Na číslech záleží: v Izraeli s 9,3 milionu obyvatel jich má polovina po první dávce a 3,4 milionu šťastlivců (37 procent populace) absolvovalo obě. Ti se tak kvalifikují na „zelený pas“, jak se říká potvrzení o ukončené vakcinaci, a tedy propustce k téměř normálnímu životu.

Výhody pro držitele zelených pasů souvisejí s tím, že na rozdíl od celé EU, jež má potíže získat dostatek vakcín, jich má Izrael – nepochybně i díky vydatnému nasazení premiéra – k dispozici tolik, že se mu pomalu začíná nedostávat zájemců. Na první pohled zcela rozdílná situace s velmi rozdílnými šancemi na politický výprask či odměnu.

Dobře to načasovat

Co si budeme povídat, po třech tvrdých lockdownech v jednom roce (s většími omezeními než v ČR) se dobře načasované uvolňování politicky nesmírně hodí, protože do 23. března, data voleb do Knesetu (jednokomorového izraelského parlamentu), zbývají jen nějaké dva týdny. Odtud ta sázka na pozitivní motivaci. To by mělo zabrat, kdyby…

U nás panuje představa, že v Izraeli bylo respektování pravidel na vyšší úrovni, neboť se mohlo opírat o disciplinované obyvatelstvo, navyklé pořádku z armády. Další představou je, že v Izraeli bylo vše zorganizováno prvotřídně, reakční doby byly a jsou zanedbatelné a implementace vzorná. Nic z toho se ale nepodobá realitě, jak ji vnímá většina Izraelců, soudě dle průzkumů veřejného mínění.

Jak vypadá časová osa epidemie v Izraeli? Úspěšné zvládnutí první vlny, následované uvolněním, po kterém přišlo opožděné a o to tvrdší „omezování mobility“ v říjnu, a to vše se opakovalo celkem třikrát. Vždy jako důvod pozdní a ne úplně promyšlené reakce bývá identifikována složitá izraelská politika. Doktrína chvályhodně hlásala, že nezavírá všechny byznysy, ale pouze ty, kde se dostávají zákazníci do přímého kontaktu s personálem, ty však mají v Izraeli velký vliv na HDP, a tak jeho výpadek byl loni o několik desetin procenta vyšší než v Česku.

Miroslav Zámečník

Izraelské ministerstvo financí udělalo před časem analýzu, v níž jsou vzájemné vazby jednotlivých přímo i nepřímo postižených oborů zvýrazněny, od čehož lze odvodit kompenzační schémata. Je sice nekonečně sofistikovanější než cokoli, co vzniklo u nás, jenže on ten náš primitivní Antivirus a kompenzační bonusy zafungovaly přinejmenším jako bariéra hromadného propouštění. Na rozdíl od Česka se covid-19 v Izraeli stihl „propsat“ do velmi vysoké nezaměstnanosti, pokud do ní zahrneme lidi na výluce vzhledem k lockdownu a ty, kteří už hledání nové práce vzdali. V Izraeli dosahuje tato širší definice nezaměstnanosti 19,2 procenta oproti 4,7 procenta v užší definici. Míra chudoby, tradičně podstatně vyšší než v Česku, dosahuje 25 procent, což souvisí i s vyšší mírou majetkové a příjmové nerovnosti v mnohem méně homogenní společnosti.

Izrael je vůbec zajímavý případ dvourychlostní ekonomiky, protože na rozdíl od Česka má hodně odvětví, ve kterých představuje světovou technologickou a inovační špičku. Kromě toho v zemi působí 350 výzkumných a vývojových center nadnárodních společností, země má nejvyšší soukromé výdaje na vědu a výzkum v poměru k HDP.

Navíc epidemie samotná působila jako akcelerátor v řadě technologicky vyspělých oborů. Navzdory covidu tak má za sebou mimořádně živá startupová scéna velmi úspěšný rok, což se promítlo i v penězích, jejichž příliv byl rekordních 8,8 miliardy dolarů za loňský leden až říjen. Podíl hi-tech průmyslu a služeb na HDP dosahuje 40 procent, ale zaměstnává jen 9,2 procenta ekonomicky aktivních. Takže v podstatě jde o ostrov hyperproduktivity, který je obklopen službami i výrobními obory, které byly naopak postiženy covidem hodně. V malé, ale hodně různorodé zemi, kde si všichni vidí do talíře, je i tato asymetrie zdrojem pnutí.

Kupříkladu školství prošlo jako všude jinde zatěžkávací zkouškou, jenže po dle profesora Telavivské univerzity, ekonoma Dana Ben-Davida, je to v tamních odlehlejších venkovských oblastech, ve čtvrtích obývaných arabskou menšinou a ortodoxními komunitami na míle vzdáleno představám o hodně pokročilé digitální zemi. Náboženské školy nabízejí vzdělávání, jež nepřipravuje mladou generaci na život v moderní společnosti, samé deklamace zbožných textů, žádná angličtina nebo matematika. „Tak půlka dětí je vyučována na úrovni třetího světa,“ tvrdí Ben-David.

Oslavy unavených

Stejně jako v Česku s každým dalším lockdownem rostla nevole a klesala ochota se omezujícím nařízením podřizovat. Nedávné oslavy nejveselejšího židovského svátku Purim, kdy se ve společnosti rodiny a přátel sluší něco sníst a popít, byly provázeny hromadným porušováním zákazu nočního vycházení a shromažďování (limit venku 20 lidí). Policie sice zatýkala a pokutovala, ale i v Izraeli je „únava z covidu“ obrovská.

Na to, že je půlka obyvatelstva proočkovaná, je počet infikovaných oscilující kolem čtyř tisíc pořád vysoký. Epidemiologové proto nevylučují možnost, že nejspíš kvůli oslavám Purimu ještě poroste a dál budou narůstat i počty zemřelých. V tomto ohledu jsou na tom Izraelci v přepočtu na milion obyvatel na třetinové úrovni a rozdíl v náš neprospěch se každým dnem zvyšuje. Izraelci vidí situaci velice kriticky: v posledním průzkumu veřejného mínění, který sestavuje respektovaný Israeli Democracy Institute, se propadla důvěra ve vládu (25 procent), parlament (21 procent) i politické strany obecně (14 procent). Při pročítání četných anglických mutací onlinových deníků s liberální orientací by člověk snadno nabyl dojmu, že premiér Benjamin Netanjahu si vede v boji s covidem-19 zhruba stejně úspěšně jako Andrej Babiš.

Jestli mají sekulární Izraelci v době pandemie vůči někomu opravdu velké výhrady, pak vůči charedim, ortodoxním židům. Ti z náboženských důvodů odmítali a odmítají respektovat mnohá nařízení týkající se sociálního distancování, ale jejich politická reprezentace je součástí vládnoucí koalice. Ortodoxní komunity, představující 12 procent izraelské populace, se zároveň staly ohnisky, kde se nákaza šířila nejrychleji a odkud se přelévala do ostatních oblastí. Jinou skupinou, která měla problémy se sociálním distancováním a s vyšším výskytem onemocnění, je arabská menšina, což je ovšem dalších 21 procent obyvatel.

Na ortodoxní komunity speciálně zacílená opatření, například v podobě jejich izolace, nepřicházela z politických důvodů vůbec v úvahu, premiér musel kupříkladu žadonit u vrchních rabínů, aby se přimluvili za zavření náboženských škol. Na chvíli se to podařilo.

Středostavovské sekulární Izraelce, dbalé ze začátku pravidel a předpisů, pochopitelně toto přimhuřování oka a měření různým metrem nesmírně rozčilovalo. Lidově řečeno mají svých ortodoxních spoluobčanů plné zuby a vinu za to dávají vládní koalici včetně premiéra. A průzkumy to potvrzují – po dle 88 procent dotazovaných se vztahy s charedim zhoršily.

Ortodoxní židé ve věku nad 65 let za to navíc sami platí nejvyšší daň – úmrtnost v této skupině byla s 1,3 procenta počátkem letošního února na čtyřnásobku izraelského průměru, ale na pohřbech se dál scházejí po stovkách, zákaz nezákaz.

I takový politický matador jako jedenasedmdesátiletý Benjamin Netanjahu, přezdívaný Bibi, je nervózní, neboť všechny průzkumy naznačují, že zázračně rychlá vakcinační kampaň byla připsána víc k dobru zdravotním pojišťovnám než politickým stranám, notabene té jeho. Jím vedený konzervativní Likud tak nejspíš oslabí z 37 současných křesel v parlamentu někam ke třicítce a bude mít velké problémy slepit koalici.

Soud a vřava před volbami

Pokud se vám zdá česká politika fragmentovaná, tak proti té izraelské je vrcholem přehlednosti, neboť do ní musíte přidat ještě ortodoxní židovské formace a strany reprezentující arabskou menšinu. Do Knesetu by se tak mělo dostat tucet stran a hnutí včetně předvolebních koalic, ale může jich být i více (mají nižší kvorum pro vstup do parlamentu – 3,25 procenta).

Likud by teoreticky mohl většinovou koalici vytvořit, ale potenciální partneři nechtějí jít do party s Bibim, který je před soudem kvůli obvinění z vícečetné korupce. Likud svého předsedu – s přehledem nejvýraznější, ale vysoce polarizující politickou personu v zemi – nechce zavrhnout. A Benjamin Netanjahu, bývalý příslušník elitní speciální jednotky, fakt nemá ve zvyku se vzdávat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.