Markus Söder

Markus Söder

Shutterstock.com

Energetická soběstačnost

Bavorský premiér přijel nakupovat elektřinu z jádra do Prahy. My ještě nevíme, která v energetice bije

Představa, že v Evropě stále někde fouká vítr nebo svítí sluníčko a vyrobenou elektřinu solidárně sdílíme i přes několik státních hranic, narazila na realitu. A to nejen národních států, píše v komentáři Pavel Páral.

Pavel Páral

Pavel Páral

hlavní komentátor

Bavorský premiér Markus Söder před Vánoci zavítal do Prahy na nákupy. Ovšem nikoli vánočních dárků, ale budoucí elektřiny z českých jaderných elektráren. Což je sice budoucnost dosti vzdálená, nicméně kdo dřív přijde, ten dříve mele. A Němci toho prošvihli už dost. Zejména s tím jádrem, které odstavili loni na základě zeleně cinknutých posudků, tvrdících, že se nic nestane.

Zatím se opravdu nic tak moc nestalo a blackout v Německu nehrozil. Nicméně co hrozí, je šíření infekce astronomických německých cen elektřiny do sousedních zemí. My s tím máme svou zkušenost od počátku energetické krize, protože propojení naší a německé energetické sítě je poměrně silné a němečtí obchodníci mohou vesele nakupovat od českých producentů.

Aktuálně se s touto realitou seznamují skandinávské země Norsko a Švédsko. Norské přehrady a větrníky i švédské jaderky generují dostatek bezemisní elektřiny. A to té nejlevnější v Evropě. Jenže jim to začíná být také, zejména na jihu, houby platné, protože tam dosáhnou kabely z Německa a Dánska a s nimi i německé ceny, což samozřejmě obyvatelstvo pobuřuje, a tudíž zneklidňuje i tamní politiky.

Švédové proto před nedávnem odmítli připravenou stavbu dalšího podmořského propojení s Německem a nejraději by přestřihli kabel do Dánska. Norové už vyhlašují, že dožívající dvě spojení do Německa nebudou obnovovat.

Dost je vyděsily letošní Dunkelflaute, tedy doby, kdy v Německu nefoukalo a nesvítilo a obnovitelné zdroje generovaly minimum elektřiny. A tak se nasávalo ze všech stran a ten sever Evropy fakt nikdo nešetřil.

Ukazuje se, jak jsou obnovitelné zdroje ve skutečnosti drahé, protože destabilizují energetické sítě široko daleko.

Koncept ozelenění energetiky v Evropě silným elektrickým propojením států Unie – ražený Německem – se tak nevratně rozpadá. Představa, že v Evropě stále někde fouká vítr nebo svítí sluníčko na soláry a vyrobenou elektřinu solidárně sdílíme třeba i přes několik státních hranic, narazila na realitu. A to nejen národních států.

Hlavní propagátor této myšlenky, zelený Berlín, není ani po deseti letech schopen propojit větrníky u Baltu s průmyslem v Bavorsku. A ještě Bavorům odstaví poslední jaderné elektrárny. Ukazuje se, jak jsou obnovitelné zdroje ve skutečnosti drahé, protože destabilizují energetické sítě široko daleko od vzniku problému a stabilizační zdroje vznikají pomalu, nebo vůbec. A vše potřebuje obří dotace.

A tak Söder aspoň jezdí vyjednávat nezávazná memoranda o budoucí spolupráci a dodávkách české elektřiny do Prahy. Každá megawatthodina bude dobrá. Donedávna jsme mimochodem také měli teoretickou možnost nějakého omezení přeshraničního propojení, jaké dnes plánují Švédi a Norové. Vyráběli jsme si dost vlastní elektřiny. Ale ty časy právě nyní končí.

Emisní povolenky ekonomicky vyřadí základ našeho energetického mixu, kterým jsou uhelné elektrárny a velká část tepláren. A my budeme muset značné množství elektřiny dovážet. A na to musíme mít ty dráty, které nicméně jaksi nemohou být jednosměrné.

Ale dráty nestačí. Musíme mít v dosahu někoho, kdo produkuje přebytky, když počasí obnovitelným zdrojům zrovna nepřeje a je shodou okolností zima. A hlavně je ochoten se o ty přebytky podělit. Jako doposud byly Norsko a Švédsko, které dost možná z nabídkového listu zmizí dřív, než se nadějeme.

My máme holé ruce a vládní politici trpně přihlížejí, jak nebezpečně vycházejí prognózy ČEPS.

Němci nám rádi dodají elektřinu z větrníků. Zejména když bude hodně foukat a čeští odběratelé budou levně nakupovat, a přitom snižovat počty hodin, kdy větrníky prodávají za záporné ceny a německá státní kasa to pak musí dotovat. Když foukat nebude, jsou tady francouzské jaderné elektrárny, pokud zrovna fungují, a kromě Německa nenapájejí také chronicky deficitní Itálii.

Jestli z nich přes Německo proteče něco do Česka, bude to fajn. Ale také to bude něco stát. A těch okamžiků, kdy to proteče, bude čím dál méně, protože Němci po pádu vlády opět odkládají stavbu vlastních plynových elektráren potřebných pro stabilizaci sítě. Uhlí sice stále dotují, ale přesto jim bude zejména na východě ekonomicky umírat. A jejich potřeba dovozů poroste.

Ale aspoň na rozdíl od nás mají dotace na uhlí uzákoněné a odsouhlasené Bruselem až do roku 2038 a zákon o podpoře plynovek jim leží v parlamentu. My máme holé ruce a vládní politici trpně přihlížejí, jak nebezpečně vycházejí prognózy ČEPS o potřebných zdrojích elektřiny v příštích deseti letech. Kdy bude potřebná legislativa a notifikace potřebné státní podpory, je značně nejasné. A politici dál žijí v iluzích, že když bude chybět, tak prostě na trhu nakoupíme.