V listopadu to bude šestatřicet let, co se v Ženevě na „hovory u krbu“ ve Villa Fleur d’Eau poprvé sešli tehdejší americký prezident Ronald Reagan s generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Michailem Gorbačovem. Venku sice mrzlo, až praštělo, až z toho jeden voják čestné jednotky omdlel, ale uvnitř i venku panovala naděje.

Oba pánové si tehdy zjevně padli do oka a vztahy mezi supervelmocemi se pak na dalších jejich setkáních skutečně začaly pronikavě zlepšovat.

O co je teď v Ženevě tepleji a místo setkání je jiné, o to nižší jsou očekávání, že by snad na summitu Joe Biden a Vladimir Putin v sobě mohli najít sympatie. Ovšem když existuje národní zájem, není nad osobní setkání - oba prezidenti potřebují dospět k nějakým konstruktivním řešením v bilaterálních vztazích, neřkuli v otázkách globálního významu.

Putin ví, že Biden ví, že nejde opakovat Obamův reset z roku 2009, který skončil, když „zelení mužíčci“ obsadili Krym a začal konfl ikt se separatisty podporovanými Kremlem na východě Ukrajiny. Biden ví, že Putin Krym Ukrajině nevrátí a že členství Ukrajiny v NATO je tou „červenou čárou“, která může zhatit jakýkoli pokrok v jiných oblastech.

Penetrace Kapitolu

Otázek společného zájmu je hodně, od kontroly jaderných arzenálů přes hledání nějakého kompromisního řešení v Afghánistánu, Libyi, Sýrii nebo Íránu až po udržení něčeho, co se podobá globálnímu řádu a zachování pozic, které se různým tempem, ale postupně vytrácejí.

Putin ví, že Biden také nalajnoval jasné červené čáry na americké straně. Popravdě řečeno, bylo to velmi přímočaré a pragmatické, asi nejlepší forma, které Putin rozumí. Jedna věc je trollení v politické oblasti - obrana lidských práv a požadavky na propuštění Navalného byly očekávané; víc překvapivé bylo Putinovo připomínání „penetrace Kapitolu“ 6. ledna. Nakonec rozhoduje „reálný byznys“.

Biden předal Putinovi 16 oblastí kritické infrastruktury, kde útoky identifikované americkými bezpečnostními složkami jako přicházející z Ruska nebudou ani do budoucna tolerovány. Není tak podstatné, kdo za nimi stojí, zda je tam jasně identifikovatelná stopa vedoucí k mocenským složkám, podstatné je, odkud přicházejí. Když nic jiného, tak upozornění, že USA mají „významnou kybernetickou kompetenci“ a že Rusko závisí na vývozu ropy prostřednictvím ropovodů, bylo pro druhou stranu srozumitelné. Úplně manuální řízení kritické infrastruktury dneska už fakt nikdo nemá, ani v Rusku - je to drahé a neefektivní.

Předvídatelnost

Ani jedna strana nebyla rozdílnými postoji dojata, obě mluvily o předvídatelnosti. Biden není blbý, i na své tiskovce opakovaně zmínil Čínu a své dlouhé hovory s čínským lídrem Si Ťin-pchingem. Určitě musel Putinovi připomenout ruskou strategickou obsesi: že celá Střední Asie, ba i Mongolsko, které se pod ruskou kontrolu dostalo až „vo vremja sovětskoj vlasti“, natož přímá hranice s Čínou budou velmi oslabeny, když se Rusko vyčerpá na přímém a nákladném soupeření s Amerikou. USA jsou sice nepoměrně bohatší, ale také potřebují soustředit síly.

Putin není blbý a ví, že Rusko ve skutečnosti tahá za kratší konec s ekonomicky tradičně nepoměrně silnější Amerikou, ale už pár desetiletí také se stále silnější Čínou. Geopolitika je jeho hobby, takže ve skutečnosti sice touží po respektu na Západě a zdání parity, ale dobře ví, že není nic horšího než dlouhá hranice, kterou není možné bránit, a skutečný soupeř je už dávno i na domácím hřišti. Tak do roka uvidíme, jak si to velké země porovnají. Každopádně je dobře, že si to oba v Ženevě vyříkali.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.