V posledních dnech sledujeme ostré přestřelky mezi bossem odborů Josefem Středulou a premiérem Andrejem Babišem. První druhému vyčítá, že vláda hodila zaměstnance v průmyslu přes palubu. Druhý prvního nazval největším nebezpečím pro českou ekonomiku.

Jde o první tvrdý střet dvou osobností, které zdánlivě reprezentují jiné světy.

Profesionální předák

Středula představuje přímo prototyp profesionálního odborářského předáka. Svůj život propojil s ostravsko-vítkovickým ocelovým srdcem republiky. Brzy po sametové revoluci se stal profesionálním funkcionářem Odborového svazu KOVO. „Kováci“ odjakživa a v každé zemi patří k těm, kdo skutečně kalí ocel pomyslných odborářských kladiv. Svou agilností udávají tón celému odborářskému hnutí a nebojí se pustit do konfrontace s kýmkoli.

Šéfem kováckých odborů byl Středula devět let. Pak se stal bossem největší odborové centrály – Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Při volbě předsedy porazil dlouholetého funkcionáře ČSSD Václava Pícla. Po letech, kdy v čele ČMKOS stáli lidé blízcí ČSSD (Falbr, Štěch, Zavadil, Pícl), se tak do čela postavila osoba s jasnější vizí, širším záběrem a velkými ambicemi.

Středula v následujících letech rozjel úspěšnou kampaň „konec levné práce“, zaměřenou na zvyšování mezd. Ta se trefila nejen do nálad velké části veřejnosti, ale i do té správné fáze hospodářského a politického cyklu. Ekonomika rostla a umožňovala růst výplat. U moci byly Sobotkův a Babišův kabinet, schopné přidávat a rozdávat všemi možnými směry. Tlak na plošné zvyšování platů proto nesl své ovoce. Fakt, že se tak dělo na úkor rozvoje menších podniků, které tempu zvyšování jen těžko stačily, nebo vedlejší efekt v podobě přílivu levnější pracovní síly ze zahraničí nikoho moc nezajímaly.

Při příležitosti svého znovuzvolení sebevědomý Středula vzkázal politikům: „Ať přestanou a ukončí všechny ideologické konflikty, které už jsou přežité. Nám už extrémně vadí, když se někdo vrací do minulého století a řeší ideologické konflikty, které nemají žádný smysl. Ve firmách na to nemáme čas, když obhajujeme zaměstnance.“ Slova o konci levopravého střetu vycházela z jeho přesvědčení, že klasická (a nejen česká) levice je ve stavu klinické smrti a úplně ztratila schopnost reprezentovat svou tradiční klientelu. Odborářský boss proto přichází se svou vizí, kde se o zájmy zaměstnanců vůči všem zaměstnavatelům, až už jsou jimi stát, či privátní společnosti, starají odbory. Není to nic objevného ani nového. Ale má to svou přitažlivost.

Taková situace navíc odborářským předákům otevírá možnost vstupovat do politiky. Středula často vystupuje z titulu předáka organizace, která uvádí, že má přes 300 tisíc členů, a navíc její členská základna již několik let úspěšně narůstá. Hovoří o tématech nezaměstnanosti, minimální mzdě, sociálních transferech, růstu platů, výši nemocenské, aktuálně i o boji proti pandemii a ochraně zaměstnanců. Jako sebestředný člověk se ovšem občas „nechá unést“ a mentoruje politiky.

Že by prezident?

Když před časem zmínil prezident Zeman šéfa odborů jako svého možného nástupce, nebyla to náhoda. Středula určitě má některé kvality, které musí prezidentský kandidát v režimu přímé volby mít. Mluví srozumitelně, míchá diplomatická vyjádření s dobře mířenými ostrými střelami. Vzbuzuje pocit, že ví, o čem mluví, a že zná problémy obyčejných lidí. Do své komunikační směsi umí přidat i nezbytné antistranické a antiestablishmentové ingredience.

A jsme u toho. Středulovým (prezidentským) ambicím nevadí nikdo více než Andrej Babiš, který obhospodařuje velkou část levicového elektorátu. Jako velkopodnikatel i jako premiér neschopný zemi vyvést z pandemie je však zároveň ideálním terčem. Ale pozor! Tento konflikt se hodí i Babišovi. V předvolebním období se bude určitě profilovat jako politik středu, a rozšiřovat tak svůj (koaliční) potenciál. A jako obvykle bude hledat nepřátele. Vymezit se vůči „levičáckému odboráři“, jehož může vinit z prezidentských ambicí, a tak z něj dělat úhlavního nepřítele, je pro premiéra zabitím několika much jednou ranou.

Proto je prakticky jisté, že nesledujeme poslední střet dvou jedinců s opravdu silným egem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.