Jednou jsem od jedné kamarádky slyšel, že mé chování občas vykazuje znaky vojáka, který se vrátil z války. Nemám pocit, že bych trpěl posttraumatickým syndromem, ale je pravda, že ať přijdu na jakékoli nové místo, první, co udělám, je, že hledám, kam by se dalo schovat, kam bych běžel nebo kde je nejvyšší bod, který bude stabilní. Připraveným štěstí přeje. To mě naučila Asie, které jsem věnoval více než osm let života.

Zažil jsem zde povodně, zemětřesení, požár, tornáda, tajfuny, stávky, protesty a teď koronavirovou pandemii. 

Virus útočí

Koronavirus mě zastihl už v lednu v Hongkongu, který je v porovnání se zbytkem Asie tak trochu jiným světem. Je to místo, kterým se přežene ničivé tornádo a druhý den zde všechno funguje. Je možné se naprosto spolehnout na mobilní aplikace s aktuálními informacemi. Nákaza ale zastihla město vyčerpané po loňských pouličních protestech. Kromě nemoci se začala šířit i panika, která spustila lavinu nestandardních událostí. Bizarním problémem byl třeba nedostatek toaletního papíru, který zapříčinila zpráva o uzavření některých hraničních přechodů s pevninskou Čínou, což by mohlo zkomplikovat zásobování. V půlce února byl dokonce okraden řidič kamionu, kterého tři ozbrojení muži obrali o role za více než tisíc hongkongských dolarů, tedy asi tři tisíce českých korun. 

Na druhou stranu, disciplína místních je ukázková. Karanténa se skutečně dodržovala a hygiena po zkušenosti se SARS byla a je prioritou číslo jedna. V kancelářích probíhala několikrát denně kompletní dezinfekce, zcela běžné byly kontroly teploty. Děti se začaly okamžitě vzdělávat online. Hongkong mě i proto nedostal do bizarních situací v krizovém řízení, které jsem zažil v Indii nebo na Filipínách.

Krize jako život v Indii

V médiích neustále narážíme na pojem krizový management. Tak často, že už pomalu ztrácí na svém původním významu, jímž je co nejefektivnější řízení firmy v problémové situaci. Nahradíme-li v této definici slovo firma pojmem život, tak vlastně přesně vystihne podstatu žití v Indii. To je totiž ryzí krizový management.

Hned první rok v Indii jsem zažil poměrně silné zemětřesení. Zasáhlo i Dubaj a díky tamnímu kolegovi jsem měl srovnání, jak odlišné mohou být reakce. Při prvním otřesu nastala v Dubaji okamžitá evakuace všech kancelářských budov a lidé byli odvedeni do bezpečí. My jsme měli v tu samou chvíli poradu. Najednou vypadla elektřina, budova se začala velmi silně otřásat a já překvapivě zjistil, že jediným plánem mých kolegů na záchranu života je schovat se pod stůl.

Indii jsem se postupně naučil vidět „lokálníma“ očima. Pochopil jsem, že Indové jsou v určitém slova smyslu rezignovaní. S krizovými situacemi se potýkají denně, takže je už ani nevnímají jako nebezpečné, snad jen trochu nepříjemné. A to se přenáší také do jejich pracovních vztahů a výkonů. 

Když to nebudete chápat a stane se vám, že v jeden den dostanete přes sto výpovědí a položí se sales network v jednom městě, budete zralí na sebevraždu. Ind ale bude relativně v klidu, protože ví, že na každé pracovní místo stojí fronta deseti lidí. 

Animátorem na Filipínách

To Filipínci jsou naopak hraví, zvyklí na permanentní léto. Pohádkově krásné Filipíny jsou ale také obětí častých tornád a tajfunů. Naši lidé, kteří se do práce sjížděli z různých oblastí, byli v sezoně tajfunů nuceni nocovat v práci. Pro evropského manažera je nepředstavitelné, že by měl počítat s něčím, jako je příprava noclehu pro zaměstnance či jejich zábavy.

V sezoně tajfunů jsem se – bez legrace – z šéfa měnil v šéfa hotelu a animátora. Během dlouhých večerů, kdy jsou lidé uvěznění v práci, je totiž poměrně běžné pořádání různých večírků, aby mezi lidmi vládla pohoda a pocit zázemí. 

Kvůli přírodním katastrofám jsme ve firmě zřídili dokonce oddělení, které tento stav sledovalo s ohledem na bydliště všech našich zaměstnanců. Měli jsme pak poměrně jasnou představu, kolik lidí je třeba ihned uvolnit, aby se ještě stihli vrátit domu a kolik z nich už to nestihne a bude muset zůstat.

Kdybych měl těch osm let v Asii na různých více či méně nebezpečných, více či méně bláznivých, ale vždycky spíš více než méně krásných místech shrnout do pár slov, která by pomohla člověku chystajícímu se do Asie, řekl bych asi jen: pochop místní lidi, zkus jim rozumět; když nechápeš, ptej se, ptej se třeba tisíckrát a používej selský rozum a ono to půjde.

No a možná si tedy taky najdi nějaké místo, kam by se případně dalo schovat, běžet nebo na které by se dalo vylézt.

Autor dříve působil v ING Pojišťovně, před osmi lety ve službách Home Creditu nejprve v Indii a pak na Filipínách. Dnes pracuje pro hongkongský startup Oriente, kde zastává pozici vice president sales.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Co vás naučí krize v Asii