – například ničí tamní rybáře. Když je Mose v ráži a brání cirkulaci vody mezi lagunou a zbytkem Jaderského moře, znemožňuje to její samočištění, přesněji rozředění špinavé městské vody čistší vodou z volného moře. Hrozí, že namísto občasného zavírání laguny budou místní mluvit o jejím občasném otevírání. Co mezitím nadělá množící se plankton v tamních kanálech, nechcete slyšet – a už vůbec to nechcete cítit.

To všechno se děje samozřejmě především kvůli turistům. Cestovní ruch město živí prakticky sám; kdo se zabývá něčím jiným, už dávno Benátky opustil, protože ceny se přizpůsobily turistům. Místních obyvatel tak zbylo pod padesát tisíc, podobně jako v 17. století, kdy znamenal podobnou pohromu mor. Loni tam 5,5 milionu turistů utratilo 2,3 miliardy eur.

Nestačí to. Radnice loni požádala římskou vládu o půldruhamiliardovou injekci rozloženou do deseti let, jen na udržování modulu Mose. Schválila také pětieurovou vstupenku do centra města pro neubytované návštěvníky; ta začne platit v roce 2025. A stejně je město v červených číslech.

Bludný kruh

Některým dílčím důvodům, proč Benátky fungují jako bezedná díra na peníze, by se snad dalo předejít lepší organizací. Úřady například majitelům domů ohroženým vzlínáním slané vody subvencují nové obložení z místního vápence. Je relativně levný, ale horší než španělský nebo řecký; během dvou tří let opadá.

Proč majitelé domů nevezmou osud do svých rukou a nekoupí si dražší, kvalitnější materiál? Jedním z důvodů je, že drtivá většina těch kouzelných domů má více vlastníků a dotlačit je všechny k souhlasu se zásadní investicí bývá nad lidské síly. To jen jeden příklad za všechny.

A tak Benátky žijí v bludném kruhu: musejí se šeredně zadlužit, aby mohly pokračovat ve způsobu života, který si nemohou dovolit, a o který navíc nestojí. Jejich chlouba, skvostná architektura, je stahuje ke dnu – doslova i přeneseně.

Nejsou samy. Největší italskou turistickou destinací je Řím, kam před pandemií jezdilo přibližně deset milionů turistů ročně; nechávali tam asi 6,7 miliardy eur (tento údaj je z roku 2019, ale je reprezentativní). V témže roce přinesli zahraniční návštěvníci italské ekonomice 41,3 miliardy eur, přičemž nejvíce peněz vydělaly kulturní památky, přibližně 15,5 miliardy eur.

Spousta peněz, že? Jenže Řím je domovem 574 archeologických oblastí s více než čtyřmi stovkami monumentálních kašen a zhruba devíti stovkami sakrálních památek – a je na tom stejně zle jako Benátky. Na konci onoho roku 2019 čítala římská sekera patnáct miliard eur. Tehdejší starostka Virginia Raggiová (která kvůli penězům odřekla kandidaturu na pořadatelství olympijských her v roce 2024) vyzvala firmy a bohaté lidi, aby mezi sebou vybrali pět set milionů eur na záchranu zhruba stovky akutně ohrožených archeologických nalezišť a památek.

Lapání po dechu

Tomu pomáhá vládní program Art Bonus. Od roku 2014 umožňuje daňový odpočet ve výši 65 procent „z dobročinných příspěvků na údržbu, ochranu a obnovu veřejných kulturních děl a kulturních institucí“. I to funguje: renomovaná módní značka Fendi utratila v programu 2,5 milionu eur na opravu proslulé fontány di Trevi. Nedaleko odtud nechala konkurenční značka Bvlgari obnovit za 1,5 milionu Španělské schody, vedle nichž sídlí její hlavní prodejna. Jiná italská značka, Tod’s, zaplatila za údržbu a sanační práce na Koloseu zhruba třicet milionů dolarů.

To je hodně peněz. I kdyby však starostčina výzva došla stoprocentního naplnění (což se nepodařilo), bylo by to stačilo jen na dočasné vyřešení těch nejhorších průšvihů, jakýsi stavebnický ekvivalent lapání po dechu. Řešení dlouhodobé, koncepční, udržitelné a životaschopné schází.

Ten obrázek je všude stejný: udržovat památku – rozuměj starou stavbu – v chodu je v drtivé většině případů ekonomicky nevýhodné. Když je takových památek hodně (ačkoli „hodně“ je dost pružný termín), představuje to zátěž, která může snadno překročit únosnou mez. Věci pak dopadají, jak dopadají. Komunisté měli svůj způsob – ze zámku udělali sklad krumpáčů a nechali jej obehnat dřevěným lešením, jehož účelem nebylo něco opravovat, nýbrž držet zámek dnes, aby spadl pracujícím na hlavu až zítra.

Když se poměry otočily, vzali za své komunisté i jejich lešení a množství historicky cenných budov se dočkalo nového života. Spor se začal rýsovat podle nové osy: na jednom jejím pólu se zabydlel statický způsob myšlení, který velí stavbu plus minus zachovat v co nejpůvodnější podobě, ať už to k něčemu je, nebo není. Na druhém je uvažování ryze komerční, podle něhož by bylo nejlepší Národní muzeum zbourat a na jeho místě, lukrativní parcele, postavit železobetonové kancelářské centrum.

Nechte Benátky padnout

Různé varianty toho sporu probíhají všude po světě s různou měrou úspěšnosti. Místa s vysokým počtem památek – jako Praha, Řím nebo Benátky – se tak dostávají pod tlak. Turistický ruch sám o sobě nestačí na opravu a údržbu svých vlastních lákadel a zároveň má sklon vytěsňovat ostatní život (takže dále redukuje možnost vydělat si na řečené jinak). Dobrý úmysl přitom dláždí cestu do pekel velmi snadno. Na přelomu tisíciletí instituce UNESCO poprvé kvůli přemíře turismu pohrozila Benátkám, že jejich památky prohlásí za ohrožené a zařadí je na „černou listinu“, což znamená, že je nedoporučí k návštěvě. Turisté po celém světě si řekli, že to ještě musí stihnout, a zaplnili Benátky hůř než tamní holubi.

I proto se ke slovu dostávají hlasy, které bychom donedávna považovali za extrémně nepřijatelné. „Mám řešení pro problém Benátek,“ napsal v roce 1971 tamní britský expat, spisovatel James Morris, pro časopis The Architectural Review. „Prostě bych je nechal potopit.“ Později, když už (v předzvěsti současné transgenderové módy) se z Morrise stala Morrisová s prvním jménem Jan, snad aby se to nepletlo, předpověděla, že ovšem Benátky se nikdy nepotopí, protože „svět to nedovolí“.

Onu vůli světa nenechat Benátky padnout dosud demonstruje Mose a jeho bariéra. Mnoho to ovšem nemění na faktu, že destrukce památek je jevem stále běžnějším, píší ve společné studii na dané téma z roku 2020 Eugene Joová (šéfka programu World Heritage Leader­ship se sídlem v Římě) a Erin Seekampová (environmentalistka z University of North Carolina). „Musíme změnit způsob, jakým o tomto úbytku přemýšlíme, a nově definovat naše pojetí selhání. Spolu s měnícím se klimatem se musí změnit i naše hodnoty.“

Jejich studie tvrdí, že potřebujeme „posunout hodnoty od toho, co bylo známo, k tomu, co se může stát, a překonat sklon k neustálé údržbě a nekonečným snahám o prodloužení nevyhnutelného“. Současná praxe je podle nich „fiskální nemožností“.

Nutkání zachraňovat

Takové hlasy se množí. „Jednou z věcí, na které se snažíme v památkové praxi pracovat, je překonat nutkání neustále všechno zachraňovat,“ říká britská profesorka kulturní geografie Caitlin DeSilveyová pro časopis Wired. V knize Curated Decay (Řízený rozpad) z roku 2017 píše o tom, že je třeba nechat krajinu a památky proměňovat, nechat je bičovat větrem nebo erodovat vlnami, a ne je nutit, aby zůstaly ve stavu, v jakém jsme je zdědili. „V památkovém sektoru se v tomhle směru trochu zasekli, protože když mluvíte o tomto druhu změny a o proměně památek v ruiny, oni to vnímají jako selhání,“ dodává.

DeSilveyová to nazývá „transformační kontinuitou“. Říká, že místa, která byla poškozena změnou klimatu (jako by památky nechátraly i bez ní), mohou sloužit jako memento, jako odstrašující příklad do budoucnosti.

Koncept transformační kontinuity také umožňuje objevovat nové hodnoty, říkají jeho zastánci. Seekampová s Joovou uvádějí příklad zahrad v jihoitalské Ninfě, kde v ruinách opuštěného středověkého města vznikla nádherná zahrada, čímž „toto místo získalo obnovené živé dědictví“, které navíc nabízí ukázku biologické rozmanitosti a prosperujícího ekosystému. Kromě toho „existuje spousta lidí, pro které jsou ruiny zajímavější než stabilní stavby“, říká DeSilveyová.

Megalapače prachu

V posledním bodu má nepochybně pravdu. Kambodžský Angkor Wat se rozpadá, aniž by to návštěvníky jakkoli odrazovalo. Kdyby z jeho staveb vzniklo obrovité nákupní centrum, nejspíš by zůstaly zachovány – ovšem v podobě a za cenu, do kterých dosud naštěstí nikdo neměl vůli se pustit.

Ostatní argumenty znějí podobně. Jsou argumentem člověka, kterému je ta či ona památka ukradená, protože pro něho není památkou, upomínkou historie vlastní i obecné, nýbrž prostě kusem starého šutru, megalapačem prachu.

ilustrační foto
Shutterstock.com

Zkusme si tyto argumenty představit v jiném kontextu. Řekněme, že jedna z řečených tří dam utrpí otevřenou zlomeninu. „Nenechme se strhnout snahou zachovávat nezachovatelné,“ řekl by přivolaný lékař. „Léčit vás v tomto stavu je fiskální nemožnost. Necháme vás tady ležet a kdo ví, třeba to výtečně přispěje biodiverzitě regionu – červi, myši, sem tam nějaký sup… A koneckonců, lidé chodí raději na hřbitovy než do nemocnic. Have a nice day.“

Takový lékař by měl také svým způsobem pravdu, ale cosi člověku říká, že by to v dané situaci ani jedna z dam ne­ocenila. Důvodem budiž, že jejich vlastní zdravotní stav by pro ně byl celkem pochopitelně naprostou prioritou. Předpokládejme, že by jí byly ochotny obětovat nezanedbatelnou část svého majetku, ačkoli fiskálně zodpovědnější by bylo zemřít a zanechat potomstvu dědictví v transformovaně kontinuální podobě zdravě zaplněného bankovního konta.

Věc priorit

Je pro nás takovou prioritou Karlův most, Sixtinská kaple a Piazza San Marco? Asi ne jako vlastní přežití, ale pořád významnou prioritou? Buďme ten postoj připraveni hájit; protože je možné, že citované hlasy jsou prvními vlaštovkami rodícího se nového mravního uspořádání vztahů člověka k jeho okolí (ostatní lidi nevyjímaje). Zní v nich nepřeslechnutelný tón utilitarismu, myšlenkového směru, jenž se dostal obzvlášť hlasitě ke slovu v první světové válce. Mohl fungovat právě proto, že všichni zúčastnění – ranění, zdravotníci i velitelé – měli stejnou základní prioritu, tedy zachránit co nejvíce životů. Bylo to cenné vodítko.

V jistém smyslu jím může být i v případě starých šutrů. Chceme-li tedy alespoň nějakou historickou nádheru zachránit, musíme lépe než dosud vědět proč. Má-li člověk přinášet oběť, nerad to bude dělat bezdůvodně. Jinak se může snadno stát, že logika citovaných hlasů bude pádnější než intuitivní pocit, že „to by svět nedovolil“. Jak vidíme na příkladu krásou prokletých Benátek, je to dilema, jehož řešení není samozřejmé.