Česká národní banka přišla o prvenství ve zvyšování úrokových sazeb v regionu, když ji o pouhý den předběhli kolegové z Magyar Nemzeti Bank. Zatímco v Praze se odhlasovalo zvýšení hlavní sazby o 0,25 procenta na 0,5 procenta, v Budapešti na to šli zostra a sazbu zvedli rovnou o 0,6 procenta. V obou případech je hlavním důvodem snaha zabránit nárůstu inflačních očekávání a v Maďarsku měli pro pořádný „hike“ dobrý důvod -jejich spotřebitelská inflace je nejvyšší v Evropské unii (5,1 procenta), a výrazně tak překračuje tamní horní hranici čtyřprocentního „tolerančního pásma“.

Obě země, které si podržely národní měnu a plovoucí kurz, přitom zažívají rychlé pocovidové oživení a obě mají navzdory bezprecedentnímu loňskému hospodářskému poklesu „vyluxováno“ na trhu práce.

Kdy nastoupíte?

Podobný vývoj je k vidění i jinde v Evropě a někde se k tomu připojují i specifické důvody - v pobrexitové Británii kupříkladu chybí 70 tisíc řidičů z povolání a sehnat po exodu Evropanů dobrého číšníka nebo někoho do kuchyně je v Londýně fakt problém. Už první pohovor končí otázkou: „Kdy nastoupíte?“ Kdybychom neznali vývoj veřejných financí, byl by to rébus, jak je možné mít nejhlubší pokles za několik generací a zároveň takový trh práce. Ale vlády si jej kolektivně předplatily. Pochopitelně na dluh.

Když se soustředíme na to, co se děje doma, pořád je důvod očekávat, že Česká národní banka v srpnu zvedne sazby znovu a pak asi ještě jednou, takže skončíme letos s dvoutýdenní repo sazbou na jednom procentu. ČNB uprostřed české třetí vlny epidemie covidu propadla nadměrnému pesimismu, když svůj jarní odhad hospodářského růstu na letošní rok nasadila na nízkých 1,2 procenta, mnohem hloub než skoro všichni ostatní. A když první čtvrtletí dopadlo meziročně o 1,4 procenta lépe, než ČNB ještě začátkem května předpokládala, k rychlejšímu zásahu byl důvod. I tak zůstanou reálné úroky záporné, k malé radosti vkladatelů a ve prospěch dlužníků.

Doma se něco děje

Můžete namítnout, že inflace je dovezená, ale protiargument bude také docela jasný: ceny českého vývozu rostou rychleji než v případě dovozu a směnné relace meziročně do dubna byly kladné 14. měsíc v řadě, takže něco se děje i doma. Hrubé nominální mzdy jako ukazatel mají letos vypovídací schopnost oslabenou daňovým balíčkem, který se promítl do toho, co zaměstnancům přistane na účtech. Mnohem zajímavější bude, jak si česká politika po volbách poradí s „reverzním pohybem“, tedy jak dát daně zpátky na úroveň, která by zajistila udržitelné veřejné finance.

Kdokoli se v posledním čtvrtstoletí díval alespoň ze třetí řady v kině, kde běží dokument na téma „česká politika a exekutiva snižují veřejné výdaje“, tomu je jasné, že tenhle žánr jsme neuměli a neumíme. A tak je dobře, že minulý týden varování před žitím nad poměry již poněkolikáté reprízovala Národní rozpočtová rada. Ale to neznamená, že se s důsledky práce této vlády a tohoto parlamentu nebudeme utkávat ještě dlouho. Sami sobě neutečeme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.