Pět let vězení vám hrozí za spoustu různých deliktů. Namátkou třeba za to, že někoho srazíte autem a od nehody ujedete, za to, že přimějete dítě k natáčení porna, nebo za to, že ukradnete nějakou věc dražší než sto tisíc, ale levnější než milion korun – dejme tomu auto.

Pět let vězení hrozí také Zdeňce Dvořákové Kocourkové ze Šumperka za to, že na zdi v dětských pokojíčcích malovala – většinou zdarma, někdy za peníze – postavičky z pohádek a večerníčků, čímž se podle policie dopustila přečinu porušení autorského práva.

Případ se táhne už tři roky a v prosinci Dvořákovou Kocourkovou okresní soud obžaloby zprostil. Jenže státní zástupce se odvolal, a tak ji čeká pokračování u krajského soudu. „Způsobilo mi to nesmírný stres,“ říká Dvořáková Kocourková, která je členkou Pirátské strany a olomouckou krajskou zastupitelkou, „ve stresu ale jsou – a to mě mrzí nejvíc – také moji rodiče a můj manžel. Pokaždé, když jsem šla k soudu, se celá rodina třásla, jestli si nepůjdu sednout.“

Případ, na který upozornil Šumperský a jesenický deník, vyvolává spoustu otázek. Třeba tu, nakolik je možné vymalováním Krtečka či víly Amálky v dětském pokoji, tedy na místě veřejnosti nepřístupném, porušit autorské právo. Mnohem zásadnější je ale ta, jestli se vůbec měla takto sporná a hraniční věc dostat před trestní soud. Když navíc Dvořáková Kocourková zjevně jednala v dobré víře.

Pohádková policie

Zhruba před dvaceti lety totiž provozovala restauraci a musela spolku OSA (Ochranný svaz autorský) zaplatit pokutu za to, že v podniku nechala zazpívat tehdejší účastnici SuperStar pár populárních písniček a vůbec netušila, že v takovém případě existuje povinnost hradit poplatky za autorská práva. Když proto před více než desetiletím začínala s malováním na zeď, oslovila advokáta, který jí doporučil, aby autorsky chráněné postavičky malovala jen v soukromí dětských pokojíčků. A není to jen dodatečná snaha vyhnout se odpovědnosti – onen advokát to potvrdil i před soudem, když svou dávnou radu reprodukoval slovy, že „absolutně nevidí žádný důvod, proč by nemohla v uzavřeném prostoru domácnosti, kde veřejnost nemá přístup, cokoli malovat“.

Dvořáková Kocourková se jeho doporučení striktně držela. Celkem podle svých odhadů namalovala na zdi kolem stovky dětských a jiných motivů. Autorsky chráněné postavičky ovšem malovala jen v dětských pokojích, kdežto školky a dětské koutky zdobila výhradně vlastními nápady: „Kdybych jednala z nerozvážnosti, neznalosti, řekla bych si – byla jsem hloupá a zasloužím trest. Já ale byla přesvědčena, že dělám vše správně.“

Policie se o Dvořákové Kocourkové dozvěděla z udání, které kdosi sepsal na začátku roku 2019. Absurdně bylo podepsáno jejím jménem a tvářilo se jako dotaz někoho, kdo chce obrázek v dětském pokoji, sám to neumí, a tak si našel malířku a teď zjišťuje, jestli náhodou nejde o porušení autorských práv. Policie se začala věcí zabývat, zjistila, že dětské postavičky maluje na zdi Dvořáková Kocourková, všechny je fotí a dává na facebook. V následujících týdnech a měsících to na dotyčné policejní služebně muselo vypadat jako v mateřské škole. Výsledkem bylo zjištění, že zdi 27 dětských pokojíčků zdobí autorsky chráněné postavičky ze známých filmů a pohádek Víla Amálka, Krteček, Křemílek a Vochomůrka, Bob a Bobek, Spider-Man, Hledá se Nemo, Madagaskar, Včelka Mája…

Archiv

Namístě je ještě upřesnit, že pouze ve dvou případech z 27 si Dvořáková Kocourková nechala, jak konstatoval soud, za své služby zaplatit, v ostatních podle svých slov malovala zdarma pro příbuzné a kamarády. Inkriminovaných 27 pokojíčků se poté ujal soudní znalec Vladimír Čmejla a na základě jeho posudku byla Dvořáková Kocourková obviněna a posléze obžalována, že držitelům autorských práv způsobila škodu v celkové výši 208 950 korun. Mimochodem, Čmejla považuje věc za naprosto jasnou a ve vyjádření pro týdeník Hrot argumentoval tím, že nešlo jen o malůvky na zdi, ale také o jejich fotografie na facebooku, jejichž prostřednictvím si obžalovaná „dělala reklamu cizími autorskými právy“.

Nic zatím nekončí

Okresní soud v Šumperku se případem zabýval v průběhu celého loňského roku a podle Dvořákové Kocourkové i jejího současného advokáta Michala Šalomouna (v prosinci se shodou okolností stal ministrem pro legislativu ve Fialově vládě) šlo o tuhý boj. Zprošťující rozsudek vynesla soudkyně Jana Švaňhalová dva týdny před Vánocemi. Malování Krtečků v dětských pokojích sice – na rozdíl od Šalomounem vedené obhajoby – označila za porušení autorského práva, zároveň ovšem do rozsudku napsala, že nemělo takovou intenzitu, aby se jím musela zabývat trestní justice. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé je tu ona zmíněná rada advokáta (myslíme tu desetiletí starou, ne od Šalomouna), že malováním v soukromých pokojích se zákon neporušuje, o níž podle rozsudku Dvořáková Kocourková „neměla důvod pochybovat“. A zadruhé soudkyně dospěla k závěru, že Čmejlův znalecký posudek není zrovna vypovídající a existuje „výrazná pochybnost o výši způsobené škody“.

Všechno tedy dopadlo na první pohled dobře, jenže státní zástupce Lubomír Sedláček se odvolal.

Ozubené soukolí

Vraťme se teď ke dvěma zásadním otázkám ze začátku článku. Na tu první, jestli lze malováním v soukromí dětského pokojíčku zasáhnout do autorských práv, jde sotva odpovědět úplně jednoznačně. Pokud si sami na papír nebo na zeď ve svém pokoji nakreslíte Krtečka, o porušení autorského práva zjevně nepůjde, pokud ale začnete bez svolení vyrábět a ve velkém prodávat „krtečkové“ tapety do dětských pokojíčků, skoro jistě ano. Jak to ale bude v případě, že nejste výtvarně nadaní a někdo vám s malováním pomůže? A jak v případě, kdy za to dotyčný dostane odměnu?

Možná má výše popsaný případ blíž spíš ke komerčním tapetám než k domácímu malování (i když z 27 případů byly placené jen dva), jenže jak jsme viděli, na hodnocení věci se neshodnou ani profesionálové. A to nám napovídá, jak bychom měli odpovědět na otázku druhou – jestli takový případ patří před trestní soud. Tady je odpověď poměrně jednoznačná a zní: Nepatří. Pokud někdo ujede od nehody, krade nebo točí dětské porno, je mu naprosto jasné, že porušuje zákon. Ve velkém „pokojíčkovém procesu“ však tato jistota jaksi chybí. „Úplně bych chápal, pokud by šlo o civilní spor, koneckonců je to složitá věc,“ říká Šalomoun, „v trestním řízení to ale takto být nemá. Pravidla chování by přece měla být určena naprosto jasně, abych je pochopil nejen já – dejme tomu – intelektuál, ale taky každý dělník z vesnice.“

Dodejme, že případů, kdy trestní justice zbytečně nahrazuje civilní spory, se každý rok urodí poměrně dost. Klasikou je v tomto ohledu trestný čin pomluvy, který statisticky nejčastěji slouží k ochraně dobrého jména politiků a státních úředníků před jejich kritiky, byť by svou čest mohli bránit civilními žalobami. Pokud se ovšem věci ujme policie, má to svůj půvab, protože odvede veškerou práci za ně, a navíc zdarma. Do stejného ozubeného soukolí se propadla i Dvořáková Kocourková. Policie i státní zástupce mohli nad jejím případem mávnout rukou hned na začátku s tím, že jednala v dobré víře a škoda nestojí za řeč. Jenže to neudělali, a tak nad ní visí už tři roky hrozba vězení a konec je v nedohlednu.