Airbus chce prorazit ve vesmíru. Soustředí se na produkci satelitů

Evropský koncern Airbus, který působí v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, se chce ve větší míře zaměřit na vesmírné projekty, zejména na produkci satelitů pro vojenské i civilní využití.

Evropský koncern Airbus, který působí v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, se chce ve větší míře zaměřit na vesmírné projekty, zejména na produkci satelitů pro vojenské i civilní využití.

Celý článek
0

Ostuda pro Samsung. Ty šunty se rozpadají, stěžují si zákazníci na nová sluchátka

Jihokorejskému Samsungu se v posledních měsících moc nedaří. Po vlažném přijetí skládacích telefonů za astronomickou cenu vzbuzovala velká očekávání nová generace sluchátek. Jenže ta se bohužel příliš nepovedla. Firma kvůli reklamacím pozastavila další prodej.

Jihokorejskému Samsungu se v posledních měsících moc nedaří. Po vlažném přijetí skládacích telefonů za astronomickou cenu vzbuzovala velká očekávání nová generace sluchátek. Jenže ta se bohužel příliš nepovedla. Firma kvůli reklamacím pozastavila další prodej.

Celý článek
0

Green Deal oslabuje vliv Evropy v rozvojovém světě a uvolňuje místo Číně

Přílišná přísnost Green Dealu dělá pravý opak zamýšlené podpory evropského vlivu na udržitelnost podnikání, tvrdí finančníci

Přílišná přísnost Green Dealu dělá pravý opak zamýšlené podpory evropského vlivu na udržitelnost podnikání, tvrdí finančníci

Celý článek
0

Erdoğanovy veletoče. Stal se z tureckého sultána zase demokrat a přítel Západu?

Turecký prezident kouří doutníky generála Mannerheima. Shoda okolností mu umožňuje hrát nebývale sebevědomě.

Erdoğanovy veletoče. Stal se z tureckého sultána zase demokrat a přítel Západu?
ilustrační foto | Profimedia.cz

Kdyby byl Recep Tayyip Erdoğan v květnových prezidentských volbách prohrál, tvrdila optimistická očekávání, že jeho nástupce v paláci v ankarském Beştepe by udělal několik zásadních změn. Kromě řešení kurdského trable by to bylo zavedení jisté míry realismu do ekonomického fungování země (především do měnové politiky jen formálně nezávislé centrální banky), urovnání vztahů se Západem a – do jisté míry komplementární – ochlazení vztahu s Moskvou.

Jak víme, Erdoğan nakonec volby celkem pohodlně vyhrál, ačkoli byl přinucen jít do druhého kola. Až potud očekávání padla. Zato poté otočil na všech třech zmíněných frontách o 180 stupňů.

První přišlo na řadu turecké hospodářství, jemuž dělal prezident do té doby ostudu. Trval na opakovaném snižování úrokových sazeb z devatenácti procent v roce 2021 na letošních 8,5 procenta, řka, že tím brání inflaci. (Pokud ano, nebylo to právě účinné – loni dosáhla meziroční inflace osmdesáti procent a dosud poslední údaj mluví o 38,2 procenta.)

Tichá změna kurzu

Po volebním vítězství sice prezident žádnou změnu kurzu neoznámil, ale do důležitých funkcí jmenoval lidi, jejichž jména znamenala pro návrat k ekonomické příčetnosti dobrou zprávu. Kromě staronového ministra financí Mehmeta Şimşeka, renomovaného bývalého bankéře z Merrill Lynch, je to především Hafiz Gay Erkanová, nová šéfka centrální banky.

Ekonomka z Princetonské univerzity (a někdejší členka vedení dnes již nefunkční First Republic Bank) zvedla 22. června klíčovou úrokovou sazbu z 8,5 na patnáct procent. Zároveň se nechala slyšet, že další zvyšování bude následovat „postupně a včas, dokud nebude dosaženo výrazného zlepšení výhledu inflace“. Jásání by bylo předčasné – zkouška prezidentova měnového sebeovládání přijde až ve chvíli, kdy se dostaví takřka nevyhnutelná recese a s ní pokušení tlačit sazby zase dolů. Podle všeho nebudeme čekat dlouho.

Jen co pokleslé čelisti vystoupaly zpět na správné místo, dal jim Šéfturek znovu co proto. To když se – za účasti české vlády, která poskytla letadlo – rozhodl nerespektovat dohodu, již na podzim uzavřel s Vladimirem Putinem o ukrajinských válečných zajatcích z pluku Azov. Rusové zajali několik set azovců v Mariupolu; nejméně pět jejich velitelů pak poslali do Turecka výměnou za ruské zajatce pod podmínkou, že Ukrajinci až do konce války zůstanou v Turecku.

Jako by žádná dohoda neexistovala, přišel 8. července Erdoğan s prohlášením, že posílá zajaté azovce domů. Jen několik desítek minut předtím oznámil stejně bohorovně, že Putina přivítá na bilaterálních jednáních.

„Nikdo nic neřekl“

To je zhruba ekvivalent husarského kousku Carla Gustafa Mannerheima, jenž si za druhé světové války během kritické schůzky s Adolfem Hitlerem zapálil v jeho vlaku doutník. Chtěl vidět, jak bude zapřisáhlý nepřítel kouření reagovat; führer však neřekl ani slovo. Mannerheim správně usoudil, že jeho protějšek nepřijel jednat z pozice síly, Hitlerův tlak na spolupráci odmítl a stal se nikoli kolaborantem, nýbrž národním hrdinou.

Erdoğanovo načasování obou prohlášení je podobné. Kreml zůstal zticha, ačkoli si lze představit, že to bylo jen navenek. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov se omezil na překvapené: „Nikdo nám o tom neřekl. Pokud vím, dohoda zněla, že tito vůdci mají zůstat do konce konfliktu v Turecku.“

O dva dny později vypustil Erdoğan další pecku: těsně před summitem NATO prohlásil, že nebude bránit vstupu Švédska do Aliance, což do té doby s vervou už od podzimu činil. Zároveň zopakoval zhruba týden starý výrok, že Ukrajina patří do NATO (ačkoli do té doby se k válce vyjadřoval jen minimálně a například se odmítl připojit k západním protiruským sankcím). A řekl také, že je pěkné se dohodnout – Turkům se otevře cesta do Evropské unie, Švédům cesta do NATO, všichni jsou spokojení, no ne?

Západ na Erdoğanovu sérii veletočů reaguje všelijak. „Turecko je jedinou nadějí EU,“ napsal do amerického časopisu Foreign Policy orientalista z univerzity v Berkeley Philip Balboni. „Přiznání unijního členství Turecku by Evropě nabídlo možnost znovu definovat sebe samu i smysl své existence,“ domnívá se.

Ne každý s takovým výkladem souhlasí. Například Nacho Sánchez Amor, europoslanec, jenž má na starosti vztahy EP s Ankarou, nesouhlasí ani trochu. Tiskové zprávě svého zahraničního výboru EP přispěl větou, že „proces přistoupení jedné země k NATO nelze spojovat s procesem přistoupení jiné země k EU“.

Stoltenberg eurokomisařem?

Podle Sáncheze Amora musí Turci pro oživení přístupového procesu k Unii udělat něco jiného. „V poslední době jsme zaznamenali obnovený zájem turecké vlády o oživení procesu přistoupení k EU. Nestane se tak v důsledku geopolitického vyjednávání, ale až turecké orgány projeví skutečný zájem (o nápravu) v oblasti základních svobod a právního státu,“ uvedl zpravodaj EP pro Turecko.

Jeho zprávu v tomto znění přijal zahraniční výbor 47 hlasy, nikdo nebyl proti a deset poslanců se hlasování zdrželo. Sáncheze Amora to povzbudilo natolik, že se pustil i do švédského premiéra Ulfa Kristerssona a prvního muže NATO Jense Stoltenberga. Ti s Erdoğanem kšeft o vzájemné podpoře dohodli (Turecko pomůže Stockholmu do NATO, Švédsko Ankaře do EU). To ve skutečnosti žádný posun není, protože Švédové patří dlouhodobě k hlavním zastáncům přistoupení Turecka k Unii, ale říkejte to Sánchezi Amorovi. „Nevěděl jsem, že Jens Stoltenberg je komisařem Evropské unie pro rozšíření,“ tweetoval plamenně španělský socialista v nezvyklé roli člověka, jenž byl tázán na názor.

Postoje amerického orientalisty a španělského europoslance jsou od sebe tak vzdálené, že by mezi nimi proletěla celá letka F16 – například těch, které Turecko patrně dostane od Američanů jako součást neoficiální kompenzace za ústupek ve věci Švédska. (Starý praktik Joe Biden na to téma řekl zhruba tolik, že je připraven stát spolu s prezidentem Erdoğanem na straně pokroku a rozvoje vzájemné technologické a bezpečnostní spolupráce; co to udělalo se Sánchezem Amorem, není známo.)

Chybějí peníze

Otázky však zůstávají: co se Erdoğanovi po volbách stalo a jak by měl zbytek světa reagovat? Kdo čeká šokující odhalení neznámých skutečností, bude zklamán. Nestalo se totiž nic zvláštního – jen tureckému prezidentovi přihrála náhoda politický kapitál a on se rozhodl jej zužitkovat právě v tuto chvíli (ne že by měl moc na vybranou).

Lepší pochopení Erdoğanova jednání od poloviny června do poloviny července může zprostředkovat pohled na to, co dělal turecký prezident minulý týden. Většinu ho strávil na Blízkém východě, přičemž jednou dlaní leštil kliky jednoho paláce za druhým, zatímco druhou měl naléhavě nastavenou. V pondělí mluvil v Džiddě se saúdskoarabskými vládci, králem Abdalláhem a korunním princem Muhammadem bin Salmánem, v úterý byl jedna ruka s katarským emírem al-Tháním (věnoval mu turecké elektrické auto), poté mířil do Spojených arabských emirátů. Spolu s ním jelo na 200 tureckých podnikatelů – a všichni chtěli arabské ropné peníze.

Není divu. Erdoğanova ekonomická nevypočitatelnost a (částečně z ní plynoucí) politická nejistota v zemi vyplašily v posledních letech investory natolik, že proud přímých zahraničních investic citelně zeslábl. A právě v momentu, kdy se Erdoğan rozhodl neprodlužovat ekonomický nesmysl hašení inflace přiléváním oleje nízkých úrokových sazeb (protože už je po volbách), bude potřebovat každý dolar. Zejména poté, co únorové zemětřesení sebralo jeho zemi odhadem čtyři procenta HDP. Tady hrála náhoda proti němu a málem přihrála volební vítězství do ruky opozici.

Vábení bohatých investorů z Perského zálivu již přineslo první ovoce v březnu, kdy Turecko podepsalo dohodu o volném obchodu se Spojenými arabskými emiráty. To však je na dlouhé lokte a Erdoğan potřebuje peníze rychle. Více než polovina (údaj se vztahuje k roku 2022) přímých zahraničních investic do jeho země přitom pochází z Německa, Británie a ze Spojených států. To všechno jsou spojenci z NATO, kteří měli v posledních letech mnoho důvodů na Ankaru zahlížet. Ale také ji potřebují – což pomáhá vysvětlit druhý důvod načasování Erdoğanova obratu.

Třikrát náhoda

Turecký prezident drží při pokeru se Západem v ruce jednu dlouhodobou, jednu jednorázovou a jednu zcela nepředvídatelnou kartu. Tu dlouhodobou tvoří uprchlíci především ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu, jichž je v tureckých internačních táborech stále okolo tří milionů. Dohoda s Evropskou unií o „náhradě nákladů“ na jejich pobyt (od roku 2016 obnáší okolo deseti miliard eur) vyprší napřesrok, ale Evropané ji nebudou chtít rušit.

Onou jednorázovou kartou bylo rozšíření NATO. Erdoğan patrně počítal s tím, že po volbách nechá domácí ekonomiku podusit ve vlastní šťávě, a spočítal si, že podpora Západu se mu v takovou chvíli bude hodit nejvíce. Zároveň nemohl čekat donekonečna ani s napínáním trpělivosti spojenců z Aliance, ani s léčbou ekonomiky; odtud se bere jeho relativní povolební spěch.

Kromě toho je tu nezanedbatelný efekt plynoucí z konsenzuálního principu rozhodování Aliance. Protože Erdoğanovi patří (stejně jako šéfům vlád ostatních členských zemí) faktické právo veta nad jakýmkoli významným krokem NATO, je v jeho zájmu, aby Aliance byla co největší – s každým jejím rozšířením roste i jeho moc.

Konečně třetí kartu mu nabídla geografická náhoda: z jeho země se stal logický most mezi Ruskem a Západem. V první fázi války se Erdoğan patrně domníval (ať už právem, či nikoli), že sázka na Putina je výhodná. Kvůli energiím, které Turecko z Ruska dostává; kvůli tureckému exportu do Ruska; kvůli milionům dolarů, jež v Turecku nechávají bohatí Rusové (když leckde jinde nemohou); i kvůli společnému vojenskému projektu v Sýrii. Později se ještě přidala trojstranná dohoda s Ukrajinou o vývozu obilí.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Ty důvody jsou stále platné (s možnou výjimkou právě zmíněné obilné dohody), pročež také nelze očekávat nějaké významné trvalé ochlazení mezi Ankarou a Moskvou. Ale poměr sil obou zemí se změnil, o čemž svědčí výstřední veletoč s azovskými zajatci: Putin dnes potřebuje Erdoğana více než Erdoğan Putina.

Ne že by si za to všechno nechal turecký skorosultán špatně zaplatit. Souhlas Kongresu s prodejem zmíněných stíhaček F-16 od Bidenovy administrativy je jedna věc. Spojené státy před čtyřmi lety vyřadily Turecko z programu moderních stíhaček F-35. Tureckou stranu to přimělo rozhodnout se pro méně sofistikované, ale stále kvalitní F-16.

Pak je tu instituce nového zvláštního koordinátora NATO pro boj proti terorismu, jejíž zřízení dohoda Stoltenberg–Kristersson–Erdoğan navrhuje. Ankara bude pravděpodobně usilovat o to, aby na tomto postu byl turecký diplomat, který by zvýšil vliv země v Alianci.

Další věcí je dlouhodobý turecký požadavek, aby jeho spojenci v NATO zrušili veškerá embarga na prodej vojenských letadel. Švédsko i Finsko již de facto zbrojní embarga, uvalená kvůli tureckým vojenským operacím proti syrským Kurdům, potichu zrušily. Podobně je na tom Kanada – v roce 2022 zmrazila rozhovory s Tureckem o zrušení vývozních kontrol kvůli podpoře Ázerbájdžánu ve válce s Arménií. Minulý týden však agentura Reuters napsala, že Kanada souhlasí s obnovením rozhovorů.

Daň z priorit

Co naopak na pořadu dne nejspíš není, je možnost vstupu Turecka do Evropské unie. Od chvíle, kdy Erdoğan na Evropu zanevřel, ušel již příliš dlouhý kus cesty směrem na východ, než aby mu z dalšího obratu plynul politický zisk. Když ve Vilniusu na poslední chvíli začal žádat o provázání tureckého zájmu o EU s jednáními o rozšíření NATO, málokdo – s výjimkou Nacha Sáncheze Amora, samozřejmě – to vnímal jako výraz skutečné turecké snahy o získání členství. Pravděpodobnější je, že ankarský boss manévroval, aby získal lepší pozici před jednáním s Bruselem o celní unii. Turci na rozšíření působnosti této smlouvy tlačí již dlouho; nyní k tomu budou mít (přinejmenším) švédskou podporu.

Recep Tayyip Erdoğan je bezpochyby cynický vládce, jenž postupně zredukoval smysl své moci na její udržení. Je ochoten partnery zradit a spojence vydírat, kdykoli mu z toho plyne užitek. To však neznamená, že kvůli tomu přestává být mocným mezinárodním hráčem. Geopolitika je záležitostí priorit; a kolektivní evropská bezpečnost zde dostala přednost před starostí o osud menšin v Turecku.

Je dobře, že se to idealistům nelíbí. Tlak, jejž svou nevolí vytvářejí, snad spěje k vylepšení poměrů obecně. Evropě je jistě třeba více než pouhé bezpečnosti; ale těžko si představit, že by ono vylepšení mohlo začínat jinde než právě u bezpečnosti. Že to obnáší pohled na pomyslný Mannerheimův doutník v ústech nevábného tureckého prezidenta, je daň podstatně snesitelnější než ta, kterou dnes platí lidé od Oděsy po Charkov.