Umělá inteligence v práci? Boomeři šlapou generaci Z na paty, říká Bělková z Microsoftu

Není to jen o věku. Zástupci generace Z mají k technologiím blízko, boomeři ale za nimi nezaostávají a stále častěji používají nástroje AI i v práci. „O lidi, kteří se s nimi naučí, bude vždycky zájem,“ říká personální ředitelka českého a slovenského Microsoftu Andrea Bělková.

Není to jen o věku. Zástupci generace Z mají k technologiím blízko, boomeři ale za nimi nezaostávají a stále častěji používají nástroje AI i v práci. „O lidi, kteří se s nimi naučí, bude vždycky zájem,“ říká personální ředitelka českého a slovenského Microsoftu Andrea Bělková.

Celý článek
0

Samsung zpoplatní umělou inteligenci ve svých telefonech

Mobilní telefony od Samsungu jsou dlouhodobě považovány za lídra pokročilých technologií. Firmě se také jako první podařilo plnohodnotně implementovat do svých přístrojů umělou inteligenci, čímž dosáhla rekordních prodejů. Uživatele namlsala, následně je ale vyždímá. AI totiž v přístrojích v dalších letech zpoplatní.

Mobilní telefony od Samsungu jsou dlouhodobě považovány za lídra pokročilých technologií. Firmě se také jako první podařilo plnohodnotně implementovat do svých přístrojů umělou inteligenci, čímž dosáhla rekordních prodejů. Uživatele namlsala, následně je ale vyždímá. AI totiž v přístrojích v dalších letech zpoplatní.

Celý článek
0

Green Dealu natruc. Německá vesnice zmizí z mapy kvůli těžbě hnědého uhlí

Vesnice Mühlrose v německé Lužici, která leží u hranic s Českem a Polskem, je zřejmě jedním z posledních sídel, která musejí ustoupit těžbě uhlí na území Evropské unie.

Vesnice Mühlrose v německé Lužici, která leží u hranic s Českem a Polskem, je zřejmě jedním z posledních sídel, která musejí ustoupit těžbě uhlí na území Evropské unie.

Celý článek
0

Bude v budoucnu hořet víc než dnes? Hledání odpovědi není snadné

Středomoří letos opět hoří. Tak jako každý rok. Odpověď na otázku, jestli bude požárů kvůli globálnímu oteplování přibývat, nebo ne, ovšem není ani trochu triviální

Bude v budoucnu hořet víc než dnes? Hledání odpovědi není snadné
Tak jako každý rok Středomoří i letos vzplálo. Hašení požáru, Rhodos, 2023. | Profimedia.cz

Letošní středomořská ohňová sezona je pěkně žhavá. Z Rhodu prchaly před plameny tisíce turistů, na ostrově Euboia u Athén zahynuli při hašení požáru ve zříceném letadle dva piloti a oheň zasáhl i Peloponés a Korfu. Neuniklo ani severoafrické Tunisko, na jihu Itálie a na Sicílii umírali lidé ve svých plápolajících domech a ještě hůř bylo v Alžírsku, kde uhořelo minimálně 34 lidí, a to včetně desítky vojáků obklíčených plameny při evakuaci postižených oblastí. Velké požáry zasáhly kromě toho také Španělsko, Portugalsko, Chorvatsko a Turecko a celkový počet obětí je už letos vyšší než čtyřicet.

Reakce na tuto přírodní katastrofu jsou, stejně jako v minulých letech, dokonale roztříštěné: podle jedněch nejde o nic zvláštního, protože ve Středomoří hořelo vždycky, podle druhých za to může globální oteplování a brzy může být daleko hůř. Ve skutečnosti jsou nejspíš pravdivé oba tyto názory. Středozemí opravdu hořelo od nepaměti a v posledních desetiletích se rozloha každoročně spáleného území – hlavně díky přísným protipožárním opatřením a rostoucímu nasazení lidí i prostředků – zmenšovala. Jenže to je jen povrchní historizující pohled. Globální oteplování je realita a výsledky hned několika nedávných vědeckých studií naznačují, že se trend obrací (obzvláště žhavé roky 2017 a 2022 byly předzvěstí) a napříště mohou být lidské snahy o kontrolu mimořádně velkých požárů marné.

Jasná odpověď na otázku, jestli bude ve Středomoří v příštích letech hořet více, či méně, přesto neexistuje. Ta otázka totiž není ani trochu triviální.

Věčný oheň

Podle amerického environmentálního historika a „ohňologa“ Stephena J. Pynea připadá na Středomoří zhruba devadesát procent všech požárů v Evropě a hořelo v něm už v pravěku. Na novou úroveň to však povýšily až proměny krajiny způsobené dávným zemědělstvím: „Přírodní dějiny Středomoří se deset tisíc let na východě a čtyři tisíce let na západě dají jen sotva odlišit od jeho společenských dějin. Příroda a kultura společně zajistily, že Středomoří přetrvalo jako flamma aeterna (věčný oheň).“

O lesních požárech ve Středomoří zpíval zřejmě poprvé (tak jako o spoustě jiných věcí) Homér. Tedy ne o požáru samotném, ale jeho prudkost a divokost využil k popisu toho, jak Achilles „podoben bohu“ kosil po smrti svého přítele Patrokla nebohé Trójany. „Jako když hloubkami roklí se řítí vyprahlým horstvem požár planoucí hrozně, a do hloubky chytají lesy: všude jej pohání vítr a plameny do víru stáčí.“ A o lesním požáru větším, „než jaký kdy kdo do té doby viděl“, psal i historik peloponéské války (431 až 404 př. n. l.) Thukydides s tím, že ho na rozdíl od ohňů, které se „v horách při tření suchých větví o sebe“ občas samovolně vznítí, založili úmyslně Sparťané.

Požáry sužovaly starověký Řím, Byzantince i středověkou Evropu a skrz staletí prohořely až do nové doby. Lidé se oheň pokoušeli samozřejmě odjakživa potlačovat, ovšem skutečně komplexních a profesionálních forem nabyla tato protipožární opatření podle Pynea až v jihofrancouzské Provence. Požární řády ze 70. a 80. let 19. století zakazovaly pod hrozbou pokuty rozdělávat oheň v blízkosti lesa nebo mimo stanovená období. Majitelé lesů museli zřídit a udržovat síť cest, stezek a patnáct až čtyřicet metrů širokých protipožárních pásů. Z vrcholků kopců sledovaly lesy stálé hlídky, a pokud zpozorovaly oheň, zasáhly buď samy, nebo měly právo povolat lidi z okolních vesnic, případně armádu. Pokud běžné metody hašení selhaly, uchylovali se lesníci k zakládání protipožárů a kromě toho každou zimu vypalovali v některých oblastech předem určené pruhy území zakládáním „petits feux“ (malých ohňů), aby zabránili zhoustnutí vegetace a velkým letním požárům.

Byl to funkční systém, který se v různých variacích uplatňoval i v jiných zemích, ovšem bylo ho nutné provozovat naprosto důsledně. Když pozornost polevila, přišel trest v podobě obrovských požárů. To se podle Pynea stalo v jižní Francii například v letech 1918 a 1919 poté, co první světová válka odčerpala zdroje dříve věnované na protipožární opatření.

Oheň (zdánlivě) pod kontrolou

Spolehlivě zjistit, jak se v čase měnil rozsah území, které ve Středomoří kaž­doročně sežehly požáry, je složité. Pro přelom 20. a 21. století ovšem tyto údaje máme díky často citované studii, která roku 2016 vyšla ve vědeckém časopise PLOS One. Plyne z ní, že na všech sledovaných územích (Španělsko, jižní Francie, Itálie a Řecko) s výjimkou chaoticky se vyvíjejícího Portugalska se rozloha požáry zasaženého území po polovině osmdesátých let snižovala. A to opravdu markantně – během 27 sledovaných let (1985 až 2011) došlo k poklesu o 66 procent a snížil se (o 59 procent) i absolutní počet požárů.

Podle autorů studie v tom pravděpodobně sehrálo důležitou roli „zvýšené úsilí v oblasti potlačování požárů“ (vylepšená prevence i hašení, zpřísnění zákonů, technologický pokrok, vzdělávání společnosti či lepší meziregionální spolupráce), které bylo důsledkem velkých požárů osmdesátých let. Skutečně katastrofální byl v tomto ohledu rok 1985, kdy v evropském Středomoří řádilo víc než třicet tisíc požárů různé velikosti, které za sebou zanechaly skoro milion hektarů spálené země (naproti tomu roku 2011 to bylo jen necelých 300 tisíc hektarů).

Četlo by se to hezky, kdyby – přes všechna neustále vylepšovaná opatření – nepřišla nedávná série „ohňových“ let. Bylo jich několik, a tak splývají do jednoho. Letošní teplotně extrémní rok (pro ilustraci postačí údaj, že ve Středozemním moři byla letos naměřena historicky nejvyšší teplota 28,71 stupně Celsia) k nim zatím kupodivu nepatří, ale hned ten minulý stál za to. Z databáze EFFIS (Evropský systém informací o lesních požárech) plyne, že do začátku srpna shořelo ve všech zemích Evropské unie 252 tisíc hektarů lesa, kdežto loni touto dobou šlo o 612 tisíc hektarů a celý loňský rok skončil s účtem 786 tisíc hektarů. Nadprůměrně horký byl i rok 2021, ovšem úplně nejhůř bylo v roce 2017, kdy popelem lehlo 989 tisíc hektarů krajiny, tedy pro srovnání plocha blížící se rozlohou celému Jihočeskému kraji. Dodejme, že systém EFFIS funguje bohužel až od roku 2003, a tak srovnávání se staršími údaji – třeba katastrofálními požáry osmdesátých let – je dost pofiderní.

Na konci loňského července – tedy v okamžiku, kdy Francie a Španělsko zoufale bojovaly s ohněm – okomentoval pro BBC návrat velkých požárů do Evropy britský klimatolog Matthew Jones tak, že se naše schopnost čelit ohni začíná povážlivě dotýkat svých limitů. Stupňovaná protipožární opatření dokázala podle něj požáry úspěšně potlačit, ovšem globální oteplování jde proti tomuto trendu: „Když přijdou opravdu extrémní sucha a vlny veder, jako jsou ta současná, výsledkem jsou obrovské požáry, které prorazí dlouhodobý trend.“

Jak studovat plameny

Přístupů, jak zkoumat, co nás s ohněm v budoucnu čeká, je hodně. Velmi důkladný a pracný způsob zvolili autoři (většina jich pracuje na různých univerzitách jižní Evropy) studie, kterou právě před třemi roky publikoval časopis Scientific Reports (z rodiny prestižního vědeckého časopisu Nature). Autoři studie se zaměřili na sedmnáct tisíc větších požárů ve Středomoří, které zasáhly více než třicet hektarů půdy (a speciálně na ty opravdu velké), a zkoumali, který typ „požárního počasí“ (fire weather type) jim odpovídal. Laická – a zcela správná – odpověď intuitivně zní, že hoří tehdy, když je dlouho sucho, horko a fouká vítr. Pokud ovšem vztah požárů a počasí jemně škálujete, umožní vám to hledat hlubší souvislosti.

A výsledek je takový, že se do konce století (studie kalkuluje s roky 2071 až 2100) ve Středomoří kvůli globálnímu oteplování poměrně výrazně zmnoží četnost horkého a suchého počasí vhodného pro šíření velkých požárů. O kolik to bude, závisí na tom, kterým ze scénářů předpovězených Mezivládním panelem pro změnu klimatu se bude globální oteplování ubírat. Pokud by šlo o scénář RCP 4.5 (koncentrace oxidu uhličitého dosáhne vrcholu kolem roku 2045, pak začne klesat), měl by nárůst činit čtrnáct procent, pokud půjde o scénář RCP 8.5 (emise nezvolní a porostou až do konce století), pak by se mělo jednat o třicet procent. Úplně katastroficky to naštěstí nepůsobí, ovšem třeba Francouzi se tím utěšovat nemohou, protože v jejich zemi by se měla pravděpodobnost toho správného „ohňového“ počasí zvýšit o velmi slušných 91 procent.

Oheň zatím letos v zemích Evropské unie zpustošil 252 tisíc hektarů lesa a v celém Středomoří zahubil přes 40 lidí. Rhodos, 2023.
Profimedia.cz

A k podobným závěrům – výrazně se zvýší počet dní náchylných k propuknutí lesních požárů – došla i další studie, která vyšla v Scientific Reports letos v červnu. Celosvětově se sice podle studie velikost ohněm zasaženého území zmenšuje, existují ovšem místa, kde tomu je – nebo brzy může být – naopak. A týká se to i jižní (a částečně střední) Evropy. Rizika způsobená extrémními klimatickými podmínkami mohou v jižní Evropě podle autorů studie „během příštích desetiletí postupně překročit současné možnosti potlačování požárů“ a způsobit „zlom“ v dlouhodobém pozitivním trendu, kdy spálené krajiny ubývalo.

Stále nic nevíme

Středomoří se má zřejmě na co těšit, ovšem odhadnout, jestli v něm bude v budoucnu opravdu hořet víc než dnes, není snadné. Nepochybně přibude počet dní vhodných pro vznik a šíření velkých požárů. To je ale jen jeden ze tří faktorů ovlivňujících skutečnou četnost požárů.

Tím druhým je dostatek paliva – tedy hlavně stromů a keřů – a některé studie naznačují, že by ho mohlo ve Středomoří ubývat. Například studie, která vyšla před deseti lety v časopise Global Ecology and Biogeography, předpovídá této oblasti dvě různé budoucnosti – teplejší a vlhčí versus teplejší a sušší. Zatímco ta první by způsobila zvýšené riziko požárů, ta druhá by na konci našeho století zřejmě vedla „ke snížení požární aktivity na více než polovině středomořského biomu“. Na polopouštích a pouštích zkrátka nemá co hořet, ovšem je otázka, jestli je možnost, že by některé části Evropy tak moc vyschly, opravdu důvodem k nějakému jásotu.

A třetím faktorem je samozřejmě člověk – jako strůjce i potlačovatel ohně. Z dlouhodobých statistik plyne, že 95 procent požárů zažehla (omylem či schválně) lidská činnost, zároveň se však ve většině jihoevropských zemí dařilo v minulých desetiletích šíření požárů účinně potlačovat. Odhadovat, co budou někdy v budoucnosti dělat lidé, je ovšem vůbec nejsložitější ze všeho, a tak se musíme nechat překvapit. Je vcelku jasné, že ještě – slovy Homéra – mnohokrát zažijeme, jak „hloubkami roklí se řítí vyprahlým horstvem požár planoucí hrozně“, ovšem pořád netušíme, jestli těch požárů bude více, nebo méně než dnes. 

95 % požárů zažehla (omylem či schválně) podle statistik v minulosti lidská činnost.