Letošní březen zatím mimořádně dokonale naplňuje pranostiky, neboť „zalezení za kamna“ (= home office) doporučují v zájmu omezení sociálních kontaktů všechny zdravotnické autority, opuštění katastru obce kontrolují bdělí příslušníci ozbrojených složek, a ještě ke všemu byste se měli nejméně jednou týdně pořádně vyšťourat v nose. Nějaké ranní domácí slintání do kalíšku jako metoda „samotestování laickou osobou“ není podle odborníků dost dobré, byť je přípustné. O výsledku by měl být každopádně informován zaměstnavatel a v případě špatných čárek na testovací soupravě je zaměstnanec poslán na provedení „konfirmačního“ testu podle „zlatého standardu“ PCR.

Překvapivě nízké procento

Konec legrace: Březen 2021 bude zanesen do historie jako měsíc, kdy Česká republika, soužená v celosvětovém měřítku zcela mimořádným zásahem pandemie covidu-19, vsadila na opakované testování milionů lidí v ekonomicky aktivním věku pomocí sice jednoduchých, ale zřejmě nepřesných antigenních testovacích souprav na jedno použití.

Po dvou týdnech skutečně masivní testovací kampaně vychází najevo, že procento lidí s pozitivním výsledkem antigenních (Ag) testů je mnohem nižší, než se očekávalo. Svaz průmyslu a dopravy ČR udělal průzkum mezi 152 členskými firmami, které v týdnu do 12. března otestovaly 114 200 zaměstnanců, přičemž pozitivních bylo 0,77 procenta provedených testů. Přitom podíl self-testů byl 47 procent, dalších 45 procent připadalo na testování u závodních lékařů nebo k tomu nasmlouvaných zdravotníků a pouhá tři procenta na testování v antigenních odběrových centrech. Větší firmy přitom vykázaly nižší procento pozitivních Ag testů (0,75 procenta), zatímco u firem střední velikosti (50 až 250 zaměstnanců) byl „záchyt pozitivních“ podstatně vyšší s 1,24 procenta. Hospodářská komora hlásila střední (mediánovou) hodnotu pozitivně testovaných pod jedním procentem s poměrně širokým rozptylem hodnot.

Samostatnou kapitolu představuje bankovní „velká čtyřka“, jež z důvodu významu pro platební styk a další peněžní služby tvoří součást kritické infrastruktury. Již loni na jaře si v podstatě celý finanční sektor vyzkoušel práci v podmínkách „home officu“, takže v centrálách bank dosahuje hodnot přes 70 procent, v pojišťovnách ještě více (83 procent). Ti, kteří jsou na pracovišti, vykazovali kolem 0,5 procenta pozitivních testů a některé banky testují zaměstnance na pobočkách dvakrát týdně.

Jak je to možné?

Nebyli bychom v Česku, kdyby se interpretace tak nízkého procenta pozitivně testovaných při Ag testech diametrálně nelišila – podle toho, kdo mluví. Jan Rafaj, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy, v nich viděl potvrzení toho, že průmyslové firmy nebyly šiřiteli nákazy, už vůbec ne ty velké, které si vypracovaly interní pandemické plány už někdy koncem loňského jara a testovaly, i když nemusely.

Naopak ti, kteří plédovali pro „zpřísnění wuchanského typu na 14 dní“ (mediálně všudypřítomný imunolog Václav Hořejší, člen Iniciativy Sníh), už sice nemluví o Wu-chanu jako o vzoru, ale kritizují nevhodné nastavení testování pomocí antigenních testů.

Velmi delikátní bitva probíhá na frontě modelování, kde se už „řežou“ akademicky vzdělaní matematikové a statistikové mezi sebou – například Jan Kulveit z Oxfordu s Karlem Janečkem, jemuž patří firma RSJ na algoritmické obchodování na finančních trzích, se vzájemně obviňují z velmi nehezkých diagnóz. V tiskovém prohlášení Iniciativa Sníh uvádí, že „tyto testy jsou určeny pro testování osob s příznaky a pro účely prevence se naprosto nehodí. V případě náhradního použití pro účely prevence je nutné je opakovat optimálně jednou za dva dny, maximálně pak jednou za pět dnů“.

Hrot se tedy pokoušel zjistit, zda by skutečně nebylo vhodnější „používat odebírání či samoodebírání vzorků z ústní dutiny a jejich následné testování citlivějšími PCR testy“, jak doporučuje Sníh. Prý bylo, ale v tuto chvíli na to „není laboratorní kapacita“. Tu by sice mohly posílit laboratoře například ve výzkumných pracovištích, ale vyžadovalo by to hladký a koordinovaný přechod od zvýšené frekvence antigenního testování k „pool testům PCR“ a nakonec, po znásobení kapacity laboratoří, ke zlatému standardu PCR. „Hladká koordinace“ je ovšem v Česku ve spojení s covidem-19 naprosto dokonalé oxymóron.

Souhrnná databáze testování neexistuje

Celková databáze testování prostřednictvím antigenních testů v podnikové sféře v tuto chvíli neexistuje, protože self-testy nejsou reportovány. Prostor na nějakou souhrnnou analýzu bude k dispozici až po několika rundách, tedy opakovaných testech těch samých osob, a poté, co si firmy a živnosti testy nechají předložit k úhradě oproti vyplněnému formuláři za březen, tedy nejdřív někdy v dubnu. Pak jim bude proplacen i příspěvek 240 korun za maximálně čtyři Ag testy, což je podle zaměstnavatelů velmi nedostatečné. K tomu se ještě dostaneme.

Zatím jsou tedy výše uvedená čísla o podílu pozitivních Ag testů, začínající za desetinnou čárkou, výsledkem dotazníkových šetření, organizovaných příslušnými asociacemi. To také znamená, že získané údaje nejsou reprezentativní a mohou v sobě obsahovat jistou nemalou míru zkreslení. Ta v tomto případě vzniká zasíláním „hlášenek“ podniky, které se spíše chtějí pochlubit, než těmi, které mají čísla násobně vyšší. V zásadě by se ale i při jednoprocentním záchytu z každého milionu testů mělo generovat deset tisíc „konfirmačních“ PCR testů. Jenomže denní konfirmace PCR testů podle statistiky ministerstva zdravotnictví jsou podstatně nižší.

Testování a očkování

Již zmíněný „pool testing“ znamená, že dáte dohromady dejme tomu deset vzorků a testujete je společně „fajnovým testem“ PCR, který je jednotlivě pořád hodně drahý (pojišťovny zatím proplácejí za indikované testy 1276 korun včetně odběru, samoplátci hradí 1309 korun). V případě, že je výskyt pozitivních případů nízký, šetří to peníze: při jednoprocentní pozitivitě a deseti sdružených testech (každý se vzorky od deseti lidí) by měl být jen jeden pool „zakontaminovaný“ a musel by se přetestovat.

Připusťme, že české ceny trochu kontrastují s cenami nových PCR testů ze slin v USA (SalivaDirect), které se podle respektovaného magazínu The Lancet pohybují mezi 1,21 a 4,39 dolaru za test. Čtete správně, vyjdou maximálně na stovku. Jak se dostat na tak podstatné snížení ceny? Říká se tomu kolektivní aukce pojišťoven na kapacitu dělenou po „lotech“ o dejme tomu deseti tisících testech. Ten cenový diferenciál za trochu přemýšlení a snahy stojí.

Když už jsme u cen, 60 korun příspěvku na Ag test je ve skutečnosti víc, než kolik stojí jedna dávka vakcíny AstraZeneca v nákupce, jak ji dojednali v eurokomisi. Ta při současném kurzu vyjde asi na 47 korun. Takže vlastně utrácíme šíleným tempem miliardy za věci, o nichž se ani experti nedohodnou, za jakých podmínek dávají medicínský smysl.

Rozum zůstává stát nad vším kromě jednoho – za poslední rok tady někteří museli na lidské tísni vydělat opravdu velké peníze.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.